Štěně amerického pitbulteriéra

„No já s sebou Honzíka k těm X brát nebudu, voni maj toho pitbula nebo takovýho toho zlýho psa“. „No já se ti vůbec nedivim, prosimtě teď zas nějakej tenhle pes pokousal majitele!“… … „Oni už to snad brzo zakážou a bude klid“. Tak toto byla část rozhovoru, který spolu vedly dvě dámy v nejmenované pražské čajovně. Nutno podotknout, že později se i velmi hrubě navážely do majitelů všech „zlých čoklů“. Protože mám zrovna doma nové štěně tohoto plemene, zapnul jsem tedy notebook a napsal tento článek.
Situaci kolem pitbulteriérů bych přirovnal k lidem, kteří se bojí hadů, protože si myslí, že jsou slizcí. Protože se však hada nikdy nedotkli a vždy ho jen viděli, nelze je přesvědčit o opaku. Toto přirovnání jsem použil záměrně, do Fauny jsem psal články zatím vždycky týkající se herpetologie. Protože však patřím i mezi obdivovatele a brzy snad i chovatele amerických pitbulteriérů, rozhodl jsem se napsat i něco z této problematiky, protože nezaujatých článků o tomto plemeni je stále málo.

"Bojové" plemeno?

O amerických pitbulteriérech se v současnosti nemluví jinak, než ve spojitosti s nebezpečnými („bojovými“) plemeny a jejich možným zákazem. Lví podíl na tom mají pochopitelně média, která každý případ napadení člověka psem z tzv. bojových plemen patřičně zveličí a ze psů udělají krvelačné bestie, které zabíjí, jak jen k tomu mají příležitost. Je smutné, že se z reportáží už nedozvíme, jak bylo se psem zacházeno a kdo je vlastně jeho majitel, nehledě na statisticky nižší počet napadení vzhledem k ostatním plemenům.
Ve skutečností je americký pitbulteriér pes neobyčejně oddaný rodině svého majitele, kterou nade vše miluje. Nedá se však snadno oklamat a než pustí nového člověka do okruhu rodiny, bude se k němu chovat velmi opatrně a nedůvěřivě. Velká výhoda, která mnoho lidí překvapí je, že i pitbulteriér z útulku vám může být bezmezně oddaný – jsou to psi, kteří dokáží překonat změnu pána, aniž by byli nějak poznamenáni (pokud s nimi nebylo špatně zacházeno). Jejich výchova je však pro mnohé lidi hodně náročná, jak zmíním později.
Pokud uvažujete, že si pořídíte pejska, určitě zvažujete mnoho faktorů – bydlíte v domě či bytě, máte málo nebo hodně času, děti atd. Pro pitbulteriéra by se měl rozhodnout člověk s dostatkem času, vůle a psychické výdrže. Nejlépe s větším dítětem či bez dětí, ne však s plánem mít děti až po psovi. Postačí byt, pokud bude mít pes dostatek pohybu a her. S dobře vychovaným a socializovaným pitbulteriérem se nemusíte bát soužití s ostatními domácími mazlíčky. Nevím, jestli to byla náhoda, ale má štěňata byla vždy oproti ostatním plemenům během prvních nocí doma takřka úplně klidná, nekňučela.

Nekompromisní výchova

Výchova štěněte by měla být především pravidelná, pevná a nekompromisní. Co jeden den psovi povolíme, nesmíme jindy zakazovat. Štěně vás bude odmala okusovat, tahat za nohavice a tkaničky. Ačkoliv to působí jako nevinná hra, stačí, aby pes trošku vyrostl a stisk jeho čelistí už tak jemný nebude. Proto toto chování potlačujeme co možná nejdříve. Vyvarovat bychom se měli trestání psa rukou, použijeme raději srolovaný časopis či noviny. Upřednostňujeme slovní pokárání, ačkoliv zpočátku bude nutná trocha násilí, na psa nejsme nikdy agresivní. Pokud budete psa trestat rukou, snadno se stane, že i štěně na vás začne zuřivě štěkat a před rukou uhýbat. Stejně jako u jakýchkoli jiných plemen i zde platí, že trest musí následovat ihned po prohřešku. Ještě lépe je, když psa přistihneme a potrestáme jej např. s botou v tlamě. „Zpětné“ tresty nemají smysl, pes si neuvědomuje, co udělal špatně. Nicméně pitbulteriéři jsou poměrně tvrdohlaví a nepočítejte s tím, že po jednom úderu novin vaši nohavici pustí - zřejmě ho rozzuříte. V žádném případě psovi neustupujte a znovu jej potrestejte. Můžete jej chytit za kůži na krku a jemně s ním zatřást, dokud se neuklidní. Právě kvůli těžšímu výcviku, kdy pes často vrčí a chňape po cvičiteli, se pro mnohé majitele stává cvičení vlastního psa nepříjemnou záležitostí, kterou se snaží odbýt či rovnou vynechat. To je velice nebezpečné u psů, kteří si, na rozdíl od fen, snaží často hrubě vydobýt pozici vůdce smečky. Pokud se jim to podaří, vzniká, stejně jako u ostatních plemen, pes nebezpečný jak své rodině, tak okolí. Jedinou chybu lze hledat ve výchově a přístupu, s jakým majitelé se svým psem zachází. Mějte na paměti, že po roce, roce a půl už se psem nijak zásadně nehnete, takže je nutné, aby v této době už uměl všechny potřebné povely a zásady.

Štěně a dítě

Štěně pitbulteriéra by nemělo přijít do rodiny s malým dítětem. Ne snad proto, že by v něm vidělo kořist či jiné nesmysly, které nám občas média předkládají. Je to hlavně proto, že děti často psy dráždí a mohou jim i jinak ubližovat. Pak bohužel může dojít k neštěstí, kdy se rozčilený pes ožene a dítě kousne. U štěňat, která jsou hravá, pohlaví nerozhoduje, v dospělosti je samozřejmě vhodnější fenka, obzvlášť pokud má do rodiny přijít miminko až po psovi. Často je dítě psem chápáno jako vetřelec, který krade všechnu pozornost pánů a podle toho se k němu chovají. Feny jsou proto vhodnější, ovšem kvůli výše zmíněným důvodům je třeba zvážit, zda k plánovanému dítěti je pitbulteriér vhodný.
Pokud děti nemáte nebo jsou již větší, je americký pitbulteriér skvělou volbou. Získáte krásného, energického a oddaného společníka, který vás v případě nutnosti bude urputně bránit.