„Nevím, nejsme na tom teď moc tó,“ zaváhala Hanička. Asi se tak jako já domnívala, že houf nějakých toulavých psů nebo koček není tou pravou akvizicí do obchodu, který už tak jako tak spíš prodělává.
„Nebojte, šlo by o nějakou rozumně dohodnutou cenu. Ten člověk měl jediného dědice a ten má zájem o okamžitý prodej. Nicméně …“ odmlčel se, aby hlasitě polkl.
Toho jsem využil a skočil mu do řeči: „O jaká zvířata jde?“
On zalovil rukou v kapse a pak si bělostným hedvábným kapesníkem otřel pot v zátylku i na čele: „Nevím přesně, ale je to větší množství nějakých zvířat, která jsou někde úředně vedena a tak není možné se jich zbavit bez určitých nezbytných formalit. Nicméně vás ujišťuji, že vzhledem k naléhavosti celé situace… nemá se o ně totiž kdo postarat… jsem oprávněn nabídnout vám je za polovinu jejich tržní hodnoty.“
„Jistě, ale o jaká zvířata tedy vlastně jde?“ zeptala se Hanička.
„Nevím. Nerozumím tomu. Ale můžeme tam zajet, mám od toho domu klíče.“
„Ano,“ přitakala Hanka okamžitě. Já ji však chytil za rameno a k tomu muži prohodil: „Víte, za polovinu tržní ceny mi vykupujeme zvířata normálně. Respektive u nás je stoprocentní rabat. A pokud bychom měli vzít více zvířat…“
„Musíte vzít všechna, to je podmínka.“
„Ano, ale pak je vaše nabídka pro nás nezajímavá.“
„Jakto?“ podivil se mužíček. „Vždyť ani nevíte, o jaké druhy jde.“
„Umím si to představit, dva tři kusy zajímavých papoušků a k tomu dvěstě andulek, nebo opelichaných kocourů, který nikdy neprodáme. Budem jíst smažený kočky eště za půl roku.“
„Ne, to ne. Jde o samá exotická zvířata. Ten člověk byl cestovatel a zoolog. Bohužel žádná zoologická zahrada nechce všechno najed…“
„No a to je ono. Kdyby to byl až tak dobrej kšeft, tak nepřijdete za námi.“
„Tak se pojeďte alespoň podívat. Nakonec mohu jít s cenou až na čtvrtinu té tržní.“
„Kolik jich je?“
„Čeho?“
„Zvířat přece!“
„Asi sedmdesát s registrací, ta ostatní vám k nim mohu přidat zdarma.“
„Cože?“ nechápal jsem, jak to ten člověk myslí a čím dál víc ho podezříval, že se nám snaží vnutit neprosperující psí útulek.“
„Nechme toho,“ narovnala se rázně Hanička. „Jedem tam a pak se uvidí. Stejně tu není ani noha.“
No a tak jsme jeli. Pan Šípek nás naložil do svého luxusního, černého BMW a zavezl nás na Dolní Ročov, kousek od kláštera.
„Už tam budem,“ řekl jsem Haničce.
„Kde?“ podívala se po mně, protože netušila, že si z ní utahuji.
„No v blázinci přece,“ ukázal jsem na věže kláštera. Sídlí v něm psychiatrická léčebna. „Už se tam na tebe těšej.“
„Zmetku jeden,“ praštila mě laškovně do ramene.
„Ano, je to támhle vzadu,“ ukázal náš řidič směrem za klášter a než jsme se nadáli, už o dvě stě metrů dál svůj automobil zastavoval.
Uvedl nás do domku, kde vedle dvou obytných místností nebylo zhola nic. Okamžik tajemně postál u okna a pak zdvihl víko v podlaze, kudy se vstupovalo do velmi, ale opravdu velmi rozlehlého sklepa. No a tady… Zůstali jsme stát oněmělí úžasem.
Klenuté stropy se táhly do nekonečna. Tedy do nekonečna ne, ale nejspíš šlo o část podzemních katakomb náležejících ke zdejšímu opatství. Zhruba dvacet metrů teplotně stabilního prostředí na jehož konci se rýsovaly dubové dveře se starožitným kováním.
„Co je tam?“ ukázal jsem k nim.
„Tam pokračují chodby a sklepení až ke klášteru.“
„Bože,“ vydechla Hanička.
„Tak, co tomu říkáte?“ ukázal mužíček kolem a odporem se celý otřásl. Rozhlédl jsem se. Všude podél stěn byla jen a jen terária, vyhřívaná místními zdroji na teploty toho kterého druhu a osvětlována bateriemi zářivek. Větve a bazény, skaliska a husté porosty umělých rostlin. Ráj pod klenbami středověku.
„Mlč. Proboha jen mlč.“ zašeptal jsem na Hanku, když mé oko spočinulo na první z řady ubikací. Žakruarů. Dál pak byli varani. Dvanáct druhů v párech nebo chovných skupinách, dál obrovští hadi, hroznýši a krajty, a dál drápkaté opice a lemuři…“
„Najednou se z rohu kdesi vzadu ozvalo příšerné vřeštění a vzápětí řinčení skla, jak kterýsi ze zdejších obyvatel opustil svůj domov. Strnuli jsme a v tu chvíli se zpoza sloupu žebroví, jež podpíralo strop, vyřítilo něco necelý metr vysokého, co barvou připomínalo bílou kávu.
„U...u...u,“ vrhla se ta malá příšerná opice rovnou na Haničku a objala ji těma svýma dlouhatánskýma rukama.
„Vašku?“ zašeptala Hanka a po tvářích jí stékaly slzy. „Vidíš to,“ obrátila se na mě, „on mě poznal, on mě přece poznal…“
„Ten zemřelý,“ otočil jsem se zas já k panu Šípkovi, „nebyl to náhodou pan Kozlowski?“
„Ano. Vy ho znáte?“
„Hm,“ přikývl jsem. „Měl jsem tu čest.“
„A? Jak jste se rozhodl?“
„Vzal bych to všechno, jak to leží a běží.“
„Jak?“ nechápal ten človíček.
„Včetně domu a pozemku. Kolik za to bude váš dědic chtít?“
„Ne… Ne…nevím,“ zakoktal se náš agent. „Musím se s ním spojit. Slečna Kozlowská totiž pobývá toho času v Amsterodamu. Podle mých informací však spěchala s prodejem zvířat, aby byl dům prázdný pro nějakého zájemce.“
„Řekněte jí, že zvířata vezmu jen pokud budou i s objektem. Jinak ne.“
„A co Vašík?“ skočila nám do řeči Hanka.
Podíval jsem se po ní zpytavě a ona mne pochopila.
„Okamžik, já se se svou klientkou spojím…“ zahlaholil pan Šípek a už vytáčel číslo na mobilním telefonu. „Promiňte, musím ven, tady nemám signál,“ řekl ještě a ponechal nás uprostřed vší té neskutečné nádhery. To srdce milovníka zvířat doslova plesá.
No a tak se stalo, že jsme se já a Hanička stali společníky. Získali jsme k obchodu zčistajasna ještě chovnou stanici, spoustu super extra výběrových zvířat a k tomu všemu osm set padesát tisíc korun nových dluhů. Tak už to ovšem chodí.