Amaranti – 2.část (Amarant škraboškový - Lagonosticta larvata)

Anglický název: Black – faced Fire Finch. Německý název: Larvenamarant, Wienroter Amarant. Velikost: délka 100–110 mm, křídlo 50–55 mm, ocas 50 mm. Výskyt: druh vytváří v areálu svého výskytu čtyři subspecie (poddruhy, zeměpisné rasy).

Zeměpisné formy

Lagonosticta larvata larvata
amarant škraboškový súdánský

Samec je na zadním krku, prsou a bocích zbarven červeně s fialovým nádechem, na bocích bílé tečky (jejich počet je individuální). Temeno je šedočerné. Břicho a spodní ocas černé, kostřec a svrchní pera ocasní jsou červená. Tváře líce a přední krk tvoří černou masku. Záda a křídla šedá.
Samice je celkově šedohnědá, vrch ocasu a kostřec červený, ale ne tak intenzivně, jako u samce. Záda a křídla šedá.
Vyskytuje se ve východním Súdánu, Etiopii a severozápadní Keni.

Lagonosticta larvata vineacea
amarant škraboškový vínorudý

Samec má oproti nominální subspecii červenou barvu v opeření světlejší, spíše s růžovým nádechem. Také ostatní barvy působí oproti nom. poddruhu světleji.
Samice má také základní barvu s jemným růžovým nádechem. Břicho je světlé, hlava šedá. Je celkově světlejší, než-li u L. l. larvata.
Výskyt: Gambie, Senegal, jižní Mali, severní Guinea.

Lagonosticta larvata togoensis
amarant škraboškový nigerijský

Samec tohoto poddruhu má základní zbarvení šedé s modravým nádechem (v podstatě shodné zbarvení s L. l. vineasea, pouze růžová barva je nahrazena modrou).
Samice má vrch těla šedá se slabým namodralým nádechem, spodina je šedohnědá.
Výskyt: východní Guinea, Ghana, Nigérie a severní Kamerun.

Lagonosticta larvata nigricollis
amarant škraboškový černohrdlý

Samec má oproti předchozímu poddruhu modrý odstín ve zbarvení výraznější. Výraznější je i černá maska (škraboška).
Samice je ve zbarvení velmi podobná předchozímu poddruhu (L. l. togoensis), jejich rozlišení je velmi obtížné.
Vyskytuje se v severovýchodním Kamerunu, jižním Čadu, Středoafrické republice, severním Zairu (dnes Demokratické Kongo), severní Ugandě a Súdánu – západně od Nilu.

Výskyt a dovoz

Amarant škraboškový se vyskytuje v polootevřené krajině, okolí vodních zdrojů a L. l. larvata i v horských oblastech do cca 1700 m n. m., především v bambusových lesích. O tomto poddruhu (podobně jako o L. l. nigricollis) je podstatně méně zpráv, než-li o zbývajících dvou poddruzích.
Další údaje uváděné v tomto článku se tedy budou vztahovat k subspeciím vineacea a togoensis.
Jak již bylo uvedeno najedná se o klasické stepní ptáky. Jejich biotopem jsou roztroušené porosty v západoafrických subsaharských stepích. Ptáci mají potřebu denně přijímat vodu a proto se zdržují často v bezprostřední blízkosti vodních zdrojů (hlavně v období sucha). Pokud tyto po sezóně vysychají, migrují k dalším i na značné vzdálenosti.
Toto je patrné například v Čadu, kde jejich výskyt kopíruje říční toky na sever až k Čadskému jezeru, ale v jižnějších oblastech, bez vodních ploch, se nevyskytují. Podobně tento druh nenalezneme ani v souvislejších lesních komplexech, nanejvýš na jejich okrajích (výjimku tvoří L. l. larvata v horských bambusových porostech v Etiopii).
Jejich počty na jednotlivých stanovištích značně kolísají, pravděpodobně v důsledku sezónních migrací za potravou a vodou.
V době hnízdění se zdržují v párech nebo malých (snad rodinných) skupinkách. Po vyhnízdění vytvářejí menší hejna, která se shlukují do společnosti dalších druhů (amaranti, astrildi a snovači). Tato hejna pak migrují za potravou a vodou.
Potrava se sestává především z drobných semen trav a bylin a drobného hmyzu. Hnízdo buduje jak nízko nad zemí, tak i v křovinách do výšky 2–3 m. Snůška činí 4–5 vajec, inkubační doba trvá 11–13 dnů. Mláďata vyletují z hnízda za 11–13 dnů. Zbarvením jsou podobná samici, ale chybí jim barevný (růžový, modrý) nádech. Jejich přepeřování nastává krátce po výletu z hnízda a ve stáří 3–4 měsíců jsou již mláďata plně vybarvena a pohlavně dospělá.
Amaranti škraboškoví se do ČR dovážejí ve větším počtu zhruba od konce devadesátých let. Několik kusů jsem obdržel i dříve (1996) ze Senegalu, kde byli tito ptáci přimíchaní k amarantům malým, ale jednalo se pouze o samce, v počtu do 5 kusů. Jejich dovozy nejsou pravidelné. Pokud tedy docházejí, je jejich exportem nejčastěji Guinea, ale mohou pocházet i z Kamerunu nebo Zairu. Jedná se o dva poddruhy – a. š. vínorudý a a. š. nigerijský. Občas jsem měl podezření, že se v importu objevil i poddruh a. š. černohrdlý, protože zbarvení některých samců bylo intenzivnější, ale to mohlo být způsobeno i rozdílným stářím ptáků.
Nepravidelnost jejich dovozů je způsobena jednak tím, že jejich počty nejsou pravděpodobně ve volné přírodě tak vysoké, jako u jiných druhů amarantů a výskyt na lokalitách je sezónní. A také tím, že tento druh není u exportérů ani importérů preferován. Jde o ptáky, jejichž dovoz rozhodně není bezproblémový a jejich cena je i v zemi původu nesrovnatelně vyšší, než-li u jiných druhů amarantů.
Importovaní ptáci, bezprostředně po transportu vyžadují velkou pozornost. Velmi často trpí zažívacími poruchami. Ty vznikají v důsledku transportního stresu, ale i z „péče“ exportérů v době mezi odchytem a transportem. Nu, a když uvážíme, že v zemích původu nejsou nikterak početní, je doba pobytu u vývozce v Africe jistě poměrně dlouhá. Zde při „kvalitě poskytované péče“ vzniká řada zdravotních problémů, především alimentárních (zažívacích, trávicích).
Jejich další nevýhodou je určitá konzervativnost v nárocích na potravu (projeví se záhy u dovozce). Námi nabízené krmné směsi, často i kvalitní, nejsou adekvátní náhradou přirozené potravy.

Deficit bílkovin

Poměrně velkým problémem je i deficit bílkovin, se kterým již ptáci přicházejí od vývozců. Jde o stav, kdy nedostatečným přísunem plnohodnotných bílkovin (živá potrava, ale i některé syntetické preparáty) dojde v organismu k jejich nedostatečnosti a ten pak musí spotřebovávat své zásobní zdroje (především svalovou hmotu). Velmi rychle tak klesá nejen živá hmotnost, ale i obranyschopnost. Po příchodu k dovozci je možné tento deficit bílkovin „dohnat“ dodáním potřebného množství živé potravy. Ale …! Zde se právě skrývá nebezpečí. Jak již bylo předesláno, ptáci často přicházejí se zažívacími potížemi, způsobenými především odchytovým a transportním stresem. Pokud importér tento stav, „v dobré víře“, správně neodhadne a podá větší množství živých krmiv (především larev), dojde, díky náročnosti na stravitelnost tohoto druhu potravy, ke zhoršení stavu, zánětu střev a při „velikosti“ těchto ptáků je v podstatě rozhodnuto … .
Celou touto částí jsme si vysvětlili, proč není tento druh amaranta v celé Evropě (ČR nevyjímaje) příliš hojným druhem.
K tomu přistupují i jeho nároky na prostředí – mikroklima, které jsou v prvních dnech po importu také značně vysoké (teplota 28–32 °C, vlhkost asi 60–70 % ), uvedené hodnoty lze snižovat jen velmi zvolna.
Jak tedy postupovat? V době bezprostředně po dovozu podávat pouze drobná semena (mohár, mlácený senegal, amarant, drobná travní semena) a drobnou lesknici. To vše v dobré kvalitě. Se živočišnou složkou potravy postupovat pouze velmi opatrně. Deficit bílkovin se snažit snížit spíše podáním speciálních preparátů s obsahem esenciálních (nepostradatelných) aminokyselin (GLUTAMIN apod.). Nepodávat moučné červy, raději kukly. Pokud larvy podávat musíme, tedy raději zavíječe nebo plesnivce, takové, které neobsahují chitinovou schránku.

Mikroklima

Také mikroklima upravujeme pouze velmi zvolna. Především teplotu snižujeme opatrně (o 1–2 °C týdně).
Pokud se nám ptáky podaří aklimatizovat nastává další problém. Poměr samec/samice v importech se pohybuje 5–7/1 ve prospěch samců. Navíc samice jsou výrazně choulostivější a procento jejich úhynu je vyšší, než-li u samců.
Jak je vidět, problémy při dovozech tohoto druhu jsou opravdu velké. Dostal jsem importy, kde již 50–60 % ptáků přišlo uhynulých a dalších 20–30 % uhynulo do 5 dnů po naskladnění, aniž se podařilo diagnostikovat nějaké závažnější onemocnění. V těchto případech lze pouze „poděkovat“ vývozci za jeho kvalitní přípravu do transportu. Na druhou stranu jsem obdržel i importy, kde úhyn nepřesáhl 20 %. Chápu tedy importéry, když tento druh neradi dovážejí.
Z pohledu chovatelů se věc nejeví tak dramaticky a předešlé řádky měly pouze přimět chovatele k tomu, aby si tohoto druhu vážili. Když se ptáky podaří dobře aklimatizovat, stávají se z nich příjemní chovanci, jejichž nároky nepřekračují běžný standard pro africké astrildy. Jejich chov je možný jak ve voliérách, tak i v klecích. Lze zvolit i chov v zahradních voliérách, ale úspěch odchovu je potom silně závislý na počasí.
Pro mimohnízdní období postačuje teplota okolo 20 °C. Tu je v době hnízdění nutné zvýšit. Za optimální považuji asi 23–25 °C, především v době snůšky. Ptáci nejsou náchylní na krátkodobé (noc) i výrazné (až o 10–12 °C) snížení teploty, protože se s tímto stavem setkávají i ve své domovině. Určitou opatrnost vyžadují samice ve snůšce a mláďata na hnízdech ve stáří 5–8 dnů, kdy je rodiče přestávají ve dne zahřívat. Zde může dojít při dlouhodobějším (dny), třeba i malém (4–5 °C) poklesu teploty ke ztrátám. Také při jejich krmení musíme počítat se zvýšenými nároky. Je nutné podávat především drobná krmiva (mohár, senegal apod.) a ve vysoké kvalitě (bez prachu, plísní a roztočů). Proso není pro tento druh ideálním náhradním krmivem.

Krmení

Ze živočišných krmiv berou dobře kukly, můžeme podávat larvy zavíječů nebo plesnivců (larvy potemníků – moučné červy pouze velmi opatrně nebo raději ne). Naučí se dobře i na drobný smýkaný hmyz. Velmi rádi obírají mšice z větviček (především zelené). Obliba vaječných směsí (nebo míchanic) je individuální. Někteří je berou dobře, jiní hůře. Zde je prostor pro práci chovatele – naučit ptáky na tento typ krmiva. Podával jsem s větším či menším úspěchem QUIKO, CHEMIVIT, ORLUX apod., ale nemohu jednoznačně konstatovat, že ta, či ona značka byla upřednostňována.
U tohoto druhu je velmi dobré podávat častěji vitamíny a minerální látky (především jód a kalcium), protože se tak zvyšuje jejich obranyschopnost. Dával jsem SUPERVIT D ob den v době biologického klidu a denně v době hnízdní aktivity (nebo jak dále vyplyne její simulace). Kalcium 1x týdně (v době snůšky můžeme podávat ob den, později, při krmení mláďat 3–4× týdně. Jód podáváme minimálně jednou měsíčně, v době biologické aktivity lze podávat i 2× za měsíc.
Nutným krmným doplňkem je kvalitní písek, nejlépe obohacen o zdroj vápníku (skořápky, drcené mušle apod.). Velmi rádi se „vrtají“ v lesní hrabance. Dobře berou zelené krmivo. Předklíčené zrno bychom měli preferovat sezónně, protože tím můžeme částečně stimulovat jejich biologickou aktivitu.

Odchov

Bezprostřední zkušenosti s jejich odchovem nemám, i když v karanténě jsem jich měl několik desítek kusů. Nicméně mě tento druh vždy zajímal, ještě před revolucí, kdy zde prakticky nebyl. Záhy po revoluci jsem si proto přivezl z Belgie dva samce tohoto druhu. Jeden byl poddruh L. l. vineacea tedy červený, druhý L. l. togoensis, tedy modrý. Oba jsem dostal zcela zdarma (k zásilce ostatních astrildů), což mne tehdy velmi překvapilo. Později jsem to pochopil, dovozce již neměl samice a tedy se rád dvou samců zbavil. Oba ptáci byli již plně vybarveni (minimálně 5 měsíců stáří). V chovu jsem je měl přibližně dva roky. Drželi se vždy v perfektním stavu, dosti často se pohybovali na zemi, ale méně než-li amaranti růžoví, tmaví nebo černobřiší.
Celkem pravidelně docházelo ke snaze o vyhnízdění. Samci tokali a udatně budovali hnízdo, také celkem pravidelně v drátěném košíčku asi 20 cm nad dnem klece. Když jsem rušil chov astrildů, někdo si je odvezl. Později jsem se dozvěděl, že žili ještě podměrně dlouhou dobu. Je to zajímavé, protože amaranti (především větší druhy) nejsou dlouhověcí ptáci ani ve srovnání s astrildy a stáří 3 roky je již opravdu stářím, i když se samozřejmě vyskytnou výjimky.
Podle literárních údajů, ale i ze zkušeností několika našich chovatelů ptáci ochotně přistoupí ke hnízdění. Tok může probíhat ve větvích, ale častěji probíhá na zemi. Hnízdo staví raději ve větvích nebo košíčcích, ale ani hnízdění v budce není výjimkou. Stavební materiál tvoří jemné seno, sisálová či kokosová vlákna. Záhy po dohotovení hnízda dojde ke snůšce (stavba trvá asi 5–6 dnů). S ní mívají některé samičky problémy. Může se jednat o nedostatek vitamínů a minerálních látek v krmné dávce, ale svým dílem i chladné prostředí (jak již bylo uvedeno výše). Větším problémem již bývá odchov. Ptáci poměrně často špatně krmí, vynášejí mláďata apod. Přesto počet odchovů i v ČR mírně vzrůstá.

Dovozy a odchovy jsou spojená nádoba. Pokud se ptáci objevují na trhu pravidelně, roste počet jejich chovatelů a tím i procentické šance na jejich odchov. A pokud je více odchovů, získává se více zkušeností s jejich technologií a počet odchovaných ptáků roste. Nezbývá si přát, aby tomu tak bylo i u amarantů škraboškových. Jedná se o velmi zajímavý a i celkem atraktivně zbarvený druh. Bohužel asi nikdy nebude možné tyto amaranty doporučit pro začínající chovatele. Nicméně by snad bylo dobré, kdyby se některý úspěšný chovatel rozhodl podělit o své zkušenosti, třeba právě na stránkách Fauny.

(Pokračování příště.)