Panenka běloprsá (Lonchura pectoralis)
Synonyma: amadina běloprsá. Anglický název: Pectoral Finch, White-breasted Mannikin. Německý název: Weissbrustschilffink. Velikost: délka 120–130 mm, křídlo 55–60 mm, ocas 35–80 mm. Výskyt: severní Austrálie, východně až do s.z. Queeslendu, na záp. po řeku Fitzroy.
Zbarvení
Samec má stříbrošedý vršek těla, černošedý vrh ocasu. Uzdička, brada a hrdlo černé s drobnými bílými tečkami. Od kořene zobáku, přes oko, příuší a černé pole na hrdle světle hnědý proužek. Spodní část těla hnědá, na bocích bílé páskování. Vole a vrchní část prsou s hustým bílým perlováním. Zobák šedý. Samice je zbarvena podobně, pouze na hrdle a vrchních prsou tvoří bílá barva husté proužky, nikoli perlování. Mláďata jsou celkově šedohnědá, na spodině světlejší. Zobák černohnědý.
Bohužel, ve zbarvení prsou tohoto druhu se mohou vyskytnout i určité anomálie, znesnadňující určení pohlaví, které lze u ptáků v přírodě rozlišit velmi jednoduše. V zajetí se tento rozdíl může občas smazávat. Mohlo by se jednat o důsledek určité degenerace. Od roku 1963, kdy australská vláda zakázala vývozy, nedošlo k osvěžení krve. Ani před tímto datem nebyl kmen panenek běloprsých v evropských chovech nikterak silný.
Výskyt
Druh se vyskytuje v travnatých porostech při řekách a vodních plochách. Při delším období sucha se stahují k pobřeží. V době hnízdění žijí v párech, po vyhnízdění v menších skupinkách. Do větších hejn se sdružují pouze nepravidelně.
Hlavní potravu tvoří travní semena. Hnízdí ve vyšší trávě nebo houštinách.
První, ale pouze ojedinělé dovozy přišly do Evropy okolo roku 1870 (R. Vít). V dalších letech na trhu dlouho chyběla. Znovu se objevila v letech 1951–52, ale její dovozy nebyly nikdy početné (R. Vít).
Ani v současné době nepatří v Evropě k běžným druhům. V ČR dnes situaci neznám, protože chovem ani dovozy se již asi 5 let nezabývám, ale předpokládám, že se nejedná o příliš početný druh v našich chovech. Tato situace je způsobena jednak nemožností doplňovat stavy importy a jednak ne příliš jednoduchým odchovem, jak si ještě popíšeme.
Počátkem 90. let minulého století jsem si dovezl z Německa a Holandska několik kusů těchto ptáků. Podařilo se mi sestavit asi tři páry panenek běloprsých. S jejich chovem jsem se ale nikam daleko nedostal.
Můj chov
Ptáky jsem dovezl v naprostém pořádku a v dobrém stavu. Aklimatizace proběhla velmi dobře a beze ztrát. Potud bylo všechno v pořádku. Problémy nastaly až při odchovu. Zhruba koncem března jsem umístil páry do boxových klecí 80×50×50 cm a zavěsil budky standardních velikostí (asi 12×12×12 nebo 12×12×15 cm). Jako stavební materiál jsem předložil sisálová a kokosová vlákna, jemné seno. Trochu jemného sena jsem vtlačil i do budky jako základ hnízda. Ptáci reagovali velmi rychle a během krátké doby začali budovat hnízdo. Jeho stavba trvala 5–6 dnů, ale výsledkem byla pouze velmi nepořádně vystlaná hnízdní kotlinka, která neodpovídala vynaložené námaze. Přitom materiálu ke stavbě měli relativně dost. Tok (spíše jeho náznak) jsem pozoroval pouze asi 2×, kdy samec „zapéroval“ na bidélku se sisálem v zobáku. Páření nebylo pozorováno vůbec, přesto byla oplozenost dobrá, srovnatelná s jinými druhy astrildů. Většinou do tří týdnů po zavěšení budky docházelo ke snůšce. Samička zasedla téměř pravidelně po druhém sneseném vajíčku (u všech párů). I potud bylo vše v pořádku. Již jsem si v duchu mnul ruce nad jednoduchostí jejich chovu i nad „tučným ziskem“. Většinu inkubační doby sedí samice, samec pouze nepravidelně střídá. Na vyrušení nejsou ptáci nikterak choulostiví a kontrolu snášejí dobře.
Bohužel ptáci seděli takto ukázkově i po vylíhnutí mláďat, ale zapomínali na jejich nakrmení. Bylo poměrně obtížné samičku z hnízda pouze odsunout. Jak jsem již uvedl, sezení na jedničku, ale krmení se nekonalo vůbec. U všech párů se vylíhlo postupně asi 12 mláďat a odchov – nula.
Kde je chyba?
Řekl jsem si, že jsem asi udělal chybu při krmení. Druhá hnízda – situace se opakuje. Nabídl jsem ke krmení všechno možné – – semena suchá i předklíčená, vaječnou směs suchou i navlhčenou mrkví, zelené, předklíčené zrno, klasickou vaječnou míchanici, suchý i máčený senegal v klasech, piškoty s medem, travní semena, jitrocel, larvy plesnivců i kukly (živé nebrali ptáci vůbec), ale všechno zbytečně. Panenky běloprsé snášely dál oplozená vajíčka (asi z 80 %), perfektně sedí a dál … nic.
Dvě hnízda jsem takto protrpěl. Pak přišlo na řadu nasazení chůviček. A znovu problém. Mláďata panenek jsou tmavá (až černá), podobně jako mláďata amadin páskovaných (Amadina fasciata) a chůvičky stávkují a nechtějí je krmit. Přitom jsem je podložil pod již „zajeté“ páry chůviček, které již měly nejen mláďata svoje, ale i guld, diamantek, pásovníků apod. Takže bilance první sezóny byla jednoduchá – 6 hnízd, 21 snesených vajíček, 17 oplozených, 16 vylíhnutých mláďat, ale odchov žádný. Po prvním roce byl chov těchto ptáků jednoznačným debaklem.
S hlučným skřípěním zubů jsem vytáhl dalších 250 DM a sehnal další pár, již čtvrtý. Mimo hnízdění se jedná o zcela nenáročný druh, jehož požadavky korespondují s celým rodem Lonchura.
Mimosezónní období, idilické. Panenky odpočívaly a já zvyšoval stavy chůviček a trénoval je na odebírání a nasazování vajec, ne podle jejich chuti, ale dle potřeb běloprsých panenek a sliboval jim ptačí ráj, pokud budou panenky krmit. Panenky tuto dobu přečkaly ve velmi dobré kondici. Do sezóny jsem vstupoval s úctyhodným počtem čtyř párů panenek. Ale jeden z původních párů odmítl spolupráci a nadále se pouze rekreoval. Nicméně u tří párů došlo ke hnízdění. Vajíčka jsem nyní odebíral již po jejich snesení a nahrazoval je podkladky - plastovými kuličkami. Ptákům to vůbec nevadilo a v duchu tradice seděli dál „jako přibití“. Vajíčka běloprsých panenek jsem spravedlivě rozdělil chůvičkám. Jako naschvál mi ale jeden pár chůvek vysadil a nechtěl se na mé „ziskuchtivosti“ podílet. Snůšku už jsem chtěl vyhodit, když tu jsem si uvědomil, že v kleci vedle chůvek mám pár stříbrozobek (Euodice cantans). Tak se dostala tři vajíčka do jejich hnízda. Ve dvou se zárodek dále vyvíjel, ale protože se jednalo o nouzové řešení, příliš jsem nedoufal v úspěch tohoto pochybného experimentu. O to větší bylo moje překvapení, když se vylíhla dvě mláďata a byla stříbrozobkami nakrmena. U ostatních snůšek se situace opakovala, chůvičky opět nekrmily. To uspíšilo mé rozhodnutí definitivně uzavřít kapitolu běloprsých panenek v mém chovu. Ale … . Stříbrozobky nakonec odchovaly jedno mládě (druhé uhynulo asi po týdnu). Toto přepeřilo v samičku panenky běloprsé. Takže po dvou sezónách jsem dokázal odchovat od tří, později čtyř párů běloprsých panenek celé jedno mládě a sestavené páry prodat. Znovu jsem tedy zalovil v kapse a dokoupil k odchované samici partnera. Jenom pro zkoušku, co z toho bude. V dubnu nebo květnu 1994 jsem takto sestavený pár umístil do klece a kupodivu došlo k zahnízdění. Protože se již jednalo pouze o experiment, pod připravené stříbrozobky jsem podložil dvě oplozená vajíčka panenek a dvě jsem nechal rodičům. A situace se znovu opakovala, panenky seděly a seděly, bohužel bez zájmu o krmení mláďat. Naproti tomu stříbrozobky odchovaly dvě mláďata. Protože jsem byl nucen, z důvodu demolice objektu, zrušit chov, ani nevím o jaké pohlaví se u posledního odchovu jednalo.
Nesnadný chov
Z výše uvedených zkušeností, které jsem za tři roky chovu tohoto druhu nasbíral, je patrné, že s jejich odchovem to není až tak jednoduché. Na druhou stranu jejich běžný chov (pokud si odmyslíme hnízdění a z toho ještě pouze část krmení mladých) je pro chovatele velmi jednoduchou záležitostí. Ptáci byli po celou dobu chováni v boxových klecích bednového typu asi 80×50×50 cm. V mimohnízdní době společně i s jinými druhy (pásovníci krátkoocasí, škraboškoví, amady tříbarvé, panenky hnědoprsé). Nikdy jsem nepozoroval žádné agresivní chování vůči příslušníkům vlastního druhu ani druhů ostatních. Protože se jednalo o čistokrevný „pokojový“ chov, teplota i vlhkost prostředí příliš nekolísaly. Teplota se v průměru pohybovala okolo 22–25 °C, vlhkost mezi 50–60 %, kdy v letním období byla vyšší v důsledku nepoužívání ústředního topení. V zimních měsících byla udržována na přijatelné hodnotě odparníky. Nezaznamenal jsem problémy při snášce, ani při odchovu pod stříbrozobkami. Nemohu však říci, že při chovu v zahradních voliérách nemůže k problémům dojít, zvláště při delší chladné periodě.
Nároky na krmení u tohoto druhu jsou obdobné jako u panenek hnědoprsých. Řekl bych, že ve směsi zrnin může být vyšší obsah prosa na úkor drobnějších komponentů (mohár apod.).
Dobře berou senegalské proso v klasech, zelené krmení. Velmi rychle braly panenky i suchou vaječnou směs, aniž bylo nutno ji nějak vlhčit. Důležitý je písek a rády berou i dřevěné uhlí.
Z veterinárního hlediska se také jedná o druh, při kterém si chovatel spíše odpočine, než-li by s ním měl nějaké problémy. Pouze u jednoho kusu jsem zaznamenal slabou invazní trachobronchitidu, která ale nebyla problémem. Proti tomuto nebezpečí jsem měl ve všech klecích zavěšeny malé lékovky, do kterých jsem na vatu nakapal několik kapek preparátu Ivomec, který zabránil vzniku silnější invaze. Když jsem poznal jejich nároky, zásoboval jsem je, především v mimohnízdním období, krmivy převážně tuzemské provenience, která v uvedeném období (1991–94) nebyla na světové úrovni, pokud se kvality týče. Přesto jsem za celé tři roky chovu nezaznamenal úhyn dospělého kusu. A to jsem měl v chovu i poměrně staré ptáky. Jednomu samci, kterého jsem získal se slevou, bylo 6 let a stále produkoval oplozená vajíčka. Jediným problémem tak byla nemoc ptáků rodu Lonchura, tedy přerůstání drápků.
Nikdy jsem také ptáky neviděl přijímat živé krmivo, i když jsem předkládal řadu různých druhů (plesnivce, kukly, mšice apod.).
Bohužel tento druh, jak jsem již uvedl, není zcela jednoduché rozmnožit. Nejprve jsem se domníval, že dělám chybu já, jak tomu ve většině případů v chovu astrildů bývá. Později jsem měl možnost hovořit s jedním holandským chovatelem a ten mi potvrdil, že odchov pod vlastními rodiči je vzácný. Je to zajímavé, protože ještě v publikaci Astrildovití pěvci, uvádí autor pan R. Vít, že s odchovem tohoto druhu nejsou většinou problémy. Protože ve své knize uvádí údaje ze 60. let, lze předpokládat, že se u tohoto druhu jedná o určitou degeneraci, podobně jako tomu bylo v minulých letech u amadin Gouldové. Také u tohoto druhu se objevovaly problémy s jejich odchovem. Zde to bylo připisováno několikageneračním odchovům pod chůvkami. Pozvolna se ale u guld situace stabilizovala a k přirozeným odchovům dnes dochází téměř automaticky. V tomto kontextu by bylo zajímavé, kdyby se ozval některý úspěšný chovatel panenek běloprsých, s informací o současném stavu jejich chovu. Moje údaje jsou již přes 10 let staré. Nemohu a ani nepokládám své zkušenosti za směrodatné, ale na druhou stranu při občasném čtení inzerce astrildovitých, se panenky běloprsé nabízejí pouze výjimečně. Jedná se přitom o celkem atraktivní druh, který je velice zajímavě zbarven a jehož chov není nikterak náročný. Nedostatkem snad může být jejich nižší aktivita, kdy v porovnání s jinými druhy astrildů působí trochu ospale. Nicméně bylo by dobré, aby se tento druh udržel v evropských a potažmo i našich chovech astrildů.
