Malý knírač, nejmenší z kníračkářské trojice, se dnes vyskytuje v následujících barevných rázech – pepř + sůl, černý, černostříbřitý a bílý. Tito „prckové“ (koh. výška max. do 35 cm) mají k výcviku vlohy. Podstatou problému je to, že tyto nejmenší „sporťáky“ dnes na kynologických cvičištích vidíme jen sporadicky.
Příčin, které odsunuly tato plemena ze cvičišť, je určitě víc. Jednou z nich je specifika malého plemene a to jak v širším, tak i užším slova smyslu, kdy sice Národní zkušební řád pamatuje mj. speciálními zkouškami pro malá plemena – ZMMP, ZMP 1, ZMP 2. A zde je možno vidět i kořeny problémů, zejména s přihlédnutím ke speciálním cvikům u zkoušek ZMMP – ZMP 2, rozlišování předmětů atd. Mnohdy není respektována ani skutečnost, že dnešní paleta zkušebních řádů umožňuje této specifické skupině skládat i jiné zkoušky, které nejsou vyloženě určeny pro malá plemena. Je dnes bohužel velmi málo kynologických cvičišť, kde se s malými knírači cvičí, resp., kde majitel takového zvířete, coby adept výcviku uspěje.
Není mnohdy zvláštností to, že výcvikáři na cvičištích neuznávají malé knírače. Důvodů bývá mnohdy více: buď je to neznalost specifiky výcviku malých plemen, vč. malých kníračů, nebo se jim nechce otravovat s těmito „prcky“ anebo vše dohromady. Mohu uvést celou řadu příkladů, kdy zájemce o výcvik tohoto plemene (v širším slova smyslu), neboť každý barevný ráz malého knírače je brán jako samostatné plemeno, nemá šanci. Co má pak dělat novopečený, šťastný majitel malého knírače, když přijde na cvičák s elánem, že bude s malým vousáčem cvičit!? Zejména, když se setká s názorem, že malí knírači jsou dnes k ničemu, ale když chce, tak ať tedy chodí. Tím to končí, základní kynologická organizace má člena, který platí příspěvky, odpracuje brigádnické hodiny, ale kdo by se mu věnoval, když všichni cvičí dle IPO nebo SchH? Není tomu sice všude tak, ale i také případy jsou. Trochu lepší postavení mají malí vousatí kamarádi u záchranářů, ale i v organizacích, kde se cvičí agility.
Je nutno vycházet ze skutečnosti, že s výcvikem malých kníračů úzce souvisí vyšší časová náročnost, připravenost výcvikáře, pomocníků, ale samozřejmě i psovoda. Zvláštnosti má i potřebná materiální základna, zejména co se týče speciálních cviků - vyhledávání a rozlišování předmětů, hlídání předmětů atd. Takový výcvik a to se týká všech malých plemen, která cvičí na zkoušky dle NZŘ (řada ZMMP - ZMP2). Dovoluji se proto rozčlenit specifiku výcviku malých kníračů. Faktem zůstává, že po zvážení všech kladů i záporů, kam bezesporu patří i nutnost úpravy srsti, že malý knírač může být dobrým sportovním psem, ale i dobrým hlídačem - hlásičem.
– oproti výcviku středních a velkých plemen tyto zahrnují kromě stop i další cviky – vyhledávání a přinášení lehkých předmětů, rozlišování předmětů
– pro nácvik výše uváděných cviků je zapotřebí více pomůcek a materiálu – dostatek předmětů, pinzety, sáčky, kdy rozlišování předmětů se provádí vždy ve dvou pokusech a pro každý pokus jsou nutné jiné předměty.
– předměty pro všechny pachové práce musí být dostatečně pachově nasycené a pachově čisté (tj. musí mít pouze jeden pach)
– výcvik takovýchto pachových prací je tedy časově náročný a vyžaduje i odpovídající zainteresovanost pomocníků, např. při rozlišování předmětů
– je nutno počítat s tím, že všechna malá plemena, tedy i malí knírači mají enormní zájem o myši a jejich příbytky, což může přispět ke vzniku problémů ve vlastním nácviku.
– je nutné vycházet z faktu, že malý knírač je temperamentní, kdy sice cvičí s chutí, ale když si takový malý diblík postaví hlavu, tak mnohdy psovod „jde do vývrtky“
– u malých kníračů není dobré upřednostnit mechanickou metodu, jako nejvhodnější se jeví kontrastní
– nutno počítat s tím, že po úpravě srsti může dojít k problémům, kdy si pejsek nerad sedá či lehá, zejména na mokrou trávu atd.
– zahrnují jak vyloženě pachové – rozlišovací, vyhledání a přinesení tří lehkých předmětů, nalezení a přinesení ztraceného předmětu psovoda, ale i hlídání předmětu psovoda a samostatnou činnost (stručně řečeno, psík nesmí na úvazu a s náhubkem v nepřítomnosti páníčka dovolit cizí osobě, aby jej odvázala). Právě při těchto cvicích musí být dobrý pomocník!
– specifiku povahy malých kníračů
– metodiku nácviku jednotlivých disciplín a cviků
– umět usměrnit pomocníka ke správné činnosti.
– znát metodiku výcviku v obecné rovině, vč. metodiky spec. cviků
– respektovat povahu malého knírače s přihlédnutím k jeho velikosti, tomu přizpůsobit svoji činnost, aby výcvik byl efektivní
– nebát se psa, např. při nácviku hlídání předmětů atd.
I přes uváděné problémy je nutno poukázat na to, že Klub chovatelů kníračů ČR a jeho pobočky v jednotlivých krajích pomáhají nám cvičitelům těchto nejmenších vousatců, kdy v rámci mistrovství Klubu chovatelů kníračů, kde je zastoupena kategorie IPO 3 pro velké knírače, je možnost startu v kategorii ZMP 1. Samozřejmě, že i zde jsou nutná kritéria. Ale ta možnost tady je. Je to dobrá návaznost na Ligu malých plemen, která bohužel skončila počátkem 90. let, kde měli možnost sportovního vyžití i majitelé jiných malých plemen. Je sice faktem, že v kategorii ZMP 1 na mistrovstvích bývá maximálně do deseti účastníků, ale buďme rádi i za to. Jak jsem již předeslal, kromě vyloženě „na míru šitých specielních zkoušek“ pro malé knírače, ale i ostatní malá plemena, je možno se zapojit i do záchranářského výcviku, agility, ale i do přípravy na zkoušky dle zkušebního řádu KJ Brno ČR – zkoušky ZOP, ZPU 1, dle Národního zkušebního řádu – ZZO, ZPS 1, 2, dle ZŘ SchH – zkouška BH.
Malí vousáči cvičí rádi, je nutno u nich zvolit jiný přístup, mít trpělivost a výsledky přijdou. Myslím si, že vím o čem píši, cvičím již svého druhého malého knírače, kdy s prvním jsem měl složeny tři zkoušky z výkonu a absolvoval cca dvanáct závodů v Lize malých plemen, jeden krajský přebor malých plemen, s druhým mám zatím 6 zkoušek z výkonu, účast na jednom závodě dle ZPU 1 (KJ Brno ČR) a účast na MR Klubu chovatelů kníračů v kategorii ZMP 1.
Dnes jsem na našem cvičišti jediný kníračkář, ale těší mne, že v kraji je nás několik a v republice jsme také zatím „nevyhynuli“.