Exteriér domestikovaných holubů se v rukou člověka změnil do podoby stovek až tisíců holubích plemen.
Holub říman patří mezi plemena, jejichž šlechtění se neubíralo cestou dokonalosti zbarvení nebo šlechtění pernatých ozdob a letových dovedností. Chovatelé se zaměřili na velikost a tento svůj záměr dovedli do současné dokonalé podoby římana, který patří spolu s kingy a mondény do nejoblíbenější trojice velkých holubů. Od kingů a mondénů se jeho tělesné tvary výrazně odlišují tím, že jsou výrazně prodlouženy do délky a již méně do šířky, i když právě širší hruď dodává římanům na dokonalém zevnějšku majestátného zvířete. Říman nezůstal jen holubem dlouhým a širokým, o hmotnosti pohybující se kolem 1 kg a s rozpětím křídel nejméně 96 cm. Tyto znaky samy o sobě by z něho neučinily jednoho z nejatraktivnějších a nejvíce ceněných holubů. Výjimečné plemeno z něho udělala vysoce prošlechtěná oblast hlavy, zobáku, ozobí, očí, obočnic, při dobré kvalitě opeření a zbarvení. Na dokonalé utváření plemenných znaků hlavy se v míře největší podepsaly francouzské bagdety, které vkrevnili do římanů v 19. století a v první polovině 20. století francouzští chovatelé. Právě tito chovatelé na dlouhou dobu převzali vedoucí úlohu ve šlechtění. I proto dnes uvádí seznam Evropského svazu drobných zvířat Francii jako zemi, ve které byli římani nejvíce zušlechtěni. Než plemeno zdomácnělo ve Francii, vyskytovalo na území dnešní Itálie, kde bylo chováno jak říkáme „od nepaměti“. Některé zdroje dokonce udávají od dob starého Říma.
V moderním pojetí se z užitkového zvířete stal výhradně okrasný holub, který je velmi náročný na prostor, chovatelskou péči, kvalitu i množství krmení. Letové dovednosti tohoto holuba jsou malé a dá se konstatovat, že mnohem raději chodí než létá. Proto potřebuje chovatelské zařízení o velké rozloze podlahové plochy. Do povědomí široké chovatelské veřejnosti se dostali římané ponejvíce v dobách, kdy naši chovatelé v souladu s obecným trendem ustoupili od vikvového zbarvení očí u bílého rázu a s obtížemi pořizovali ze zahraničí bílé římany s očima perlovýma. Římanu se nedostalo na mezinárodní scéně výjimky, jakou mají ve stejné problematice např. modenky. Ve světě je uznáván jen bílý říman s perlovým okem a holubi s očima vikvovýma bývají vyloučeni z ocenění. Takto dopadli i bílí tmavoocí holubi na Evropské výstavě v Praze. Je tedy jen dobře, že jdeme nastolenou evropskou cestou, i když každá změna vyžaduje velké oběti. Určitě se v posledních letech dobře zapracovalo i na kvalitě opeření, které bývalo mnohdy neutažené, s volnými letkami a nedostatky v celistvosti rýdováků. U této příležitosti chci podotknout, že říman potřebuje delší čas na přepeření než plemena běžné délky, a proto je plně připraven k výstavnímu využití mnohem později, někdy až v prosinci či lednu. Hlava je velká s velmi výrazným čelem, zobák silný a v poměru k velikosti těla krátký. Pozůstatkem po nakřížení bagdet bývají široké obočnice a silněji vyvinuté ozobí, které náš vzorník z roku 1993 nepřipouští. U starších holubů ovšem musíme být v tomto směru benevolentnější. Široká je nejen hruď, ale i záda, hřbet je mírně skloněný. Křídla jsou velmi dlouhá, v rozpětí mají u špičkových holubů i dost přes 1 m délky. Nohy jsou silné, běžné délky, ocas dlouhý a široký. Barevných rázů je pouze hrstka. Nejvíce jsou rozšířeni bílí, hnědopruzí a modří černopruzí a již méně červení, žlutí, černí a tygři i strakové v těchto barvách. Vzácnější jsou hnědožlutí nebo modří kapratí. Z podobných velkých a dlouhých holubů je známý montaubánec, vyznačující se chocholkou a maďarský obr, který je ozdoben nejen chocholkou, ale také rousy. Všechna tři plemena patří finančně k nejnáročnějším, vyžadují specifické podmínky na holubníku i během výstav, ale za vykonanou námahu se dovedou chovateli velmi odvděčit svojí originalitou a líbivostí.