Poznámky k posuzování andulek - 2.díl

Jak jsem poznamenal v úvodu minulého článku, k posuzování andulek jsem léta neměl žádné výhrady, obzvlášť ne potom výhrady veřejné a také jsem dlouho andulky neposuzoval. Jenže jsem porušil bobříka mlčení. Voni jsou andulkáři jinak obec krapítko háklivá, což vím z dřívější doby, ale teď však nastala taková nějaká jiná situace. Výstavy nám zakázali, tak se snad můžeme bavit na stránkách Fauny. Dočkali jsme se totiž vysvětlení od člověka v současnosti oficielně nejpovolanějšího. Sbor posuzovatelů ČSCH si pana Habrcetla zvolil za garanta této posuzovatelské discipliny.

Ošemetná věc

Víte, ono takové posuzování ptáků je věc ošemetná. Zdánlivě jsou pravidla docela jasná, ovšem posuzovatel se musí sám na místě rozhodnout, která z chyb je závažnější nebo jakou má dokonce přehlédnout a to z mnoha důvodů. Nejzávažnějším důvodem vůbec je pak ten, že musí z určité skupiny ptáků vybrat vždy nejlepší jedince. Pokud by jen mechanicky odebíral předepsané body za jednotlivé chyby, výsledek mu nikdy nevyjde dobře, to je poznatek z praxe. Tak jednoduché to zase není. Na druhé straně jsou chyby, které se jaksi přehlížejí všeobecně, což je jen málo vysvětlitelné. Asi proto, že je přehlížejí i vzoroví posuzovatelé z Německa nebo já nevím odkud. Nebo proto, že se dobře ví o vítězství určitého ptáka na nějaké významné výstavě a posuzovatel se vcelku rozumně vyhýbá případným protestům. Ty jsou vcelku zbytečné, protože i tady platí výsledek na hřišti. Jako třeba ve fotbale. Nakonec takové přirovnání je docela příhodné. I tady mockrát vidíme ruku v malém vápně, kterou vidí všichni, ovšem kromě rozhodčího, aby jindy zase viděl nastřelené rameno jako ruku. Oproti fotbalu se však můžeme spolehnout, tady nejde o peníze.

Zbarvení

Musíme poděkovat garantu sekce andulek, že nás tak hbitě informoval a odpověděl na můj příspěvek. Některé věci jsou proto jasné, řekl bych úředně potvrzené. Především to, že na levém snímku v mém příspěvku (Fauna č. 21/2005) je skutečně celkový vítěz výstavy, zatímco na snímku pravém je jen vítěz skupiny. V tomto případě 1,0, tedy samec šedý opalinový. Jak to v tomto případě podle snímku vypadá, dokonce žlutohlavý, což by bylo důležité, ale nemohu si být jistý. Můžeme si všimnout, že i pozadí klece má nažloutlý tón, mělo by však být bílé. Oba snímky jsou do určité míry srovnatelné. V první řadě lze usuzovat, že obě andulky byly v horní části těla stejně velké. Příčný drát mřížky klece prochází opticky v obou případech středem bidélka, linie skoseného stropu se již neshoduje, snímky mají jiný úhel. Přesto lze dobře hodnotit více markantů. Typ má v každém případě lepší hůře hodnocený pták. Dokonce i hlavu. A to podle jakéhokoliv standardu. Jak podle našeho dosud platného z roku 1980, tak i podle jeho nejnovější verze, kterou si můžeme nazvat podle jména kreslíře třeba Pechar, tak i nakonec podle WBO. Ten hrb nebo batoh na zádech není v žádném případě vinou momentálního špatného postoje, jak se snažil naznačit pan Habrcetl, ale je v každém případě špatným typem. Je to však právě ta situace, která se jaksi nepíská. A já se ptám proč? Protože se nepíská ani v Německu? Všimněme si nyní uveřejněného modelu podle WBO (Fauna č. 22/2005). Je to šikovně simulovaná situace. Model a nárys obrysu těla v jednom. Možná důležitějším prvkem je nárys, tedy vlastně stín těla na zadní části klece. Linie zad rovná, lehce prohnutá, žádný batoh na zádech. Hlava oproti starému standardu ještě zvětšená a mohutnější. Srovnáme-li si vývoj typu podle jednotlivých standardů za posledních několik desetiletí, opravdu došlo k předpokládanému vývoji co do velikosti a kulatosti hlavy a pták, který nebyl celkovým vítězem výstavy se opravdu blížil v těchto partiích předpokládanému standardu. 

Při posuzování asi opravdu došlo k přečíslení dalších chyb, které „trumfovaly“ při celkovém výsledku, jak jsem to ve svém původním příspěvku naznačil. Především je na snímku vidět, že opalinový samec je tak zvaný dlouhokřídlý pták. Všimněme si, o kolik jeho křídla spadají pod orientační linii příčného drátu na mřížce klece. Asi byl celkově i příliš velký, i když celkovou délku nelze podle snímků odhadnout. Také křídla drží poněkud svěšená, držení křídel je jasně horší než u vítěze! Opravdu podstatné chyby jsou v barvě. Tady pan Habrcetl asi můj text nepochopil, nechce se mi věřit, že by jako posuzovatel nevěděl, co je to opalizace. Píše: Na druhé fotce ve zmiňovaném čísle Fauny je vítězný 1,0 šedý opalinový a zde je tedy základním znakem kresby nikoliv opalizace, ale právě opalinová kresba jako taková. Takže za „opalizaci“ tento pták rozhodně penalizován nemohl být, neboť jde o šedého opalinového samce a nikoliv o šedého normálního. Tolik jeho vysvětlení. Je to jinak. Opalizace nemá s kresbou vůbec nic společného, je to jev docela jiný. Výraz opalinová kresba je jen trochu podobný. Ostatně i v textu pana Habrcetla je náznak vysvětlení. V odstavci Andulka, která nemůže výstavu vyhrát se mimo jiné píše: – andulka s nežádoucím pigmentem na hlavě, silně opalizující, s nežádoucími nádechy barev. To je právě ta opalizace! Nežádoucí nádechy barev. Šedá andulka musí být v základní barvě, tedy v barvě lipochromové, tedy barvě šedé, po celém těle stejnoměrně šedá! Opalinový samec na snímku je po stranách hlavy a na krku, jakož i na kostřeci výrazně modrý a tento jev je nazýván opalizací. Znamená to, že samec štěpí na modrou barvu a tato štěpitelnost je viditelná, což být nesmí! V každé chovatelské disciplině, ať již jde o jakákoliv zvířata, se vždy hodnotí zvířata čistokrevná. Rovněž se předpokládá, že hodnotíme čistokrevnou šedou andulku. Pokud její čistokrevnost nejde ověřit, je vše v pořádku. Pokud je však zřejmá její nečistokrevnost v barvě, musí se taková věc trestat. Andulky v základní barvě musí být jednolité, ať již jde o odstíny řady zelené nebo odstíny řady modré. Drobnou výjimkou jsou andulky žlutohlavé. Je známo, že v modré řadě se vyskytují andulky s bílým čelem a andulky s čelem žlutým. Pokud je andulka s žlutým čelem současně s opalinovou kresbou, nazýváme ji příhodně žlutohlavou. Její žlutá barva není ostře soustředěna jen na čele, ale přesahuje dále na hlavu, sice v menší intenzitě, ale může ovlivnit i jednolitost základní barvy, hlavně po stranách horní části prsou. V tomto případě je nejednolitost základní barvy přípustná. (Není to však opalizace). Ještě malá poznámka k našemu starému standardu. Tady je při popisu jednotlivých barevných rázů použit výraz žlutohlavé s normální kresbou. To není zcela přesné. Žlutohlavé jsou vždy opalinové, tedy nikoliv s normální kresbou. A naopak, žlutolící jsou vždy s normální kresbou, nikoliv opalinové. Mohou být ovšem třeba šedokřídlé a podobně.

Poznámka k novému obrázku standardu WBO

Ještě malinká poznámka k novému obrázku standardu WBO. Ne vždy se všechny předpoklady, tak jak je chce standard, podaří dodržovat. V minulosti se například ustoupilo od požadavku, aby oko andulky bylo při pohledu z boku uprostřed hlavy. To se ukázalo jako nemožné. Velikost hlavy andulky a její tvar je nejméně z 99,9 % tvořen opeřením, kdežto umístění oka by vyžadovalo změnu tvaru lebky a to není jen tak. Na novém modelu WBO pak vidíme jiný ústupek. Jedním z důležitých znaků při hodnocení andulky jsou tak zvané hrdelní znaky. Andulka má pod zobákem světlou barvu. Dále pak směrem na prsa pokračuje tmavší barva. Světlou barvu nazýváme maskou a ta má být ostře ohraničena od tmavé barvy, má být zaříznutá. V té světlé ploše pod zobákem má být šest okrouhlých tmavých znaků, podle starého standardu v dolní třetině masky. A tohle se nějak nedaří. Protože chovatelé, ve snaze dosáhnout co nejlepšího typu, páří mezi sebou vždy ptáky typu opeření B, vedlo to ke zvětšení a prodloužení jednotlivých per. Opeření andulek trochu zhrublo a prodloužilo se. Tím se stalo, že hrdelní znaky se nepodařilo udržet v dolní třetině masky, ale prakticky ve všech případech dnes masku svojí délkou přesahují. Jsou však větší a okrouhlejší. Rozhodně však znaky kulatější mají přednost před špičatějšími, musí být ovšem rovnoměrně rozloženy a musí jich být v každém případě správný počet. Rozhodně tedy požadavek, aby znaky byly v dolní třetině masky byl zapomenut. To můžeme na publikovaném modelu jasně pozorovat.
Jelikož andulky jsou asi nejsledovanější disciplinou v chovu exotického ptactva, zaslouží si, aby se o nich něco také psalo. Kdysi měla tato disciplina dokonce svůj vlastní časopis. V posledních letech pak můžeme sledovat i velmi úspěšné výsledky chovatelů. Nicméně, jak známo, to nejhorší co se vždy může stát je jev, nazývaný všeobecně jako usnutí na vavřínech. K němu zase vede nejspíše činnost, opět obecně nazývaná jako mazání medu okolo huby. To nechci. Můj vzor je otec Klabzuba, přísnost a nekompromisnost. Tak se dá nejspíš dobýt svět. A poněvadž jednou z věcí, která mě nejvíc leze na nervy, jsou lidé s batohy na zádech v přeplněné tramvaji, asi proto se i nerad dívám na andulky s batohem na zádech.