Tažní psi na prahu nové sezóny

Pár postřehů ze Svojanova

Původně to měla být reportáž z klubové výstavy severských psů, nakonec to vyzní možná trochu jinak. Klubovka se letos konala v poněkud netradičním termínu – třetí sobotu v září a byla spojena ještě s nedělní výstavou speciální. Výborné zázemí poskytlo rekreační středisko ve Svojanově nedaleko Moravské Třebové nebo věznice Mírov proslavené Kájínkovým útěkem.
Že zdejší prostředí malebného údolíčka s dostatkem prostoru, ubytovacích kapacit a ochotným vstřícným personálem podobným akcím svědčí, dokazuje klubová výstava leonbergrů z předchozího týdne či sraz majitelů anglických autíček v týdnu nadcházejícím. Pořadatelům a především však zúčastněným situaci poněkud zkomplikoval fakt, že v nedalekém okolí se vyskytovaly ještě dva Svojanovy a tak nebyla nouze o zoufalé telefonáty s prosbou o radu.
Nadmíru chladné počasí seveřanům skutečně vyhovovalo a určitě spolu s korektními rozhodčími MVDr. Karlem Hořákem a Guidem Schäfrem přispělo ke zdárnému a klidnému průběhu soutěží. Kompletní výsledky naleznou případní zájemci na internetových stránkách:
http://www.northerndogs.og.
Současně si vedení Klubu severských psů, v čele s dlouholetým chovatelem aljašských malamutů a sibiřských husky Pavlem Kučerou, vytyčilo více než nelehký úkol: zvrátit trend posledních let, kdy klub fungoval ve stále hlubší izolaci od sportu psích spřežení a vlastních musherů. Těžištěm klubového dění tak byly výstavy, kde se už takřka výhradně objevovali a vyhrávali nádherně upravení „míšové“. Ti však s prací v zápřahu, až na výjimky, nepřišli do styku a ani o ni nejevili zájem, což je ovšem pro tažná plemena to podstatné. Na druhou stranu musheři se svými pracovními liniemi severských psů, kteří se většinou ani nepokoušeli uspět na výstavách, dnes čelí problému malé chovatelské základny a tím pádem nedostatku kvalitních psů do spřežení.
Zatím je však sporné, jestli tyto dvě skupiny najdou společnou řeč. Budoucnost ukáže, zdali klíčem k řešení bude, na příští rok avizované, zavedení pracovní třídy na výstavách. Novému vedení klubu severských psů je nutno přiznat obrovskou snahu o navázání nových kontaktů mezi mushery a vystavovateli. Velký podíl na tom, že to začíná fungovat má vynikající spolupráce s plemennou knihou, konkrétně s Líbuší Pečenou, chovatelkou a bývalou skvělou musherkou (autorkou knihy Sport psích spřežení od A do Z).
Spojení klubových výstav s bonitací a schvalováním Racepasů (doklad totožnosti psa a příslušnosti k určitému plemeni – potvrzený mezinárodním rozhodčím a poradcem chovu) vede k vzájemnému setkávání a seznamování lidí i psů, kteří by se jinak nepotkali.

Historie se opakuje

Nešvary přetrvávají. I tak by se dalo mluvit o sporech, které už delší dobu provázejí závody psích spřežení a jež se nevyhnuly i této klubové výstavě. Nezasvěceným čtenářům musím vysvětlit, že vše souvisí s otázkou, kterou dostávám velice často: „Co je to za psy, které vídáme v zápřahu a vypadají jinak než ti tvoji (aljaští malamutí a grónští psi)?“ Již v seriálu o tažných psech, který skončil právě před rokem na stránkách tohoto časopisu, jsem vysvětloval, s jakými plemeny psů se jezdí. Že spřežení se neřadí do kategorií jen podle počtu psů, ale také podle plemenné příslušnosti. Takový aljašský malamut, Grónský pes či samojed se nemůže rychlostně srovnávat se sibiřským husky, ten pak zase s alaskánem nebo ohařem. Od napsání seriálu se mnoho změnilo, od významných úprav pravidel a předpisů (viz. www.mushing.cz) po snížení početního zastoupení jezdců s čistokrevnými plemeny severských psů na závodech. Vysvětluji si to úbytkem romantiků a fandů konkrétního plemene a přibýváním musherů s vyloženě sportovními ambicemi, bez ohledu na to, s jakými psy jezdí.
Pracovní výkony a myšlení severských plemen psů (AM, GP, S, SH) jsou omezeny standardem (charakteristikou vzhledu a povahy konkrétního plemene) a zvyšovat a měnit se dají především cíleným tréninkem.
Jestliže za zvýšením výkonu jdeme cíleným křížením jedinců bez ohledu na vzhled a původ, ale jen a jen na výkon, vytváříme psí speciály – tzv. alaska husky. Nic proti tomu, když odhlédneme od často diskutabilního vzhledu, s těmito psy se jezdí všude ve světě a jejich pracovitost a odolnost je obdivuhodná.

Máme dvě možnosti

1) přiznat status psích speciálů a přihlásit své alaska husky do kategorie otevřených, tj. účelových kříženců bez PP. To však znamená postavit se konkurenci, která je ve výkonnosti (alespoň na krátké tratě to platí zcela jistě) ještě o stupínek výš – evropským saňovým psům (ESP). Ohařům vyšlechtěným do zápřahu v Norsku.

2) druhou možností je křížení nepřiznat a vydávat jedince, kteří jsou alespoň minimálně podobní standardu za čistokrevné psy (převedeno do automobilové mluvy – sériové vozy). A to je právě ten nešvar, který už nějaký čas trvá a zřejmě významně poznamená i následující závodní sezónu.

Organizace zaštiťující mushery s čistokrevnými psy se před několika lety rozhodla bránit těmto praktikám označováním psů čipy a především zavedením tzv. racepasů. Jedná se vlastně o doklad podobný PP s fotografiemi psa zepředu a z profilu, ověřený mezinárodním rozhodčím a poradcem chovu. Tento doklad potvrzuje, že jedinec odpovídá standardu příslušného plemene. Bez něho se pes nemůže zúčastnit závodů v kategorii uzavřené čistokrevným plemenům.
Ti, kvůli kterým toto opatření vzniklo, jej nazývají rasismem. Ti poctiví v něm vidí další papírování, ztrátu času a peněz. Svým způsobem je to podobný boj, jako boj proti dopingu.
Před pár lety se tyto neblahé záležitosti objevovali v kategoriích malamutů, v souvislosti s nástupem konkurenčních grónských psů. Tehdy nebyla vůle podobnou věc řešit a myslím si, že to se podepsalo na současných počtech musherů jezdících s malamuty. Dnes se s problémem kříženců potýkají především sibiřští husky.
Při rozhodování, schvalování racepasů chybí razance a precedentní přístup k hranici co ještě je v pořádku a co už není. I proto také na klubové výstavě severských psů ve Svojanově to tak vřelo a propukaly emoce.
Jak ale řekl jeden z poradců chovu: „Je třeba v první řadě tlačit na FISTC (světová organizace jezdců s čistokrevnými psy), aby ve svém přístupu byla jednotná a důsledná i v ostatních zemích a na mezinárodních závodech. Je hloupé, když něco prosazujeme a druzí to nedodržují.“
Přestože se jedná o psy, paradoxně je třeba hledat řešení v lidech, aby na to právě psi nedoplatili. Na prahu nové sezóny nezbývá než věřit, že každý si najde místo kam patří a ujasní si jakou hru chce hrát. No a pak jen dostatek sněhu a zdraví psům i musherům.