Expediční deník: expedice LACERTA – 2, Řecko 2005 – 8.díl
11. 5. středa – Olymp
Sedíme v autě a naše zraky jsou upřeny na majestátně zvedající se pohoří, jemuž vévodí nejvyšší hora Řecka – bájný Olymp, dosahující výšky 2917 m. Blížíme se. Zatím jedeme stále po rovině, ještě před samotným stoupáním zastavujeme a vyskakujeme na louku, abychom prověřili zdejší faunu a flóru. Naše zraky kontrolují každé stéblo, každý lísteček. Ivan nachází nádhernou kudlanku a pochopitelně se všichni sbíhají a cvakají fotoaparáty. Kde se vzal, tu se vzal, je u nás policista na motorce. Zvedáme hlavy a čeho si v tu chvíli nevšimneme. Kousek od nás jsou VELKÉ červené tabule, upozorňující, že je zde zákaz fotografování a natáčení. Nacházíme se před nějakou vojenskou základnou. Vcelku jsme rádi, že se vše vyřešilo jen krátkým rozhovorem. Vracíme se k autu, nasedáme a vyjíždíme. Projíždíme malým městečkem, kterým prochází slavnostní průvod – oslavují zde 1. máj. Jedenáctého? Proč ne. Ostatně jsme v zemi, kde při nesouhlasu pokyvují hlavou.
Opouštíme městečko a stoupáme výš a výš. Stopy civilizace mizí, serpentin přibývá a já jsem opět jako na trní. Kluci mě „uklidňují“, že to bude jen horší. Bohužel mají pravdu. Cesta se zužuje a klikatí. Sem tam chybí svodidlo (foto 1). Přichází chvíle, kdy opouštíme asfalt a pokračujeme po pravé vysokohorské cestě vstříc dobrodružství. To přichází v zápětí, když musíme překonat úsek cesty, který jaksi chybí. Jakoby někdo kus cesty ukousl. Tomu říkám nezpevněná krajnice – až silnice. Hoši pochopitelně hýří historkami, kterak se tady v těchto místech auta často kutálejí ze svahu dolů. Zdárně zdoláváme tento i další podobné úseky a zastavujeme až na místě, kde je parkoviště, závora a dále je možné už jen po svých.
Pohádkově nádherná příroda
Vystupujeme do pohádkově nádherné přírody, až se nechce věřit, že jde o realitu (foto 2). I člověk, který nepatří mezi milovníky přírody tady musí zjihnout a užasle obdivovat. Máme na vybranou, obě možnosti jsou lákavé: výstup na Olymp nebo skokan řecký. Pouze Jirka má touhou vystoupat na horu řeckých bohů (i odpovídající fyzickou zdatnost) a odchází. My ostatní se vrháme do skal k horskému toku s průzračně ledovou vodou, která se v tůních barví do modra (foto 3). Jako kamzíci skáčeme po kamenech a balvanech a s každým skokem objevujeme další nádherná zákoutí (foto 4). Konečně je tady slibovaný SKOKAN ŘECKÝ Rana graeca (foto 5). V průběhu dne jsme našli několik exemplářů, kteří nám předvedli svou škálu červenohnědě-zelenošedého zbarvení foto 6, 7). Dalším milým zástupcem obojživelníků zde byly KUŇKY ŽLUTOBŘICHÉ Bombina variegata. Málokdo se může pochlubit takovým pohledem a mrknout na vás panenkou ve tvaru srdíčka (foto 8). Kuňky obsadily malé tůňky a kaluže vzniklé v prohlubních skal (foto 9), kde jim sluníčko pěkně vyhřálo vodu (foto 10). Ideální místo pro snůšky (foto 11, 12).
Když jsem se dostatečně nabažila obojživelníků (kterým, přiznám se, nadržuji), poohlédla jsem se po ještěrkách. Stačilo si na chvíli sednout na kámen a nehýbat se. Za chvíli se to kolem hemžilo, jako na náměstí. Překvapivé bylo, že tyto JEŠTĚRKY ZEDNÍ Podarcis muralis, dokázaly přijít i na velmi blízkou vzdálenost. Nechávám je okolo sebe pobíhat a sleduji každý jejich pohyb (foto 13). Poskakování po kamenech celkem unaví a tak si na chvíli sedám, vyzouvám boty, abych osvěžila nohy v horské bystřině. Ouha. Voda je tak studená, že se mi začínají „kroutit“ prsty u nohou. Ještě několikrát se pokouším o dlouhodobý ponor, ale stále se mi nedaří překonat velký teplotní rozdíl. O to víc mě překvapil pohled na Dana, který se s úsměvem ponořil do vody až po krk a takto dokonce několik minut setrval. Nechápu. (Asi je taky obojživelník.) Čas ubíhá a blíží se doba srazu. Všichni se vracíme k autu, už zbývá jen Jirka. Za chvíli vidíme, jak se k nám blíží a dovídáme se, že vrchol nebyl dobyt. Olymp si stále ponechával sněhovou čepici a chůze po zamrzlém svahu bez příslušného vybavení by mohla být pěkně nebezpečná. Jsme rádi, že Jirka neriskoval a ve zdraví se nám vrátil. I tak to byl výkon a rozhled tam seshora jistě stál za to. Teď už jen zbývá zdolat cestu zpět. Upadlé krajnice nyní máme ve směru jízdy. Potkat tady auto v protisměru, tak nevím. Lukáš zvládá i cestu zpět a tak se dostáváme opět do civilizace. V prvomájovém městečku zastavujeme a míříme do restaurace, doplnit kalorie a tekutiny.
Sjíždíme do údolí a cestujeme zpět. Začíná se stmívat a je nutné najít místo k přenocování. Jsme tak unaveni, že se nikomu z nás nechce rozbalovat stan. Zalézáme do spacáků, pozorujeme hvězdy a diskutujeme (diskutujících však rychle ubývá). Ráno zjišťujeme, že rosa udělala své a spacáky jsou mokré, ale nedá se nic dělat, balíme a vyrážíme k pohoří Pindos. Tam jsem zažila nejkrutější chvíle celé expedice (dozvíte se příštím díle). Na závěr mi dovolte, abych vám jako správný patriot ukázala řecké taxi, které ten den jako jediné vozilo lidi k Olympu (foto 14).
