ZOO – Obchod U kolouška: Cesty osudu

„No hele,“ ukázala Hanka dovnitř.
Ano, ta samička skutečně zahrabávala vajíčka a to dost neomaleně. Vytvořila ve vysoké vrstvě vlhkého substrátu dutinu, která končila právě pod zmiňovaným kořenem a vykladla sem svou snůšku jedenácti vajec. Ta pak pomocí čumáku doslova a do písmene pěchovala do škvíry mezi dnem terária a kořenem akátu.

Nový nájemník

„To není možný,“ pravil jsem a otevřel dvířka. Odtáhl jsem zvíře za ocas kousek stranou a opravdu, byla to vajíčka.
„Ta budou neoplozená!“
„Já nevim, jak dlouho je máš?“
„No od začátku,“ podíval jsem se na Hanku. „Koupili jsme je s domem. Proč?“
„No víš, že některá zvířata dokážou přechovávat sperma dlouhou dobu…“
„Ne to ne. Ta vejce budou určitě neoplozená.“
„Co ti to udělá, dát je do inkubátoru, stejně ho máš zatím prázdnej.“
No a tak jsem je tam dal.
O týden později se jdu kolem poledne podívat, jak to s nimi dopadlo a věřte nebo ne, devět z jedenácti bylo oplozených. Tedy oplozených v pravém smyslu toho slova asi ne. Teprve o pár dní později jsem se od přítele Santiaga Viňaleze z Kostariky pomocí e-mailu dozvěděl, že zrovna u tohoto druhu je podezření na možnou partenogenezi. Tedy abych to trochu osvětlil, podle některých zpráv je možné, že se určité populace tohoto druhu mohou rozmnožovat bez přispění samců, partenogeneticky. Je to dáno prostředím, které do určité míry omezuje nebo znemožňuje nalezení pohlavního partnera. Pak dochází k tomu, že samičky snášejí vejce z nichž se bez přispění samců vylíhnou plnohodnotná zvířata, vždy ovšem zas jen samičky. Jejich genetická informace je však rovnocenná informaci jejich matky. Nepočítáme-li možnost mutace, jsou dcery takového druhu v podstatě přirozenými klony své matky.
Ale zpět, když jsem zjistil, že se vejce v inkubátoru normálně vyvíjejí, byl jsem nadšením bez sebe.
Popadnu telefon a snažím se informovat o té skutečnosti Haničku, jenže … Jenže telefon je podle zákonů schválnosti nefunkční právě tehdy, kdy ho nejvíce potřebujete. Vytáčím známé číslo zas a znova, ale nic. Linka je hluchá.
Jistě chápete, že jsem to nemohl vydržet až do odpoledne a nařídil tudíž zvířatům protentokrát jednodenní půst. Popadl jsem přes židli přehozenou plátěnou bundu s beraní podšívkou a běžel k autu.
Vtrhl jsem do obchodu jako blázen a štěkl na prodavačku za pultem: „Ahoj.“ Ještě než stačila vůbec zareagovat, už jsem se prosmýkl kolem velkého terária leguánů a o další vteřinku později stál v kanceláři. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Vedle Hanky seděl strýček Albert a cpal se grilovaným kuřetem.
„Co tu chceš?!“ zamračil jsem se na něj.
„Ale no tak, Vláďo, ona mu tam byla zima…“ snažila se Hanička omluvit nezvedeného příbuzného.
Strýc se dál cpal a mlčel.
„Neříkej, že …“
„Nemůžu ho tam přece nechat. Na topení nemá, koupelna tam není, a Vašík…“
„Chceš mi tím naznačit…“ cítil jsem se jejím postojem poněkud zaskočen.
„Jen dočasně, než ten obchod prodá a koupí si slušnej byt a najde práci,“ zaprosila Hanička. Posadil jsem se na přepravku od ocelota. Nemůžete se zlobit na někoho, kdo je tak hodný, že ho všichni kolem zneužívají. Složil jsem hlavu do dlaní.
„Broučku,“ prohrábla mi Hanička vlasy. Taky věděla, jak na mě. Život je vlastně jen hra, hra o tom, kdo co chce a kdo co může, respektive, jestli mu to okolí dovolí.
„Já tě mám přece ráda.“
„Já tebe taky,“ vzdychl jsem a zvedl k ní oči.
„Že ho můžu vzít k nám, viď?“ zaprosila s našpulenými rty. Miloval jsem ji, ba co víc, zbožňoval, když se takhle zatvářila.
„Že jo?“
„Přikývl jsem: „Je to tvůj byt.“
„Ale nevadí ti to, že ne?“
„Ale to víš, že ne…“
A tak byl ten zmetek zas naším nájemníkem, nájemníkem, který neplatí, ale naopak pobírá apanáž.

Masna

Naše prodavačka Romana, to vám bylo děvče, jaké se jen tak nevidí. Až do svých sedmnácti let žila s rodiči v panelovém domě na Tyršově náměstí. Taková spořádaná rodinka to byla, otec výpravčí, maminka porodní asistentka v nemocnici a Romča, dítko rozmazlené. Dělala třetím rokem obchodní akademii v Lounech a ve volném čase se zdržovala, tak jako mnoho jí podobných mladistvých, v Dupáku nebo v Operetě. To byly dva nejvyhlášenější rockové až punk metalové kluby našeho města. Shromaždiště ztracenců, kterým společnost nemá co nabídnout. Tmavé, začouzené místnosti, hlasitá produkce hudebních pseudoskupin, alkohol a drogy. To byl jejich svět.
No a právě tady poznala Lída jednoho večera podivného muže. Byl snad o šest či sedm let starší a jeho vyholená lebka ji zaujala na první pohled.
„Co tu děláš?“ zeptala se ho, protože zjevem sem na první pohled nezapadal.
„Přivezl jsem maso,“ pokrčil rameny.
„Maso? Snad sníh, ne?“
„Ne, maso na hamburgery a na bifteky,“ řekl a napil se minerálky.
„Vono se tu taky vaří něco jinýho než haš?“neubránila se známkám pohrdání v hlase, ale třebaže on patřil očividně k jiné sortě lidí, nemohla se od něho odtrhnout.
„Nech ho bejt, je to ňákej šosák,“ chytil jí za rukáv mladík s vysoko vyčesanými fialovými vlasy a nosem prošpikovaným zlatými přívěsky.
„Nech mě, ty bulvo,“ odstrčila ho, až ztratil rovnováhu.
„Káčo pitomá…“ odpotácel se mládenec pryč.
„Jaký maso?“
„Hovězí, koninu, a tak,“ usmál se na ní ten člověk.
„Já sem Romana a ty?“
„Pavel,“ odpověděl, sebral ze stolu hromádku tisícikorun, kterou mu tam barman připravil a zvedl se k odchodu.
Dohonila ho až na zšeřelé ulici: „Ty máš masnu?“