Po náročném výletu následuje volný den. Dáváme se do nutného praní (konstrukce přívěsného vozíku slouží jako sušák). Konečně je čas i na návštěvu místního kostelíku, v jehož blízkosti táboříme. Po vstupu dovnitř jsme zaskočeni nádherným výhledem na moře (foto 1, 2), o který se postarala sama příroda. Jak šel čas, mořská voda „okusovala“ břehy a tak docházelo k sesuvům. Odkrytí mořského břehu Amvrakijského zálivu umožňuje nahlédnout do geologické minulosti tohoto místa. Právě tady byly nalezeny kosterní zbytky pravěkého slona a kamenné nástroje pravěkého člověka, jak již bylo zmiňováno v článku č. 5. (foto 3)
Celý den lelkovat jsme nedokázali a proto se trojice Helena, Lukáš a já navečer vydala do okolí. Nutno říci, že zvolená zkratka, procházka pomerančovým sadem, byla velmi příjemná. Méně příjemný byl Lukášův nález „silniční rosničky“ (foto 4), který jsme nazvali „štěstí v neštěstí“ (lépe řečeno“neštěstí ve štěstí“). Jak sami vidíte, právě v okamžiku, když ulovila kořist, byla přejeta. Dnešní výšlap byl zakončen u jezírka, ze kterého se ozývalo skřehotání žab a které slibovalo mnoho zajímavého. Západ slunce nás však od jezírka zahnal zpět do tábora.
Zalézáme do stanů a uléháme. Opět se ozývá každovečerní uspávající rituál s…s…s… (sýčci) ss…ss…ss… (Víťa nafukuje Ivanovi matračku). Tentokráte nastala změna: s…s…s… ss…ss…sss… RUP …sssssssssssssssssssss – chvíle klidu (2 sekundy), poté se ze všech stanů rozezněl smích. Jediný kdo se nesmál, byl Ivan. Jak posléze pravil Víťa, asi proto, že mu došlo, že od této chvíle bude mít opravdu „tvrdý spánek“.
I tento den byl ve znamení poklidu. Opět je vyhlášen volný program, s hlavním úkolem připravit se na další velký výjezd, tentokráte k hoře řeckých bohů. Připadám si jako horolezec, neboť dle pokynů je nutno sbalit jen to nejnutnější pro přežití dvou dnů v horách. A tak balím, vybaluji, přebaluji, opět balím, a tak dokola.
Společným počinem byla návštěva našeho kolektivu u výše zmíněného jezírka. Vyrazili jsme, jak se říká na lehko, tedy bez vybavení, čehož následně litujeme. I přesto, že se Ivan pravděpodobně pohodlně nevyspal, jakmile se dostal k místu výskytu obojživelníků, zázračně ožil. K mému velkému překvapení, aniž bych stačila zareagovat, bleskově sundal boty a mílovými skoky skočil do jezírka, sehnul se, máchl rukou a ulovil malou želvu bahenní Emys orbicularis (foto 5, 6). Při pohledu na okolí jezírka, které bylo „vyzdobeno“ různými korodujícími předměty a dokonce i kusy skla, mě téměř zamrazilo. Naštěstí se noha lovce mistrně vyhnula všem nástrahám a ke zranění nedošlo. Nevím proč musí být, jak u nás, tak i v Řecku, takový problém s odpady, … tedy s lidmi.
Nikomu z nás se naboso do vody nechtělo a tak další průzkum omezujeme pouze na vizuální pozorování. Vidíme prchat užovku podplamatou, skokany zelené, pulce a larvy čolků. Nejsme si jisti a tak i na pevnině kontrolujeme kam šlápnout. Díky tomu byla nalezena krtonožka (foto 7). Tento tvor v nás vyvolal nostalgickou vzpomínku na knihu Ondřeje Sekory.
Závěr dne, alespoň pro mne, byl maličko zákeřný. Chvíli po té, co jsem absolvovala poctivou sprchu pod studenou vodou (jinou nemáme k dispozici), přichází Jirka s úsměvem od ucha k uchu a hlásí, že objevil sprchu na místním fotbalovém hřišti, s TEPLOU vodou. Ostatní mizí ve tmě a odcházejí směr hřiště. Že by měli v úmyslu zahrát si fotbal?
Vstáváme, balíme celý tábor včetně stanů, z důvodu možné nezvané návštěvy např. Albánců, kterými nás kluci neustále straší. Tábor bychom mohli zanechat na místě v případě, že by někdo z nás zůstal. Vzhledem k tomu, že se dobrovolník nenašel a někoho určit či vylosovat se nám zdálo být kruté, svorně balíme a plníme auto i vozík. Přívěsný vozík s námi však nejede, je zanechán na zahradě za plotem u ochotných lidí a my vyrážíme.
Z dlouhé cesty vzpomenu jen pár opravdu silných zážitků. Jako první uvedu WC v Joanině. Návštěva čistého evropského záchodu téměř po 10-ti dnech udělá opravdu své. Věřte, že jsme si to všichni řádně užili. Nejsilnějším zážitkem byla cesta přes pohoří Pindos. Vysoké hory na pohled z velmi nezpevněné horniny (jako by si někdo hrál s kyblíkem a lopatkou) a zběsilé serpentiny s příkrým spádem na levoboku na můj žaludek nepůsobily nijak povzbudivě. Zatímco si ostatní užívali jízdy, já se křečovitě držela sedačky (ani nefotím). Kluci hleděli stále dolů a nutili mě ať se podívám, že právě zrovna tam dole je něco zajímavého. A opravdu, aniž by to kdo z nás tušil, najednou pod námi proletěly dvě stíhačky. Tak to bylo opravdu něco. Málokdo se může pochlubit, že viděl stíhačku v letu se shora.
Pohoří Pindos jsme zvládli a blížíme se k pohoří Olymp. Dle plánu je třeba najít místo k přespání a ráno vyrazit na Olymp. Přijíždíme do Litochora a míříme ke kempu na pobřeží. Brána je zavřená, opatřena silným řetězem a kladkou. Co teď? Nápadně se do našeho zorného pole tlačí tabulka s anglicky psaným nápisem upozorňujícím na rodinný pension. Jedeme tam. Kluci domluvili tři pokoje se slevou, tedy celkem za 40 euro (tj. 5,7 euro na osobu). Vybalujeme věci z auta a dychtivě se vrháme do okolí. Záhy potkáváme želvu žlutohnědou Testuda graeca (foto 8,) a ve štěrbinách staré opuštěné nádražní budovy nacházíme párek GEKONA KOČÍHO Cyrtopodion (Cyertodactylus) kotschyi (foto 9, 10). Odměněni tímto nálezem se vracíme do tábora, kde jsme domácími pozváni k zahradnímu baru. Nestačíme se divit, jak nás místní důchodce dokáže, i přes jazykovou bariéru, pobavit. Sil mu neubývá, stále zpívá a zpívá, povídá a povídá. Jsme to my, kdo se zvedáme, omlouváme se a odcházíme do pronajatých pokojů.
Přestože si návštěva Olympu zaslouží samostatný článek, z důvodu zachování kontextu si dovolím středeční ráno popsat nyní, záhy pochopíte pointu. Vstáváme, snídáme, nasedáme do auta a vyrážíme. V autě se všichni rozplývají, jak se po 10-ti dnech vyspali v klasické posteli, jak se vysprchovali, jak jsme ušetřili atd. Jen Dan mlčí. Po chvíli se ujímá slova a říká: „Nechci vám kazit radost, ale když jsem byl ráno v koupelně, tak jsem na sobě našel blechu“… „Bleší sleva“ naštěstí neměla následky a tak mohu, v klidu (bez drbání), připravovat další pokračování.