Expediční deník expedice LACERTA – 2, Řecko 2005 – 4.díl

Středa 4.5.

Ráno – tábor

Tento den je vyhlášen dnem odpočinku. Probíhají různé údržbové a servisní práce. Vzhledem k tomu, že je problém s dobíjením baterek (do této chvíle se tak děje pouze v autě), kluci se iniciativně ujímají elektroinstalačních prací. Lampa na stromě se smotaným kabelem, to byla výzva. Sehraná dvojice se dává do akce. Víťa elegantně šplhá na strom a odmotává kabel, jehož konec spouští dolů. Lukáš připojuje českou rozdvojku. Následně se vydávají do okolí hledat rozvaděč. Rozvaděč je nalezen, je však obsazen. Ubytovala se zde UŽOVKA PARDÁLÍ (čtyřpruhá) Elaphe quatuorlineata. (foto 1) S jejím dovolením jsme si do tábora pustili „šťávu s volt – – ampérovou příchutí“. Tento zásah byl však zbytečný. Následně přijeli místní elektrikáři, kteří užasle obhlíželi naši přípojku a posléze ji demontovali a nainstalovali malý rozvaděč s jističi, ze kterého napojili 2 zásuvky v odpovídajícím krytí (pro elektrikáře – IP 43, pro přírodovědce – krytí nemá v tomto případě nic společného s rozmnožováním).

Elektrikáři odjeli a já se vydala prozkoumat kaluž u silnice, kterou jsme míjeli při návratech do tábora. Kaluž byla obsazena malinkými pulečky a malým podezřelým nechytitelným skokánkem. (foto 2) Přivolávám Ivana, ten vyskakuje jako by ho píchli, bere síťku a jdeme lovit. Ejhle, jak zjišťujeme, tento skokánek zřejmě poctivě trénoval akrobacii. Navíc překvapivě ovládá nepředvídatelné úhybné manévry – skoky do stran. Ale i kdyby uměl skákat jako Aleš Valenta, na Ivana si nepřijde. Je chycen a umístěn do plastové nádoby k vyfocení. Ani tuto malou neposednou žábu vám nepojmenuji, protože nevím. Je opravdu zvláštní. (foto 3) Vyslovujeme domněnku, že jde možná o nový druh. To by však chtělo provést řádnou analýzu, na kterou nejsme vybaveni. A tak Ivan alespoň fotí ze všech stran. Uvidíme, co řekne po návratu (zatím nemám zprávy). U malých pulců byla na nezvané návštěvě malá užovka obojková Natrix natrix. I ona skončila v síťce. (foto 4)

Abychom dosud nachytané jedince příliš dlouho netrápili, je rozhodnuto, že se nyní provede bionometrie a jejich následné vypuštění na místo odchytu. Nastává nejtěžší okamžik celé expedice – úklid na stole. Pokud si vzpomínáte na fotku „stůl herpetologa“ z článku č. 2, víte o čem mluvím. Částečně se zdařilo a může se začít. Ivan poctivě měří tělo, hlavu, ocas, končetiny, všemožné délky, šířky, vzdálenosti, počty šupin atd. (foto 5 a 6) Veškeré údaje jsou pečlivě zapsány do předem připravených tabulek. Je opravdu zážitek tuto činnost sledovat a pozorovat Ivana jak si láskyplně povídá s měřenými objekty. Chvílemi to vypadá, jako by si snad rozuměli i telepaticky. (foto 7) Jedním z ulovených, měřených a dosud nepředstavených zástupců ještěrek je ještěrka zelená Lacerta viridis. Krásně se usmívá do kamery (foto 8) a nenechá se vyvést z míry. Co víc, s výzkumnou činností začíná i ona a dnes se může hrdě pochlubit, že ví, jak chutná víčko z fotoaparátu (foto 9) a to jistě není k zahození. Nakonec můžete krátce (i dlouze) pohlédnout na dobrosrdečně vyhlížející KRÁTKONOŽKU EVROPSKOU Ablepharus kitaibelii. (foto 10) Její nožky jsou skutečně krátké a k poměru těla slabé. Končetiny k pohybu tak výhradně využívají pouze mláďata, dospělci si musejí vypomáhat hadovitými pohyby. Malé oči bez víček jsou jako malé vsazené korálky.

Odpoledne – pobřeží

Opět vyjíždíme do terénu. Cestou vypouštíme zvířata na jejich území a pokračujeme směrem k přístavu na mořské pobřeží. Na cestě je zaparkováno auto rybáře. Užovka přecházející cestu si to namířila přímo k tomuto autu a ve snaze se schovat zalezla do brzdového obložení. Protože hrozilo, že rybář odjede, kluci chtěli nejdříve tuto užovku vyprostit. K údivu řidiče nejdříve bezradně chodili okolo, pak zalehli do polohy autoopraváře a po chvíli užovku vyprošťují, bohužel nebyla na tom nejlépe. (foto 11). Vybíháme do terénu a opět obdivujeme rostliny, brouky a nádherné krystalické vápence jako z pohádky. Naši pozornost si zasluhují i obrovské jedovaté mnohonožky – – skolopendry. (foto 12) Skolopendra na obrázku má necelých 20 cm. Její kousnutí se dá údajně přirovnat k bodnutí včely či vosy, takže pokud nejste zrovna alergičtí, tak na smrt to není, ale nic příjemného jistě taky ne. Nikdo z nás to raději nezkouší. Plni dojmů z nádherné přírody nasedáme do auta. Tuto euforii nám však záhy překazil Jirka, který na sobě našel klíště. Všichni se začali kontrolovat, a aby nezáviděli, našli také. Okamžitě vystupujeme z auta a setřepáváme ze sebe klíšťata, jak jen se dá. A že jich bylo požehnaně.

Večer – Preveza

Vracíme se na základnu a doufáme, že bez přítulných klíšťat. Převlékáme se a hodláme prověřit noční život přístavního městečka Preveza, které je mimochodem velmi hezké. Poetické uličky, obchůdky s nejrůznějším zbožím, hospůdky a hlavně onen pověstný gyros. Vracíme se v noci, a pilně pracujeme. (foto 13) Stahujeme a ukládáme dnešní úlovky. Neděste se, mám na mysli digitální fotografie. Ještě nemáme dost a tak Helena, Lukáš a já vyrážíme na gekony. Přicházíme k opuštěné budově, kde ve svitu baterky nacházíme gekony turecké. Jejich fotografie vám ukázat nemohu a to ze dvou důvodů: 1) nešlo zaostřit, 2) nestačili jsme zaostřit. Byli jsme přinuceni dát se na ústup. Kým? Gekoni jsou v tom nevině, mohla za to smečka toulavých psů, která nám jasně dávala najevo, že jsme na cizím území. Vzhledem k tomu, že šéfem oné tlupy byla vzrostlá doga, dali jsme se na zbabělý ústup za doprovodu hrozivě světélkujících očí a hlasitého štěkotu v zádech. Překročením hranice tábořiště se však rázem pozice vyměnily. Posíleni vědomím „našeho“ území, jsme se do hlasitého štěkotu dali pro změnu my. Psi zjevně zaskočeni, chvíli postávali a pak v tichosti vyklidili pozice. Vítězství se přece musí oslavit a tak sedíme s kolegy veterináři u kytary do tří hodin do rána. A protože v nejlepším se má přestat, tak zase příště.