Výstava v Pražské botanické zahradě

Oproti nadpisu bych ještě dodal, že je to výstava tradiční. Letošní byla již 67. v pořadí a pořádající spolek právě slavil 75 let od svého založení. No, nejsou to nakonec hezká čísla? 

Namlsaní chovatelé

Naši chovatelé jsou ovšem namlsaní a nejraději by se dívali na papoušky tak od půl milionu výše a v takových barevných mutacích, které ještě nikdo nikde ani nezahlédl. Ale kdo by takové ptáky vystavil, když naši chovatelé, jak se dobře ví, neradi vystavují. A nakonec je to při naší národní, závistivé povaze i k pochopení. Takže 49 vystavovatelů je za takovéto situace dobré číslo. Počet výstavních exponátů je omezen daným prostorem a je každoročně prakticky shodný, ovšem klece a voliéry jsou sestavovány odlišně. Výstavních klecí a voliér se tentokrát do tohoto prostoru vešlo 129. To máte přinejmenším 129 různých druhů ptáků, protože na této výstavě se dodržuje zásada, že jeden druh může být vystaven jen jednou. Takže na omezeném prostoru byl nakonec k vidění docela pestrý sortiment exotických ptáků. Výstava tak ukazuje jakýsi průřez situace v našich chovech. Zajisté jsou u nás špičkoví chovatelé, kteří všechny tyto druhy měli možnost vidět na vlastní oči a proto je taková výstava vlastně ani nezajímá, ale ona pro ně ani určena není. Je určena tisícům jiných a já věřím, že se všichni měli na co dívat. Zastoupeny byly všechny chovatelské kategorie, od výstavních andulek, barevných kanárů, japonských chůviček a zebřiček, přes drobné astrildovité ptáky, až po papoušky všech kategorií, konče ary a amazoňany. Ptáci, kteří se u nás prakticky před několika málo lety ani nechovali, jsou dnes natolik běžní, že je chovatelé vystaví. Třeba několik druhů jihoamerických pyrur. Začal být zájem i o drobné jihoamerické ptáky, především proto, že jejich cena je dnes vysoká a tak můžeme vidět třeba kardinály. I mezi drobnými exoty se objevilo několik novinek. Poprvé vystavené zebřičky pestré timorské. Po mnoha desetiletích opět jakariny tmavý, drobný jihoamerický strnadovitý ptáček. O zábavu návštěvníků se starali především mladí odchovaní loriové, jeden tříbarvý, druhý olivový. Jsou to nepřekonatelní herci, schopní labužnicky přijímat potravu v leže na zádech, což budilo obrovský zájem publika. Nešlo to prakticky vyfotit, protože do vás neustále někdo strkal, aby lépe viděl.

Přímo zasažen

Byl vydán katalog, takže každý mohl přesně vědět, co v které kleci sedí a kdo ty které ptáky vystavuje, včetně adres a spojení na jednotlivé vystavovatele. Zdálo by se, že já osobně, když jsem na tomto místě viděl dobře 30 výstav, nemohu být již ničím překvapen. A přeci. Tentokrát jsem byl přímo zasažen. V jedné části výstavy v posledních několika letech bývá opravdu velká voliéra, která představuje vždy určitý kontinent, případně biotop. Letos to byla americká poušť. Kamínky, patřičná květena i ptáci. Před tím to byla, tuším, Asie a tak podobně. A tady se asi zrodila i myšlenka k zapojení jednotlivých vystavovatelů. V posledních dvou letech si každý vystavovatel mohl sám, podle svého gusta, vyzdobit klec, kde ptáky vystavoval. Ne všichni se zapojili, ne všichni tuto výzvu zaslechli a ani to není potřeba. Jedna z takto upravených voliér mi letos vyrazila přímo dech. Byl tam vystaven pár vrabců domácích i s odchovem. Již tento odchov je unikátní. Odchov vrabce je kus skutečného umění. No dobře, to však ocení jen skutečný znalec, ale tu výzdobu každý. Musela být dlouho a s rozmyslem připravovaná. To nebyla jen tak výzdoba, to bylo kus scénického umění. Bylo to jak z prodané nevěsty! Okno venkovské chaloupky s paličkovanou záclonkou, nad ním tašková stříška, pod ní zavěšené sušené květiny, pod oknem truhlík s muškátem, opřené březové koště a vidle. Dole starý kastrol s krmením jako pro slepice. Naprosto dokonalá venkovská idyla. Kdyby ještě přišel Kecal a začal: znám jednu dívku, ta má dukáty, tak to nebyla botanická, ale přímo Národní divadlo. I ti vrabci se chovali jako doma. Mladí seděli většinou schovaní v muškátu, na stříšce sedával nejčastěji pantáta. Byl však přeci jenom viditelně pod pantoflem, občas dostal od paňmámy klofanec. Chytří ptáci. Jakmile zabubnoval na skleník déšť, všichni seděli pěkně schovaní pod stříškou. Tak tohle jsem ještě na výstavě ptáků nikdy neviděl.

Výstava je i o lidech

Ona taková výstava není jenom o ptácích. Je to i o lidech. Mají se kde potkat, pohovořit, zavzpomínat a někteří přiloží i ruku k dílu. Nebo přinesou nové nápady. To je vždycky potřeba. KPEP měl asi štěstí, že právě takoví lidé tady byli a jak je vidět i stále ještě jsou. Proto těch 75 let od založení a doufejme, že se i nadále bude těšit dobrému zdraví a my s ním.