Odchov zoborožců Deckenových

Zoborožci se v posledních letech stávají zajímavou alternativou ve voliérách některých chovatelů exotického ptactva. Ani já jsem neodolal pokušení pořídit si pár těchto netradičních ptáků. Z dostupné literatury jsem se něco málo dočetl o chovu malých zoborožců rodu Tockus, konkrétně se jednalo o druh toko rudozobý.

Voliéra

V časopise Fauna se shodou okolností objevil inzerát firmy AVES, která zmiňované ptáky nabízela. Stačily dva telefonáty, dohodl se termín odběru a první srpnovou neděli loňského roku jsem si přivezl dva páry zoborožců. 1,1 toko rudozobý (Tockus erythrorhynchus) a 1,1 toko Deckenův (Tockus deckeni).
Ptáci byli umístěni po páru ve venkovních voliérách 250×100×220 cm (d.ך.×v.). Po čtrnácti dnech začali ztrácet plachost a při mém příchodu do voliér (při krmení) na můj hlas reagovali „kvokáním“ a zvědavě pokukovali do misek, co dobrého jsem jim přichystal. Ptáci byli naučeni pouze na granule (ty jsem dostal při zakoupení zoborožců – značku neznám). Přesto, že zoborožci nepijí, misku s vodou mají neustále k dispozici – jeden nikdy neví! Postupně jsem ptáky naučil brát veškeré na zahradě dostupné ovoce, některé druhy zeleniny a různé druhy hmyzu. Po měsíci mi samec toka rudozobého (evidentě velmi mladý pták) bral moučné červy z ruky a na zavolání se ozýval již zmiňovaným „kvokáním“.
Zimu toka přečkali v temperované ubikaci při teplotě 12–15 °C. a v klecích o rozměrech 150×55×65 cm (d.ך.×v.) pro každý pár. V těchto klecích ptáci přes zimu ještě více zkrotli. Konečně je tu jaro roku 2005. Pro toka jsou připraveny venkovní voliéry o rozměrech 250×200×220 cm (d.ך.×v.), které stejně jako klece v zimovišti sloužily dříve pro chov drobných exotů. Každá z voliér je osazena dvěma keři černého bezu a trsem rákosu, boční stěny jsou potaženy rákosovou rohoží a střecha je kryta z jedné poloviny vlnitým eternitem a z druhé pak skleněnými tabulemi. V každé voliéře je přichystána přírodní kmenová budka (kaštan) o rozměrech zhruba 60 cm výška, průměr dna 35 cm, vletový otvor asi 15 cm nade dnem, oválného tvaru a rozměrů 10×7 cm. Dno budky bylo vysypáno směsí rašeliny, hoblin a říčního písku v poměru 1 : 1 : 1.

Zmizení samice

Zoborožci byli do voliér vpuštěni v polovině dubna, a přestože noční teploty se po několik dní pohybovaly pod bodem mrazu, přečkali aklimatizaci bez jakékoliv újmy na zdraví. Ptákům pobyt na čerstvém vzduchu evidentně svědčil. Každý den, kdy se teploty dostaly přes 20 °C, začali zoborožci „tokat“ a čím dál častěji se ozývali daleko slyšitelným „kvokáním“, a to jak rudozobí, tak i Deckeni. Rudozobí dokonce začali ihned zazdívat vletový otvor předloženým jílem, ale přestože samice občas budku navštívila, většinu otvoru oba ptáci zazdili zvenku, pak zdivo vybourali a zazdívali znovu, tak to šlo celé léto stále dokola. K zahnízdění u tohoto páru bohužel nedošlo, přestože se ptáci několikrát i pářili a mladý samec svou družku neustále krmil vybranými pamlsky (hlavně hmyzem).
Deckeni se začali o budku intenzivně zajímat až koncem června. Samice vyházela téměř všechnu vystýlku, a to málo co zbylo, doplnila malými kousky lístků a stvolů rákosu a sama začala obezdívat jílem vletový otvor. Samec se na zazdívání nepodílel, vše pouze jenom „kontroloval“. Občas přilétl k samici a ve „ztopořené“ poloze „tloukl“ křídly a hlasitě „kvokal“. Samice mu tyto projevy opětovala. Páření jsem však u těchto ptáků nikdy nepozoroval.
O to větší překvapení mne čekalo 30. 6., kdy samice v dopoledních hodinách zmizela v dutině a v následujících dvou dnech se zevnitř zazdila tak, že zbyla škvíra zhruba 8×1 cm! Dozdívání provedla zřejmě vlastním trusem a jílem, který si v budce dříve připravila, protože samec jí ani tentokrát žádný „stavební materiál“ nepřinášel.
Po dobu následujících 35 dní samici poctivě krmil, až přišel den „D“. Bylo to 5. 8. kdy jsem z budky poprvé zaslechl slabé pípání. Je to tady! Mají mladé! Naštěstí jsem měl v tu dobu dovolenou, takže jsem se mohl ptákům plně věnovat. V následujících 14 dnech jsem denně nasmýkal nebo ručně nachytal 100–300 kusů lučních koníků (dle počasí), usmrtil jsem je, zbavil zadních nohou (mají ostré výrůstky) a předkládal ptákům ke krmení. Samec je okamžitě nosil (po jednom) samici, podával je štěrbinou a ta krmila mláďata – podle hlasů 2–3. V této době se ve voliéře objevilo velké množství peří, které samice z budky vyhazovala – – zřejmě kompletně přepeřovala.

Pestrá strava

Přestože ptáci dostávali velmi pestrou stravu, kterou dříve běžně konzumovali (kočičí granule PROPESKO – ve tvaru malých kostí, granule ACANA – – pro malá psí plemena, míchanici ve složení: strouhanka, pokrájené vejce vařené natvrdo, strouhaná mrkev, strouhané jablko, strouhané vařené brambory, sušený hmyz, dýňový kompot, rybíz, bobule černého bezu, jahody, atd.), stále více preferovali různý hmyz (moučné červy, červy zophobas, luční koníky, cvrčky, chroustíky, aj.). Bylo mi jasné, že jak mláďata porostou, jenom hmyzem je neukrmím, proto jsem zkusil (mimochodem s velkým úspěchem) krmit drobně pokrájená syrová kuřecí srdíčka (seženou se v každém větším řeznictví), naporcované velké žížaly (rousnice) a velmi drobné plevelné rybky – tzv. slunky.
Jak mláďata rostla, úměrně se zvyšovaly dávky a intervaly krmení. V době, kdy jsem byl v práci, staral se o ptáky můj otec (důchodce), který toka poctivě krmil již zmiňovanou masitou stravou každé 2–3 hodiny. Míchanici dostávali 2× denně, a to brzy ráno a v pozdním odpoledni. Ubíhá den za dnem. Je tu září. Konkrétně 4. 9. a samice se během chvíle vybourává z dutiny ven. Již od rána bylo slyšet, jak tluče zobákem do zdiva. Když vyklouzla z dutiny, byl jsem překvapen, jak je krásně opeřená, uhlazená a čistá. Mláďata se okamžitě začala sama zevnitř zazdívat a během několika hodin zbyla z vletového otvoru zase jenom škvíra (i když tentokrát poněkud větší, než byla ta původní).
Po dalších 20 dnech, tedy 24. 9. se ve voliéře objevila dvě krásná mláďata (samci), ale vletový otvor byl zevnitř opět zazděn! Staří ptáci i nadále krmili jak právě vylétlá dvě mláďata, tak i to třetí, které zůstalo v budce a nakonec se samo vybouralo až po dalších sedmi dnech (samička). Hnízdní cyklus od zazdění samice po vylétnutí posledního mláděte trval celých 92 dní, tj. 13 týdnů!
V současné době (polovina října) si celá rodinka Deckenů užívá posledních slunných dní ve venkovní voliéře, mláďata se učí přijímat potravu a seznamují se s okolím. A já vážně přemýšlím o tom, že si do chovu pořídím i některý druh tukanů, protože při dodržování určitých pravidel není chov těchto nádherných ptáků o moc složitější, než je chov loriů nebo velkých papoušků.