ZOO – Obchod U kolouška: Krach

Měl jsem štěstí. Bylo neskutečně jasno a v dálce, viditelné jen pomocí dalekohledu, se objevovaly hřbety i ocasní ploutve majestátních kytovců. Ihned mne posedla touha, vidět je zblízka a tak, nic nedbaje na ostatní členy výpravy, najal jsem si dole člun jakéhosi rybáře. Hanička se protentokrát zdržela, protože lodní přepravu vpravdě nesnáší. Když autobus odjel, samo sebou bez nás, zakotvila v domku rybářovy ženy, zatímco já jí mával z bárky pohupující se v mělčích vodách Reykjanesského hřbetu. No mělčích, i tak je zde hloubka dobrý jeden kilometr.

Záběr a zásek

Škoda, že velryby na mne nečekaly a zmizely kdesi v nenávratnu. Na druhé straně mi to však přineslo dobrodružství, na něž se jen tak nezapomíná. Když totiž starý rybář Kutr Hőlbestrőm spatřil na mé tváři ten zklamaný kukuč, chytil mě za rameno a švitoříce řečí plnou tvrdých samohlásek, vedl mne kamsi do podpalubí. Tady mi podal velký rybářský prut, silný a od molů prožraný kabát z tulení kůže a vedl mě zase zpátky. Na zádi člunu mě pak usadil do napevno uchycené židle a ukázal do vln.
„Ne, kdepak ryby, to já v životě nedělal,“ vrtěl jsem hlavou a podával mu prut.
Něco zavelel a zamračil se. Dodnes nevím, jakou řečí to mluvil, ale nabídl jsem mu to, co znám já: „Ja něznáju kak lavíť rýbu.“ A pokrčil jsem rameny.
„Da, ja tibje pamagů,“ odvětil klidně, sáhl do kbelíku, na jehož hladině už se tvořila ledová tříšť a vylovil odtud tak deset centimetrů dlouhou rybku. Surově ji nabodl na troják, kterým byla udice v mých dlaních zakončena a naznačil mi, jak se vrhá: „Tipjer tibje nádo ažidáť na rýbu.“ A ukázal mi na štokrle pode mnou.
Povolil jsem udici a spustil tak návnadu do pruhu bělostné pěny která se za lodí táhla jako bílá čáry za letadlem. Zachumlal jsem se do půjčeného kabátu a pomyslel si něco o tichých bláznech, kteří trpně vyčkávají celé hodiny u … Najednou zabrala. Zvoneček na konci prutu se rozezněl na poplach. Vyskočil jsem a zasekl. Jenže to nebylo jen tak. Ta mrcha se bránila jako lev. Cítil jsem, kterak mne stahuje ona k sobě. Připadal jsem si najednou jako kořist a zabral vší silou. Benk! Silný vlasec to nevydržel a já se poroučel přes sedalo za sebou.
„Štó tibje prigadílo?“ zepral se Kurt, který stál zčistajasna nade mnou a koutky úst ozdobené týdenním strništěm mu pocukávaly.
„Rýba. Aná mně uchadíla.“
Mávl rukou: „Tibje nádo rýbu lavít medleno…“ A rukama mi naznačoval, jak pomalu mám s úlovkem zacházet. Přitáhnout a povolit, přitáhnout a povolit. „Rýbu nužno utomít.“ Zvedl mne za límec, vetkl mou maličkost do hrubého dřevěného sedadla a za okamžik už jsem měl na konci udice nový kovový návazec i s trojháčkem a návnadou. Odmotal jsem několik metrů vlasce a nahodil. Začínalo to pro mne být zábavné. Co říkám zábavné, ačkoliv jsem nikdy dříve ryby nechytal a nemohl motivaci rybářů pochopit, vždyť si kapra koupíte za pár korun v rybárně bez námahy, tak i přesto jsem najednou zaznamenal v hrudi takový ten zvláštní pocit, nevím jak ho popsat. Prostě nezvladatelnou touhu zvítězit nad tím němým stvořením.
Ještě než jsem se stačil uvelebit, rozezněl se zvonek znovu. Záběr a zásek. No a už jsem tahal a povoloval přesně tak, jak mi to Kurt naznačil. Bojoval jsem s ní dobře deset minut, až náhle se zjevila přede mnou v celé své kráse a já se jí lekl. Ano, ta ryba najednou vyskočila do výšky a tažena vší mou silou, zjevila se jen na dosah od zábradlí. Škubl jsem o poznání prudčeji a vzápětí už zas seděl na zemi a zíral do svých prázdných dlaní.
Ještě že prut byl pojistným lankem přichycen ke kovovému vazníku. Zvedl jsem se a odhodil půjčený kabát. Bylo mi i přes třeskutý mráz docela teplo. Popadl jsem prut očesaný o návazec a spěchal za Kurtem. Kormidloval z horního kokpitu a jen se tak nějak lišácky uculoval. Ano, on věděl stejně dobře jako já, že teď už nepřestanu dokud ji nechytím.
„Ja prašů…“ řekl jsem a ukázal mu na konec vlasce.
Mlčky přikývl.

Další nahození

Další nahození a během pár vteřin zas další záběr. Mořský okoun velký jako vietnamské prase. S vyplazeným jazykem jsem si s ním pohrával jako kočka s myší. Když se bránil, já mu povoloval. Činil jsem ústupky, jež ho měly ukolébat. A také ano, jen se kapánek uklidnil, už jsem ho zas přitahoval a tak pokaždé získal pro sebe dalších pár centimetrů proti původnímu stavu. Trvalo to dobře hodinu a když už byl povolný jako beránek, utahaný jako dítě a vláčný jako čerstvá kobliha, přispěchal mi na pomoc Kurt s ohromným železným hákem, kterým zvíře zachytil a vytáhl na palubu. Ta nádherná mořská obluda měřila devadesát tři centimetry a hubu měla tak velkou, že by dokázala spolknout papiňák.
Byl jsem zpocený až hrůza, ale bylo mi blaze. Nejraděj bych okouna zas pustil, z jeho skřelí však, z míst kam pronikl lovcův hák, vytékala v tenkém pramínku krev. Najednou jsem pocítil výčitky svědomí a bylo mi až hanba. Kurt však umírajícího tvora postrčil k otvoru do podpalubí, čímž mne zbavil odpovědnosti za jeho další osud a sám si tak vybral v naturáliích honorář za poskytnuté rozptýlení. Vraceli jsme se k zálivu a bylo pět hodin večer.
A byl tu poslední den naší mražené dovolené. Rozhodli jsme se navštívit ještě bájný gejzír Strokkur, který leží asi 80 kilometrů od Reykjavíku v blízkosti řeky Hvítá. Je to opravdový přírodní skvost. Několik jezírek s horkou vodou či bublajícím bahnem, z nichž vystupuje nepřetržitě vodní pára jako z hrnečků na plotně čarodějky Gaye. A náhle začne snědý průvodce s úzkýma očima ukazovat na jednu z tůní. Divoce přitom poskakuje a lámanou angličtinou křičí: „Here it is. Here it is.“
Všichni se obrací tím směrem. Na hladině se vytvoří ohromná bublina zdobená odrazem modrého nebe. Roste a roste a pak najednou s rachotem praská a … Nic. Všichni přihlížející hlasitě vydechnou, ale to už se hladina znovu vzdouvá, divoce víří a další bublina praská, načež se z jejího nitra vyvalí sloup vařící tekutiny, který míří k tomu modrému nebi. Strokkur. Tryská do výše téměř dvaceti metrů a já i Hanička si se smutkem v srdci uvědomujeme, že to Island se s námi loučí.
Návraty. Bývají šťastné i smutné. Na jedné straně rozloučení, na straně druhé pak to, nač se těšíme. Domov, všechno to známé, co máme rádi. Jenže návraty jsou někdy bohužel i kruté. No a právě tohle byl onen případ.