Coronella austriaca – užovka hladká

Ačkoliv je tato užovka zřejmě naším druhým nejrozšířenějším hadem, díky skrytému způsobu života není laické veřejnosti téměř známa. Většina lidí má totiž v podvědomí pouze užovku obojkovou Natrix natrix (všeobecně známou díky svým žlutým půlměsíčkům za hlavou) a o existenci dalších tří druhů užovek v naší přírodě nemá vůbec tušení.

• Adultní samec subspecie žijící na území ČR – Coronella austriaca austriaca.
• foto: Richard Horčic

Rozšíření:
Užovka hladká se vyskytuje téměř po celé Evropě, od Francie směrem na východ až po Kaspické moře. Výjimku tvoří pouze jih Řecka a Pyrenejského poloostrova, severní část Skandinávie, Skotsko a hadů prosté Irsko. Na jihovýchod zasahuje až po Írán a turecké pobřeží Černého moře, severně až po Norsko a Švédsko. Česká populace (ssp. Coronella austriaca austriaca – užovka hladká severní) se nachází uvnitř areálu výskytu. Navzdory rozsáhlému území které obývá, však nevytváří příliš početné populace, a tak jí lze ve volné přírodě zahlédnout jenom náhodně.

• Coronella austriaca
• Foto: Jan Kubát

Popis:
Coronella austriaca je drobnější štíhlý had, dorůstající do maximální velikosti asi 80 cm. Obvykle však mívá jen okolo půl metru a jedinci nad 60 cm bývají už poměrně vzácní. Má zploštělou hlavu jen neznatelně odlišenou od krku a oči s kulatou zřítelnicí, což svědčí o denním způsobu života. Jak už napovídá její české pojmenování, má hladké šupiny bez náznaku kýlnatosti. Základní zbarvení se může pohybovat od šedé přes šedohnědou, hnědou, až po žlutohnědou – s tím, že samci mívají spíše hnědavý a červenohnědý odstín a skořicově zbarvené břicho, zatímco samice bývají šedohnědé s šedým břichem. Mláďata mají zpravidla břicho do červena. Dalšími rozlišovacími znaky při určování pohlaví užovky hladké je jako u většiny užovek rozdíl v tloušťce kořene ocasu a jeho délce, případně v počtu subkaudálních (podocasních) štítků. Obě pohlaví mají prakticky shodnou kresbu, tvořenou obvykle dvěma řadami příčných přerušovaných skvrn, které od sebe bývají oddělené a často tvoří jakýsi žebříkovitý vzor. Někdy ale skvrny mohou být slité v podélné pásy, objevující se na přední části hřbetu hned za hlavou. Podstatná část pileusu užovky hladké je tmavě hnědě zbarvená a připomíná tak jakousi korunku či podkovu na malé trojúhelníkové hlavě. Od špičky nosu přes oko až ke krku se táhne hnědý, černě lemovaný pásek. Pro svoje celkové vzezření (především díky kresbě hlavy a skvrnám na hřbetě) je tato mrštná užovka často zaměňována za zmiji a ač je docela neškodná, bývá zbytečně ubíjena.

• Coronella austriaca – detail hlavy samce.
• foto: Richard Horčic

Biotop a způsob života:
Užovka hladká miluje otevřenou a prosluněnou krajinu stepního či lesostepního charakteru. Před intenzivním slunečním žárem se však stejně jako většina hadů ukrývá. Upřednostňuje teplé svažité kamenité biotopy s dostatkem úkrytů, jako jsou staré opuštěné lomy a pískovny, úbočí hor, kamenité stráně a železniční náspy, případně různé skalky, hromady kamení či staré polorozbořené zídky. Od oblíbeného stanoviště se příliš nevzdaluje a na jednom místě jí můžeme vídat slunit s překvapivou pravidelností. Často zasahuje až na okraj lidských sídlišť, do parků a sadů, vinic a zarostlých zanedbaných zahrad, nenajdeme ji však v kulturní zemědělsky využívané krajině a na větších plochách monokultur. Přestože dává přednost sušším biotopům a na vodě není závislá, lze ji často zastihnout v okolí vodních toků. Mokřinám a vlhkým místům se však vyhýbá a třebaže výborně plave, do vody vstupuje jen nerada. Nejhojnější je v nížinách - jen zcela výjimečně vystupuje nad 600 metrů nadmořské výšky, ačkoliv byla údajně pozorována až v 1500 metrech! Vzhledem k vyhraněným nárokům je u nás přes svoji relativní hojnost rozšířena pouze ostrůvkovitě, což samozřejmě úzce souvisí nejenom s vhodným biotopem, ale především s výskytem dostatečného množství její hlavní přirozené potravy – ještěrek. V jejím jídelníčku totiž převládají především různé druhy plazů. Kromě již zmíněných ještěrek jsou to hlavně slepýši, ale také mláďata ostatních hadů. Jisti si před ní nemohou být ani juvenilní jedinci vlastního druhu. Zcela výjimečně se její kořistí mohou stát také drobní myšovití hlodavci, rejsci, případně vejce či mláďata na zemi hnízdících ptáků. Větší kořist se snaží uškrtit ve smyčkách, ale drobnější polyká vcelku. Nepohrdne dokonce ani hmyzem vhodné velikosti.

• Užovka hladká požírající slepýše.
• foto: Petr Balej

K zimování vyhledávají užovky hladké různé skalní rozsedliny, opuštěné nory po hlodavcích nebo dutiny pod kořeny stromů a keřů. Zpravidla zimují individuálně, někdy ale i ve větších skupinkách, dokonce pohromadě i s jinými druhy plazů, např. s užovkami obojkovými. Koncem října či začátkem listopadu zalézají, a probouzí se počátkem jara (většinou už na přelomu března a dubna), kdy intenzivně vstřebávají první sluneční paprsky. Bezprostředně po zimování samci vyhledávají samice, o jejichž přízeň mezi sebou bojují. Někdy se stává, že po zimě vyhladovělí a touhou ovládaní hadi v zápalu boje pozřou svého menšího a slabšího konkurenta, což vzhledem k jejich kanibalským sklonům ani tak moc nepřekvapí. Gravidní samice koncem září až začátkem října rodí do 15 mláďat, která se bezprostředně po porodu (někdy už přímo v kloace) osvobozují z tenkých blanitých obalů. Užovky hladké jsou totiž na rozdíl od svojí blízké příbuzné – vejcorodé užovky západní Coronella girondica – oviviparní. To znamená, že rodí živá plně vyvinutá mláďata, která jsou už během několika minut schopná samostatného života. Za méně příznivých podmínek (např. z důvodu extrémně chladného léta) jsou samice schopny pozastavit vývoj zárodků a oddálit porod až na příznivější jarní období. V severnějších oblastech s nepříliš teplým klimatem zabřezávají samice jen každý druhý, někdy dokonce až každý třetí rok. Ačkoliv nejsou přímo závislé na místech vhodných pro inkubaci vajec, přesto se v době porodu zdržují v okolí hnojišť, kompostů a hromad tlejícího materiálu. Samice se tak instinktivně snaží přivést mláďata na svět v místech s velkou koncentrací hmyzu, který jim slouží jako první potrava. Mladé užovky po porodu nezůstávají dlouho u své vyčerpané odpočívající matky a snaží se ji co nejdříve opustit. Vrozený pud jim totiž napovídá, že by se pro ni mohly stát snadnou kořistí. Zpravidla hned po prvním svleku začínají lovit malé ještěrky, kobylky či jiný hmyz přiměřené velikosti. Užovky hladké dospívají přibližně ve věku 3–4 let.

• Juvenilní jedinec – není divu, že lidé si užovku hladkou snadno spletou se zmijí … .
• foto: Richard Horčic

Chov v teráriu:
v první řadě je třeba uvést, že Coronella austriaca je u nás chráněná zákonem, a nelze ji proto získat odchytem z přírody. Její chov je možný pouze na základě výjimky ze zákona č. 114/1992 Sb. (Zákon České národní rady o ochraně přírody a krajiny), udělené příslušným orgánem a chovatel musí prokázat legální způsob nabytí, tzn. předložit potvrzení přímo od chovatele o zakoupení registrovaného zvířete, např. narozeného v zajetí. Vyhovuje jí malé až středně velké sušší terárium s podkladem smíchaným ze směsi zeminy a písku. Spíš než za větev ke šplhání bude vděčná za několik plochých kamenů či kusů kůry, kde by se mohla ukrýt. Teplota v teráriu nemusí být příliš vysoká a plně postačí držet se průměru středoevropského klimatu. Lokální vyhřívací místo, kde by se užovka mohla vyhřát až nad teplotu 30 °C, je však samozřejmostí. Vyhovuje jí noční pokles teploty o několik stupňů. Dospělá zvířata zimujeme po dobu alespoň tří až čtyř měsíců, např. ve vlhkém rašeliníku či směsi suchého listí a písku, při teplotě 8–10 °C. Zimování je nutné pro stimulaci pohlavního pudu samců a zdá se, že má kladný vliv i na bezproblémový průběh gravidity samic a životaschopnost novorozených mláďat. Po zimování (duben) nastává období zvýšené aktivity a páření, samci obtáčejí samice svým tělem a snaží se je přidržet zakusováním do krku. Přibližně v srpnu až září (někdy dokonce až v říjnu) rodí samice 10–15 živých mláďat velkých asi 15 cm. Vzhledem k tomu, že mláďata užovky hladké se v přírodě živí především malými ještěrkami případně hmyzem, odmítají většinou náhradní potravu a musí se uměle rozkrmit myšími holátky „naparfémovanými“ pachem ještěrek či gekonů. Velikost i počet mláďat je závislý na velikosti samice a na její celkové kondici. Tak jako i ve volné přírodě, za nevhodných podmínek nebo když je samice příliš slabá, může zabřeznout až každý druhý, nebo dokonce třetí rok. Ačkoliv bývá užovka hladká zpočátku popudlivá a kousavá, rychle si uvykne na terárium. A pokud navíc dobře přijímá hlodavce (jako náhradní potravu za ještěrky a hady), je její chov prakticky bezproblémový.

• Do šeda zbarvená samice.
• foto: Petr Balej

Způsob ochrany:
přestože se užovka hladká vyskytuje na obrovském území prakticky celé Evropy, vytváří zpravidla jen ostrůvkovité, kulturní krajinou a civilizací oddělené populace. Jejich hustota je navíc velmi nízká a v průměru dosahuje jen několik málo jedinců na hektar, což výrazně kontrastuje třeba s relativně hojným výskytem Užovky obojkové. Nízké stavy této užovky v přírodě má na svědomí především člověk – a to nejenom přímo, ale hlavně jako druhotný důsledek rozpínající se civilizace. Přímo člověk užovku hladkou ohrožuje hlavně zabíjením (díky kresbě i zbarvení připomínající Zmiji obecnou), ale také nelegálním odchytem nezodpovědných chovatelů, kteří zatoužili mít doma kousek tuzemské herpetofauny. Nepřímo je tato užovka ohrožena především destrukcí krajiny, růstem aglomerací a intenzivním zemědělstvím s nadměrnou chemizací, s čímž velice úzce souvisí úbytek ještěrek, které jsou primárním zdrojem její potravy. Zvětšující se plochy monokulturních plodin se pro užovku hladkou stávají nepřekonatelnou překážkou, což jí znemožňuje rozšiřovat se do okolních vhodných biotopů. V ČR je užovka hladká vedena jako silně ohrožený druh (SO). Proto by její ochrana měla spočívat nejenom v administrativní legislativě, ale hlavně v ochraně přirozených lokalit, budování biokoridorů, zamezení používání pesticidů, zákazu vypalování stařiny apod. Velice důležitá je osvěta. Už ve škole při hodinách přírodopisu by děti měly být seznámeny s problematikou úbytku herpetofauny v naší přírodě a poučeny o tom, jak jsou plazi, včetně jedovaté zmije, jedineční a v přírodě nenahraditelní.

Většímu rozšíření brání zřejmě i skutečnost, že se sama často stává kořistí ostatních predátorů. Mezi nejúhlavnější nepřátele užovky hladké patří hlavně draví ptáci, ale také ježek nebo lasicovité šelmy. V okolí lidských sídel to jsou především volně chované domácí slepice, které dokáží zdecimovat prakticky celou populaci během jednoho jediného léta. Nemalý podíl na nízkých stavech užovky hladké mají nejspíš i její kanibalské sklony. Vzhledem k počtu nepřátel (včetně jedinců vlastního druhu) se jen nepatrné procento mláďat dožije dospělého věku, aby bylo schopno přivést na svět novou generaci.
Závěrem bych chtěl poděkovat panu Petrovi Balejovi a Janu Kubátovi za poskytnutí několika fotografií a za jejich svolení přiložit je k článku. Byla by jistě škoda tak pěkné fotografie nezveřejnit.

Použitá literatura:
Ivan Zwach 1990, Naši obojživelníci a plazi
Günter Diesener, Josef Reichholf 1997, Obojživelníci a plazi
B. Mikátová, M. Vlašín, V. Zavadil 2001 Atlas of the distribution of reptiles in the Czech Rebublic