Amaranti – 1.část

Mezi amaranty (r. Lagonosticta) řadíme několik druhů astrildovitých pěvců, u kterých jsou ve většině případů samci zbarveni červeně nebo růžově a samice jsou olivové nebo olivově hnědavé barvy. Společným znakem (s výjimkou am. černobřichého) je také bílé tečkování na bocích nebo prsou.

Původ a historie

Ptáci tohoto rodu obývají africký kontinent od subsaharských stepí až po jeho jižní část. Jedná se jak o stepní druhy (a. malý, tmavý, růžový), druhy smíšených biotopů (a. škraboškový, černobřichý, tečkovaný), tak i druhy vyskytující se ve specifickém prostředí. Amarant hnědý obývá vlhčí biotopy – rákosové pásy podél vodních ploch, zátopové oblasti. Východní poddruh a. škraboškového žije v biotopu horských (nejčastěji bambusových) lesů ve výšce 1500–2000 m n. m. (Etiopie). Stepní druhy sezónně navštěvují i aridní stepi, bezprostředně navazující na pouštní biotopy (a. malý – Sahara, a. růžový – Kalahari, Namibie).
Jejich základní potravou jsou drobná travní semena a semena bylin. Dosti vysoký podíl v potravě však zaujímá i hmyz. V době hnízdění se ptáci zdržují v párech nebo malých skupinkách rodinného charakteru, v mimohnízdním období se shlukují do hejn společně s ostatními druhy r. Lagonosticta, ale i jinými astrildy. V této době migrují, i na značné vzdálenosti, za potravou a vodou.
Do Evropy jsou nejčastěji dováženi (i chováni) amaranti malí. Ještě počátkem 80. let dvacátého století tento druh zcela jasně dominoval v importech. Za posledních 25 let se situace změnila a i ostatní druhy (a. černobřichý, tmavý, tečkovaný i škraboškový) jsou celkem pravidelně nabízeny, i když jejich počty jsou nízké. Amarantů růžových se dováží velmi málo a jedná se především o náhodně zamíchané ptáky do příbuzných druhů z východní Afriky. Dovozy amarantů hnědých do Evropy pravděpodobně v současnosti nepřicházejí vůbec nebo pouze velmi vzácně.

Dovoz

Obecně lze říci, že aklimatizace amarantů není jednoduchou záležitostí. Ptáci přicházejí do Evropy většinou ve špatném stavu. To má několik příčin. Jednou z nich jsou nevhodné podmínky na shromaždištích ptáků u vývozců. Druhou je velmi malá odolnost amarantů vůči stresu. Především transportnímu. To se projevuje katary zažívacího traktu. Amaranti jsou také velmi vnímaví na invazní tracheobronchytidu, která se u nich špatně léčí, protože jsou citliví na medikaci. Preparáty používané bez problémů u jiných astrildů u nich mohou vyvolat komplikace. Třetí příčinou je často velmi dlouhý tranzit mezi vývozcem a importérem. Také jejich nároky na mikroklima, především teplotu jsou bezprostředně po příchodu dosti vysoké 30–32 °C. V jejich dovozech výrazně převládají samci (až 8 : 1). To je způsobeno jednak jejich přirozenou vyšší četností, ale i tím, že samičky jsou daleko více choulostivé. Z uvedených důvodů evropští importéři odmítají (snad s výjimkou a. malých) amaranty často dovážet.

Zájem chovatelů, především v dnešní době, kdy chovatelství astrildovitých prožívá nelehké období, není také přehnaně velký. Když zvážíme výše uvedené, zdá se, že se není čemu divit, Ale nic není jenom černé nebo jenom bílé. Pokud se dovozci podaří importované ptáky dobře adaptovat, k chovatelům již přicházejí relativně odolní, velmi zajímaví chovanci. Zásadním způsobem tedy záleží na kvalitě karantény.

Krmení

Primárním předpokladem úspěchu je čistota krmiv, především zrnin – nepřítomnost prachu, roztočů, spor plísní apod. Tento požadavek nejlépe splňují „průmyslově vyráběné“ směsi pro astrildy (Dufky, Prestige apod.). Nárok na čisté krmení přetrvává i po aklimatizaci. Proto je rozumné, pokud chovatel nemůže nebo nechce zabezpečit amarantům takto kvalitní a tím i cenově náročnější krmiva, aby se do jejich chovu raději nepouštěl.
Základem je tedy kvalitní směs zrnin, kterou můžeme naředit senegalem nebo mohárem. Zpočátku je lépe podávat směs pouze suchou, později je dobré nabízet i v předklíčeném stavu, tak, jak to již v minulosti popularizoval př. Pavlovec. Zpočátku nedoporučuji podávat senegalské proso v klasech, protože zde není možné zabezpečit čistotu.
Při podávání živých krmiv postupujeme v prvních dnech také velmi opatrně. Je lépe podávat jenom malé množství hmyzu (larev plesnivců, kukel), abychom eventuelně nezhoršili jejich zdravotní stav při střevním kataru. V tomto období jsou např. larvy potemníků nevhodné pro svůj obal. Po uvyknutí přijímají hmyz velmi dobře. Pouze u „moučných červů“ bychom měli podávat menší nebo čerstvě svlečené jedince. Na vaječné směsi (Quiko, Orlux, Chemivit apod.) musíme ptáky delší čas navykat. Úspěšně jsem používal „učební metodu“, kdy jsem do misek s tímto krmivem přidával larvy plesnivců.
Ze zeleného krmiva berou dobře ptačinec, salát apod. Také s podáváním zeleného krmiva je vhodné začít až později. V prvních dnech po transportu nedoporučuji jeho podávání. Velmi důležité je, aby ptáci mohli přijímat písek a dřevěné uhlí. Oba tyto doplňky mohou mít dobrý vliv na stabilizaci zažívacího systému. Později velmi rádi přijímají lesní hrabanku. Nutností je (a to nejen v prvních dnech) dotace vitaminů a minerálních látek ve vodě nebo krmivu. Přidával jsem Supervit D (zpočátku denně). Dále Kalcium a Kalium iodati do vody. V prvních dnech po transportu také Combinal (combiso) selevit, jako zdroj vitaminu E a selenu. V karanténě se mi celkem osvědčila aplikace preparátu Glutamin, který obsahuje (mimo jiné) i většinu esenciálních aminokyselin. Jeho podáním se nezvyšuje deficit bílkovin v období, kdy podávání jejich hlavního zdroje – živého hmyzu může komplikovat zdravotní stav. Po adaptaci, která je zde delší a náročnější, pečujeme o amaranty stejným způsobem jako o ostatní astrildy. Většinu druhů amarantů se dnes daří odchovávat i když ne zcela pravidelně (snad s výjimkou a. malého). Je to dáno i jejich nižšími stavy v evropských chovech. Snad se v budoucnu zvýší zájem o jejich chov.

Systematika amarantů

Systematické členění tohoto rodu do jednotlivých druhů není zdaleka vykládáno jednotně. Dalo by se napsat jako bonmot, co autor to jiný počet druhů. Ten totiž kolísá mezi 7–10 druhy. Budeme se zde držet modelu, který udává druhů 9. V původním českém názvosloví (1977) bylo uváděno 7 druhů amarantů. V uplynulých 25 letech došlo k uznání dalších dvou samostatných druhů (L. virata a landanae) z původních poddruhů a. tmavého. To je tedy oněch devět druhů, které zde uvádím i já. Pozornému zájemci o astrildovité neujde, že v novém českém názvosloví (v Gosslerově ATLAS PTÁKU, 1994) je druhů 10. Stále probíhá spor o druh Lagonosticta vineacea – amarant vínorudý, který byl původně samostatný (Karásek 1934), později poddruhem amaranta škraboškového – Lagonosticta larvata vineacea a dnes je některými autory považován znovu za samostatný druh, jinde je nadále uváděn jako subspecie. Měl jsem řadu ptáků tohoto poddruhu v karanténě, stejně jako další – L. l. togoensis a jejich chování mi připadalo zcela stejné. Navíc rozlišení je jednoznačně možné pouze u samců. Přikláním se zde v tomto případě, k verzi z roku 1977 (R. Vít – Astrildovití pěvci, 1978) o které se domnívám, že i jako celek výrazně předešla dobu, na rozdíl od nového názvosloví z roku 1994, které se podle mého názoru příliš nezdařilo.

Rod: LAGONOSTICTA – AMARANT
Podrod: Mormolycia
Druh: Lagonosticta larvata – amarant škraboškový
Poddruh: L. l. larvata – a. š. súdánský,
L. l. nigricollis – a. š. černohrdlý
L. l. togoensis – a. š. nigerijský
L. l. vineacea – a. š. vínorudý
Podrod: Lagonosticta
Druh: Lagonosticta rhodopareia – amarant růžový
Poddruh: L. r. rhodopareia – a. r. východoafrický
L. r. jamesoni – a. r. keňský (Jamesonův)
L. r. ansorgei – a. r. angolský
L. r. brunei – a. r. čadský
Druh: Lagonosticta rara – amarant černobřichý
Poddruh: L. r. rara – a. č.?
L. r. forbesi – a. č.?
Druh: Lagonosticta rubricata – amarant tmavý
Poddruh: ve svém rozsáhlém areálu výskytu vytváří řadu poddruhů (od jižního okraje Sahary po Jihoafrickou republiku).
Druh: Lagonosticta virata – amarant bojovný
Druh: Lagonosticta landanae a amarant světlezobý
Podrod: Rhodopyga
Druh: Lagonosticta senegala – amarant malý
Poddruh: L. s. senegala – am. m. západoafrický
L. s. brunneiceps – am. m. hnědokrký (východoafrický)
A dalších cca 5–7 poddruhů
Druh: Lagonosticta rufopicta – amarant tečkovaný
Druh: Lagonosticta nitidula – amarant hnědý (lesklý)

Jak již bylo uvedeno, celý systém rodu Lagonosticta není ještě jednoznačně vyřešen, ale tento neúplný přehled považuji pro běžnou chovatelskou praxi za dostatečný.
Také příbuznost amarantů v rámci čeledi astrildovitých je předmětem nejednotnosti. Část autorů dává amaranty do bližší příbuznosti s vločkovníky, především rodu Hypargos (eventuelně Euschistospiza). Jiní autoři naopak toto spojení zpochybňují a přibližují amaranty k rodu Estrilda – astrild.
Podle pozorování jednotlivých druhů, bych se přikláněl k první verzi. Především větší druhy amarantů (podrod Lagonosticta – a. růžový, tmavý, černobřichý apod.) mají řadu společných prvků chování s vločkovníky (především r. Hypargos). V aktivní části dne se stejně zdržují více na zemi (nebo dnu klece), podobné jsou i potravní návyky, tok, umístění hnízda apod. jako jeden z příkladů potravních návyků lze uvést zkrmování senegalského prosa v klasech. Amaranti (podobně jako vločkovníci) jej přijímají raději, pokud je umístěno níže (až na malé výjimky – am. tečkovaný), kde je jeho umístění nepodstatné. Astrildi (Estrilda) naopak preferují jeho umístění ve vyšších částech chovatelského zařízení. To samozřejmě neznamená, že amaranti (vločkovníci) nebudou brát klasy senegalu zavěšené výše a astrildi (Estrilda) je nevezmou ze země. Znamená to pouze to, že ptáci reagují rychleji na toto krmivo umístěné v oblíbené výšce.

Dalším společným znakem pro amaranty a vločkovníky je umístění hnízda. Oba typy svá hnízda umísťují nevysoko nad zem (dno klece) nebo často zahnízdí přímo na zemi.
U rodu Estrilda jsem takto umístěné hnízdo pozoroval pouze u astrildů žlutobřichých (Estrilda rhodopyga), kteří tak hnízdili s železnou pravidelností (jednalo se pouze o jeden pár) a vím, že občas takto zahnízdí astrild šedý. Navíc většina příslušníků rodu Estrilda staví tzv. samčí nebo také hrací hnízda. Tedy jakési hnízdo na vlastním hnízdě. (a. šedý, vlnkovaný, oranžovolící apod.). jejich význam není zcela spolehlivě objasněn, ale předpokládá se, že slouží k odlákání škodné od hnízda vlastního. Tento typ „samčích hnízd“ jsem ale nikdy nepozoroval u amarantů ani vločkovníků.
Ač nejsem systematik – odborník, tak z výše uvedeného, ale i např. z průběhu toku, který se z větší části odehrává na zemi, bych amaranty viděl příbuzensky blíže k vločkovníkům, než-li příslušníkům rodu Estrilda.

To tedy pouze na okraj k rodu Lagonosticta. Dále se již budeme věnovat popisu jednotlivých druhů. Chci zde předeslat, že u dvou druhů – amarant bojovný a světlezobý si uvedeme jenom velmi stručný popis jejich výskytu, velikosti a zbarvení. Podrobněji se o jejich chování, způsobu chovu a odchovu nebudeme zmiňovat, protože se nedovážejí často, jejich rozlišení od amaranta tmavého (L. rubricata) je nesnadné i pro odborníky a jejich biologie je velmi podobná jako u am. tmavého a v chovu může platit i pro tyto dva druhy.

(Pokračování příště.)