Expediční deník expedice LACERTA – 2, Řecko 2005 – 6.díl

Pátek 6.5.

Výjezd na Peloponés

5. 30 Budíček. Vstáváme, balíme nejnutnější věci a vyjíždíme. Cesta je daleká, ale pořád je na co koukat. Příroda kolem je opravdu nádherná. Projíždíme mezi skalami, které nám všem připomínají atmosféru „máyovek“ a vyhlížíme, kde se na svém koni objeví Apači. (foto 1) A pozor, za zatáčkou je najednou spoustu aut a lidí. Jedeme dál a vidíme, že se zde koná jakási slavnost, něco jako pouť. Stojí zde stánky s nejrůznějším zbožím a lidé s tenkými svíčkami vystupují do skal ke kapličce. První co mě napadá je, kdo bude uklízet ty odpadky, až celá akce skončí … . Na odpověď čekat nebudeme, jedeme dál. Cesta je dlouhá a přestože je nálada v autě jako vždy velmi veselá, posuneme se v čase až na místo kde vystupujeme z auta, abychom opět prozkoumali zdejší faunu a flóru.

Vrháme se do všech světových stran. Na signál se vracíme a všichni se vydáváme k místu, které bylo vyhodnoceno jako nejzajímavější. Přicházíme k pískovcové stěně, která vypadá jako ementál. (foto 2) V dírách však nejsou myši, ale spousta ještěrek (foto 3) JEŠTĚRKA PELOPONÉSKÁ Podarcis peloponnesiaca. Zvědavě vykukují, pobíhají po kolmé stěně jako nic. Sluneční paprsky mě a Lukáše zahnaly k mišpulovému stromu. Ani tak ne pro kousek stínu, který vrhal, ale hlavně pro jeho lahodné sladkokyselé plody. Nemůžeme odolat, Lukáš vyskakuje, stahuje větev a já trhám. Koutkem oka zaregistrujeme pohyb – had. Co teď? Had nebo mišpule? Chvíli bezradně stojíme. Nakonec se Lukáš přece jen pouští větve a skokem fotbalového brankáře se vrhá za prchajícím plazem. (foto 4) Je to naše stará známá UŽOVKA PARDÁLÍ nebo také ČTYŘPRUHÁ Elaphe quatuorlineata. Na rozdíl od fádních čtyř pruhů, mají mláďata této užovky velmi zajímavou kresbu (že by ji obkoukali u pardálů ?). Háďátko této užovky jsem našla o dva dny později – v noci na WC, (foto 5) bohužel, fotka není kvalitní. Ano, i na WC se vyplatí chodit s fotoaparátem (ovšem za předpokladu, že umíte fotit i za umělého osvětlení). Čtyřpruhé užovky jsou vcelku přítulné a klidné. Dokonce i v ohrožení málokdy kousnou. Pro tyto vlastnosti se staly, spolu se suchozemskými želvami, oblíbenými domácími miláčky a nedobrovolně mizely z volné přírody.

Pokračujeme dál, ve svahu podél cesty nacházíme malé štíry (foto 6) a o kus dále, pomalu se procházející, jak se na správnou želvu patří, ŽELVU ZELENAVOU Testudo hermanni. (foto 7) Na rozdíl od želvy řecké, má tato želva rozdělený nadocasní štítek. (foto 8) Na tuto chvíli jsem se obzvláště těšila. Konečně želva. Ne že by byl samotný pohled na želvu tak ohromující, ale pohled na volně žijící želvu mě opravdu potěšil. Tak pěkně prosím, jen pár snímků na památku a můžete volně pokračovat dále, paní želvo. Pomalu se blíží večer a je třeba se starat, kam složíme hlavu. Popojíždíme od místa k místu a hledáme. Přijíždíme na pobřeží, hledáme nějaký kemp. Začíná se stmívat a navíc se nebe rychle zatahuje hrozivě vyhlížejícími mraky. Zastavujeme u místa, kde se řeka vlévá do moře a hladově se pouštíme do svých skromných zásob. K našemu překvapení se od řeky začal linout nádherný chorál místního žabího sboru. Tento koncert si přeci nemůžeme nechat ujít. Teď už za úplné tmy a svitu baterky se přes vzrostlý porost rákosu dereme do první řady koncertního sálu. Víťa instaluje kameru, zapojuje mikrofon. Prosím ticho, zvuk jede – začíná se nahrávat. Nádhera, ale v nástupech jsou přece jen drobné nepřesnosti. Ujímám se tedy taktovky a začínám dirigovat. Víťa zapíná i obraz. V duchu si říkám: „To víš, na to Ti tak skočím, je úplná tma, tak co můžeš natáčet“, a vesele diriguji dál. Netušila jsem, že ona kamera je vybavená tzv. „nočním viděním“… . Na filmovém dokumentu z této expedice je tedy tento koncert i s šéfdirigentem zaznamenán.

Vracíme se, zvedá se silný vítr, je dost chladno a vypadá to na déšť. Helena, Ivan a já jdeme spát do auta (Helča spí v kufru) a kluci spí někde venku. Tentokrát jim není co závidět.

Olympie

Ze sladkého spánku nás budí zvonění mobilu. Chudáci zmrzlí kluci (v noci pršelo), nás volají ať pro ně přijedeme. Prý se jim spalo výborně … . Snídáme a vyjíždíme do města sportovních her – Olympie. Kluci jdou na horkou kávu. Já a Helena procházíme místní obchůdky. Pak společně vyrážíme směrem k místním, historicky významným památkám. Přecházíme po mostě, za kterým se rozléhá komplex historických skvostů. Na rozdíl od ostatních návštěvníků nepokračujeme rovně, ale zatáčíme a míříme dolů k řece. I zde je totiž slyšet, tentokrát sólové, skřehotání žab. Ivan se vrhá ke břehu a jeden ze sólistů je polapen. (foto 9) Následuje tradiční rituál focení detailů a natáčení. (foto 10) Tentokrát se stáváme obětí objektivů i my. Turisté se na mostě zastavují a z mostu si natáčí blázny, co dole chytají a fotí žáby. Náš žabák toho využívá a hlasitě si stěžuje, že nemohl dokončit svou árii. Díky tomu zjišťujeme, že má funkční jen jeden rezonanční měchýřek (foto 11). Začíná pršet a my zbaběle prcháme pod most, kde se rodí další plán. Následně se dělíme na dvě skupiny. Dělení je jednoduché: do 25 let a nad 25 let. První skupina využívá možnosti slevy na vstupné a odchází do historie olympijských her. My ostatní přijímáme pohostinství místní restaurace.

Návrat na základnu

Po návratu našich historiků opět sedáme do auta a dáváme se na cestu zpět. Míjíme nádherné jílovité skály. (foto 12) Zastavujeme a vrháme se k nim. Tady na nás čekají GEKONI TUREČTÍ Hemidactylus turicus (foto 13) a štíhlá ŠTÍHLOVKA ÚTLÁ Coluber najadum. (foto 14)

Nasedáme a pokračujeme dále. Pouť ve skalách stále ještě probíhá. Zastavujeme a jdeme se podívat. U většiny stánků mají velké podnosy s podezřelými kostkami. Vypadá to jako želé obalené v cukru. Jirka nám chce udělat radost a kupuje toho snad kilo. Díky, Jirko! Pokud můžu radit, kilo si určitě nekupujte. Přeslazeni a ulepeni nasedáme do auta a pokračujeme. Když projíždíme kolem jezer, zastavujeme. Ne že bychom se chtěli umýt, ale zajímá nás co by tu bylo zajímavého. Ivan hrábne pod kameny a vytáhne klubko hadů. Dvě užovky obojkové a jednu užovku podplamatou. (foto 15) Divíme se. Že by byla u Obojkových na návštěvě? Jedna z nich na nás zkouší své herecké umění a předvádí tanatózu (dělá že je mrtvá). (foto 16). Další se snaží uniknout a třetí – útočí. Zakousla se Jirkovi do sladkého předloktí. Jirka je charakter a nevrátil jí to.

Začíná se stmívat a proto se vracíme do auta a vydáváme se na dlouhou zpáteční cestu do základního tábora v Agi Apostoli. V noci projíždíme serpentinami a já s hrůzou zjišťuji, že Lukáš, víc než vozovku před námi, sleduje animovaný film na „palubním počítači“. Vzhledem k tomu, že to byl on, kdo řídil, na klidu mi to rozhodně nepřidalo. Mimochodem, v Řecku se pravidla silničního provozu nedodržují. Dnešní den měl dva šťastné konce: první filmový a druhý cestovní. To jsem však ještě netušila, co nás čeká cestou na horu řeckých bohů, Olymp. A o tom zase příště.