ZOO – Obchod U kolouška: Kolouškova férie

„Ne, ranč.“
„Jako na divokym západě?“
Přikývl.
Tak nějak nenuceně se k němu přivinula a protože jejich sympatie byly vzájemné, za hodinu se už procházela stájemi na Rané a pozorovala odlesky elektrického osvětlení, které v srsti těch nádherných lichokopytníků vytvářely duhové obrazce.
Líbila se mu. Třebaže byla o sedm let mladší, líbila se mu a tak nebylo ani divu, že jejich rty splynuly ještě téhož večera. Ve stáji, tam úplně vzadu, kde skladoval seno pro nejbližších několik dní. Žhavé polibky a žhavá těla. Nazí se svalili do pichlavého, přesto tak zázračně voňavého sena. Pak už jen dotyky, pohledy a další polibky a milostné splynutí duší i těl.

„Chceš si mě vzít?“

Probudili se do sluncem zalitého rána. Docela nazí tam vedle sebe leželi a dívali se vzájemně do očí.
„Mohu se projet?“ zeptala se tiše a on přikývl, pak stále stejně nazí vyvedli koně z jejich stání, hnědáka pro něho a grošáka pro ni. Cvalem se pustili k obzoru.
Pavel Janešík měl jedenáct krav, čtyři své a pět cizích koní na ustájení a samozřejmě i dvacetihlavé stádo merinových ovcí. Byl prototypem úspěšného zemědělce, který produkuje ekologicky čisté potraviny.
„Miluješ mě?“ zeptal se jí o jedenáct dní později. To už u něho týden bydlela a školu vyměnila za práci u koní. Přikývla.
Podal jí zlatý prstýnek s mašličkou z růžového kovu: „Chceš si mě vzít?“
„Ano?“ usmála se a protože zrovinka seděla na grošákovi, pobídla zvíře k pohybu. Vyrazila cvalem po cestě vedoucí od letiště ke chlumu. Vítr jí čeřil vlasy a kapičky počínajícího deště smáčely její tvář. Cítila se neskonale šťastná. I Pavel kopl svého hnědáka do slabin a vzápětí pobídl zvíře z cvalu do trysku. Rychleji, jen rychleji. Ještě před zákrutem mezi hustými křovisky trnek a hlohů ji předhonil, otočil se k ní a nahlas vykřikl: „Miluju tě, jako jsem nikdy nikoho nemiloval.“
Náhle se však z křovisek ven prodral člověk v přiléhavém oblečení a s helmou na hlavě. Pln vzteku uvolňoval trhavými pohyby z porostu svůj padák: „Kurňa fix, zas sem, ho potrhal!“ Obrátil se a ve stejné chvíli, kdy rudé hedvábí padáku zvedl poryv větru, Pavlův hnědák se na cestě v leknutí vzepjal. Všechno se to seběhlo příliš rychle, než aby mohl kdokoliv zasáhnout.
Romana seskočila z koně a nadzdvihla Pavlovu bezvládnou hlavu. Neodpovídal. Její dlaň se zbarvila krví promísenou s úlomky lebeční kosti a ona tam ještě několik minut klečela, zatímco jeho kůň teskně ržál.
Byl to snad rozmar osudu? Možná. Kdopak ví? Faktem zůstává, že ty dva týdny změnily dívku v ženu. V ženu, která se už nikdy nevrátila ani o krok zpět. Přijala místo prodavačky, pronajala si garsoniéru pod kasárnami a zvířata se jí stala lásky náhradou.

Dluhy

Bylo to v pondělí, to si pamatuji docela přesně. Ptáte se proč? Protože Hanička mi už mnohokrát vyprávěla, jak ji Polda Koloušek, ještě v dobách jejich manželství často udivoval svými „modrými pondělky“. Ano, byly to utajené dny volna, kterých využíval k namátkovým kontrolám své ženy. Žárlivec, který byl schopen jet na kole dvadvacet kilometrů v oblečení, jež připomínalo žlutý prezervativ, jen aby mohl zkontrolovat jestli Hanka skutečně mířila autem za svou tetou do Domoušic, nebo ne. No ale jak už to tak bývá, ani tyhle policejní praktiky mu nepomohly. Nakonec se rozešli na štíru a přesně tak se nyní dělili i o majetek v hodnotě několika set tisíc korun.
Jak říkám, bylo pondělí. Čistil jsem v Ročově zrovna dva a půl metru dlouhou klec komb ušatých a rozčiloval se nad tím, jak se mne pomocí spršek moči snažily ze svého teritoria vypudit. Najednou se ozval telefon. Naštěstí jsem nechal natáhnout podvojnou linku i sem, do nitra sklepních místností a tak nebyl problém odfrknout si, zavřít komby a vzít sluchátko.
„Haló, si to ty?“ ozvalo se v něm.
„Jo, a kdo si ty?“ zavtipkoval jsem, třebaže strýcův hlas nebylo možné s žádným jiným zaměnit.
„Honem přijeď, je tu Hanky bejvalej a snaží se jí donutit k podpisu.“
Na nic jsem tedy nečekal a za dvacet minut už stál mezi nimi. Na jedné straně Hanka, rozpálená do běla a na straně druhé on, nedomrlý Leopold Koloušek, parodie na člověčenství.
„Esli mi to nepodepíšeš, tak to radši podpálim.“
„Komu vyhrrrožuješ?!“ zastával se své neteře Albert.
„Ty se do toho ne… Áááá, tady je další takovej,“ podíval se Polda na mě. Ruce měl strčené v kapsách jen tak po klouby na bázi prstů a pohupoval se na patách.
„Kdo má ruce v kapse, ten si honí…“ a odmlčel jsem se. Tím byla přerušena nit jejich sporu a nebylo o čem dál jednat. Hanka i Bert vyprskli smíchy, zatímco Polda zrudl a rychle svěsil ruce podél těla.
„Říkám ti, že o všechno přídeš,“ nevěděl, kde ve své argumentaci před mým příjezdem skončil. Takhle všechno prosoudíme a nic nám nezbyde. Nech mi krám a já si nebudu nárokovat tvůj byt…“
Na Haně bylo vidět, že neví, že váhá. I ujal jsem se slova, třebaže rozhovor byl zbytečný: „A co dluhy?“
„Jaké dluhy?“ osopil se on, zjevně rozhořčený, že něco podobného vůbec připomínám. „Já nemám žádné dluhy. To má jen ona na podnikání.“
„Ty dluhy, stejně jako krám má na podnikání, ale jsou společné, protože vznikly v době manželství.“
Zbrunátněl.
„Navíc, na byt nemáš nárok, protože ho kupovala až po rozvodu.“
„Ale ze společných peněz.“
„Ne!“
„Ale jo!“ trval na svém.
„Víš jako já, že lžeš.“
„Nelžu.“
„Tak to nech na soudu, on to zváží.“
„Ty se do toho nepleť, stejně ti jde jen o její majetek,“ osopil se na mě.
„Kecy,“ pravil jsem a přitom otevřel ubikaci s poustevníčky druhu Coenobitia clypeatus. Byli totiž nejblíž. Jsou to takoví buclatí nezbedové, příbuzní krabů, kteří si chrání zadeček tím, že ho obléknou do vhodně velké ulity, mušle nebo i plechovky od piva. Stávají se tak, jako jablko velkými, obrněnci s klepety coby svou zbraní.