ZOO – Obchod U kolouška: Strokkur

„Já ti říkám, podepiš,“ rozohňoval se Polda mávaje nyní rukama nad hlavou jako pohádkově tlustý větrný mlýn.

Přestupek

„Já ti říkám, nepodepisuj,“ zašklebil jsem se ironicky a jediným rychlým pohybem umístil největšího z poustevníčků za Poldíkův pásek. Dbal jsem při tom, abych odtáhl i gumičku slipů, nechtěl jsem totiž, aby se můj chovanec pádem skrze nohavice nějakým způsobem poranil.
Povedlo se. Polda ztichl a nějakou dobu stál a mlčel. S vytřeštěným zrakem očekával, co se bude dít dál, pak se však chytil v rozkroku a vydal tak zoufalý ječivý nářek, že mi ho až přišlo líto. Posadil jsem se na tu bednu od ocelota, kterou už hodně dlouho nikdo nepřemístil a bavil se tím, jak zmatený a vyděšený muž honem rozepíná kalhoty a stahuje je na půl žerdi, stejně jako bavlněné spodní prádlo. Chudák poustevníček, držel se klepítkem za svraštělou kůži v tom nejchoulostivějším místě, jaké každý muž má. Jen tak tak, že nespadl.
„Uáááááááááááááááá…“ řval Polda a i s naším milým živočichem proběhl zadním vchodem ven, aby zmizel v nenávratnu.
Všichni se smáli. Já ovšem bez jakýchkoliv skrupulí vytočil číslo policejního okrsku a nechal si zavolat strážmistra Durycha.
„Ano?“ zeptal se krátce.
„Tady je zoo-obchod U kolouška. Právě nás napadl bývalý manžel mojí přítelkyně a odcizil jednoho z exotických poustevníčků v hodnotě třistašedesáti korun.“
„Přestupek,“ zašveholil policista. „Jenom přestupek.“
„To nevadí, přijeďte to sepsat,“ pravil jsem přísně a zavěsil.

Obchod se stabilizoval

Jednou navečer mi zavolal přítel Giom. Vlastně se jmenoval Jiří Štěpán Kounický a měl kdesi za Lounama, směrem na Rakovník, galerii jejímž byl společníkem. Neviděl jsem ho v podstatě už od té doby, co si vzal za manželku mojí sestru a tak mne jeho hlas v telefonu dosti udivil.
„Ahoj Vláďo, promiň že tě otravuju takhle pozdě,“ dobře věděl, že jeho sexuální eskapády mi nevadily jen potud, pokud se nedotýkaly mojí rodiny. Možná sestru opravdu miloval, ale jak už to tak bývá, starého psa novým kouskům nenaučíš. Tušil jsem, že ji podvádí tak jako všechny ty před ní. A korunou všeho bylo, že mu to ta husa pitomá stále promíjela a odpouštěla. Ale o tom zas až někdy jindy. Nakonec jeho osudy před tímhle manželstvím jsem už zachytil v knížce Avantýry a tak není potřeba je pitvat dál.
„Co chceš?“ zeptal jsem se odtažitě.
„Víš, mám tady letenku do Reykjavíku pro dva lidi a zaplacený hotel …“
„A co já s tím?“
„Nemůžu ject, tak jsem myslel, že ty a tvoje přítelkyně,“ chvilku zaváhal. „Máme doma menší krizi, víš?“
„Jestli si jí ublížil, tak tě zabiju,“ zaskřípal jsem zubama, ale v koutku své bolavé duše věděl, že mu to ta holka zase odpustí.
„Ne, jen děcka …“
„Nic mi nevysvětluj!“ skočil jsem mu rezolutně do řeči. „Kolik za to chceš?“
„Nic, mělo to být sympozium o konzervačních schopnostech ledu na tělesné pozůstatky starověkých obyvatel polárních krajin.“
„Cože?“ byla to pro mne španělská vesnice.
„Nic. Dej mi deset tisíc a máš tam tejden s leteckou dopravou a polopenzí v tříhvězdičkovym hotelu.“
„Nechci ti bejt vděčnej.“
„Nemusíš. Když si to nevemeš, tak to propadne. Odlet je zejtra.“
„A co sympozium?“
„Nic. Zrušil jsem svůj příspěvek a tak tam jsem vedený jen jako host plus jeden. Nikdo mě tam dohromady nezná.“
„Dobře, ale nechci vo tobě slyšet?“ ujistil jsem se, že nepřijde příští týden s žádostí o půjčku nebo s něčím podobným.
„Neboj!“ odpověděl a zavěsil. Naše vztahy už byly nadobro mrtvé.
Hanička to přijala s uspokojením. Nakonec obchod se stabilizoval do té míry, že nevydělával ani neprodělával a herpetologická stanice v Ročově byla perspektivně spíše ziskovou. Dvě třetiny hroznýšovitých hadů se totiž pyšnily pokročilou březostí.
Odlétali jsme ráno v osm čtyřicet pět.
Musím vám říct, že nejsem milovníkem chladných oblastí. Vlastně jsem až do dnešní doby mířil na svých cestách vždy jen mezi obratníky a tak mi ani tentokrát nepřišlo, abych se nějak výrazněji těšil. Dělal jsem to spíš pro odpočinek a pro rozšíření obzorů, než pro cokoliv jiného. Nakonec ani ta cena, pět tisíc za osobu, nebyla zcela demotivující. Prostě uchopil jsem příležitost za pačesy, jak se lidově říká. Musím však uznat, že Island, to je prostě pohádková země. Jinak se to ani napsat nedá. Třebaže jsme sem přibyli v zimě, tedy v období turistům ne příliš nakloněném, byla to nádhera.
„Podívej, vykřikla Hanička a navzdory třeskutému mrazu strhala ze sebe všechno oblečení, aby vzápětí skočila do vln Modré laguny. Její voda je ohřívána blízkou geotermální elektrárnou ve Svartsengi. Mimochodem ta voda má léčivé účinky na choroby kůže. Bohužel jsem si zde připadal, jako v Zemanově filmu Tajemství ocelového města. Mezi hustými oblaky páry vystupovaly v pozadí holé, místy i zasněžené vrcholky kopců, kdežto v těsné blízkosti modré hladiny se při každém sebenepatrnějším poryvu větru odhalovala našim zrakům kovová monstra komínů a výparníků. Přesto zde všechno bylo až neskutečně čisté.
Hanka cákala jako malé dítě a protože vím, jak nesnáší studenou vodu, zeptal jsem se: „Jaks to věděla?“
„Co?“
„Že je horká?“
„Už jsem tady jednou byla. Před sedmi lety.“
Sáhl jsem do lehce rozčeřené hladiny. Voda zde byla skutečně krásně teplá.
„Pojď ke mně,“ švitořila Hanička, kterou jsem přes závoje vodní páry ani neviděl.
„Nemám plavky.“
„Já taky ne.“
A tak jsme se koupali docela nazí. Nakonec stejně nebylo vidět dál než na délku napřažené lidské paže. Koupali jsme se a dováděli a celé to prostředí kolem a teplota vody a její vůně a blízkost nahého těla a… milovali jsme se ve vodě jako delfíni.
Čas vám zde utíká tak nějak rychleji, jako v jiné dimenzi. Třetího dne pobytu jsme spolu s organizátory sympózia zamířili v luxusním, pro tento výlet speciálně najatém autobusu až k majáku Gardskagi. Je odtud nádherný výhled na hladinu oceánu, kde je za vhodných podmínek možné pozorovat velryby.