Bažant lesklý a jeho chov

Bažant lesklý (Lophophorus impeyanus) Latham 1719 patří do rodu Lophophorus společně se svými dvěma bratranci, tj. bažantem lesklým zelenoocasým (L. lhuysii) a bažantem Sclaterovým (L. sclateri). Tyto tři druhy bažantů jsou zařazeny do podčeledi Lophophorinae. Jak již naznačuje jeho název, tento kurovitý pták oslní svou třpytivou exotickou nádherou každého milovníka přírody.

Mezi chovateli určitě patří k nejhezčím a nejvyhledávanějším bažantům. Vyskytuje se v himalájských velehorách od východní části Afgánistánu, severozápadního Pákistánu, Kašmíru, Panžábu, Himachalu Pradeši, Kumaonu, Gharwalu, Nepálu, Sikkimu, jižního Tibetu až do Bhútánu v nadmořské výšce od 2000 až k hranici porostů, tj. 3750 m n. m.

Vyhledává březové, cedrové, dubové, jalovcové a rododendronové porosty, které jsou prostoupeny pasekami a pastvinami. Vyskytuje se ale rovněž na úzkých úbočích s travním a bylinným porostem.

Zejména v době hnízdění nalezneme skupiny až o třiceti jedincích, kde kohouti a slepice s kuřaty vytvářejí oddělené skupiny. Během doby hnízdění se tento druh jeví jako polygamní, neboť v tomto období bude často pozorován jeden kohout s více slepicemi. Bylo pozorováno, že někdy také žije jen s jednou slepicí. V zimním období se však můžeme setkat s malými hejnky složenými jen ze slepic nebo naopak jen z kohoutů. Krásu kohouta bažanta lesklého je opravdu těžké popsat. Francouzský ornitolog Francois Bourliére o něm praví: daleko nad hranicí listnatého lesa žije na horských loukách Himaláje bažant lesklý, vzácný zástupce nejnádherněji zbarvené skupiny bažantovitých. Kráse kovového lesku modrých, rudých, zelených a červených odstínů se vyrovná jen nádhera jihoamerických kolibříků. Kohout má na hlavě chocholku, kterou tvoří pera s praporem na konci rozšířeným, se zeleným leskem. Hlava a horní krk mají zlatozelený třpyt, zadní krk a strany krku ohnivě měděný lesk, který přechází do zlatozeleného týlu a předních zad. Zadní část hřbetu a kostřec jsou bílé, až na několik černých skvrnek na kostrči. Kratší pera vrchních krovek ocasních jsou purpurová s modrozeleným kovovým leskem, delší mají kovový zelený lesk. Ocas je skořicový, na konci poněkud tmavší. Krovky ramenní a křídelní, stejně jako část letek loketních, jsou pupurovo-modré, modrozeleně orámované. Vnější letky loketní jsou černé se širokým leskle zeleným okrajem na vnějším praporu, ruční letky hnědočerné. Na spodní straně převažuje sametově černá barva, hrdlo má peří se zeleným leskem, spodní ocasní krovky mají zelené nebo modrozelené konce. Od strany spodního krku jde úzký pruh s kovovým zeleným leskem na záda a tentýž lesk je také na ohbí křídla.

Duhovka je hnědá, úzké neopeřené okruží světle modré, šedohnědý zobák má hřebínek a špičku žlutavé, nohy jsou zelenavě hnědé, až šedohnědé, ostruhy někdy chybějí. Délka ptáka je 700 mm, křídlo 300 mm, ocas 230 mm. Slípka je poněkud menší a skromně zbarvená. Je hnědá v různých odstínech s černými, hnědočernými a rezavými pásky, bradu a hrdlo má bílé. Jednoletí kohoutci jsou zbarveni jako slípka, jsou však větší a na hrdle najdeme často již jednotlivá černá pírka. Na vrchní straně bývá několik pírek s kovovým leskem. Kuřátka mají vrch hlavy kaštanový s tmavým páskem uprostřed, líce hnědé se světlou skvrnou a rezavá záda. Spodní stranu mají hnědožlutou, křídla a ocas hnědavé s tmavou kresbou. Snůška bývá 4 až 5 vajec někdy lesklých, jindy bez lesku, smetanových s červenavě hnědými skvrnkami. Jsou známy případy, že slepice snesla 20 i více vajec, ale to je výjimka. Interval mezi snáškou jednotlivých vajec je delší než u většiny bažantů a činí dva dny. Inkubační doba je 27 až 28 dní, výjimečně 29 až 30 dní. Hnízdo se nachází pod skalním výběžkem, kmenem stromu nebo keřem a slepice si jej vyhrabala mohutným zobákem do tvaru mělkého dolíku. Následně jej vystlala jehličím, listím, trávou a peřím. Hnízdní období probíhá od dubna do června.

Kuřata se líhnou již s vyvinutými letkami, ale peříčka jsou ještě zavřená, rozevřou se až po 48 hodinách, kdy jsou kuřata již schopna trochu létat. Kohout se společně se slípkou podílí na výchově kuřátek, která zůstávají s matkou až do příštího jara.

Ve své vlasti rozrývají bažanti lesklí svými silnými zobáky zem a pátrají po cibulkách, červech, hmyzích larvách a koříncích rostlin. Kromě toho se živí semeny i částmi rostlin, jahodami, bobulemi, houbami, výhonky a listy. Pouze v extrémních zimách, kdy napadnou spousty sněhu, sestupuje do nižších poloh, kde se spíše uživí. Mohutnými zahnutými zobáky vyhrabují sníh, aby se dostali k půdě na kořínky rostlin. Půdu překopávají celé hodiny. V zimě často tvoří kohouti pánské společnosti a slípky se spojují s mladými ptáky z předešlého roku v hejna až o 30 jedincích. Na jaře se opět vracejí na svá hnízdiště a současně utvoří páry. Poté začínají velmi okázalé a vskutku zajímavé svatební tance kohoutů.

Kdy byl bažant lesklý poprvé dovezen do Evropy, není známo, avšak kolem poloviny 19. století byl již v Anglii a ve Francii chován a rozmnožen. Před první světovou válkou byl ve velkém množství dovážen z Indie. Jako obyvatel vysokých hor je absolutně odolný vůči mrazům. V létě však musí být chráněn před prudkými slunečními paprsky, buď vysokými stromy nebo střechou. Bažanti lesklí, kteří jsou u nás chováni již v mnoha generacích, nejsou tak citliví jako dovezení. Jsou-li chováni ve voliéře, měla by být co největší, pro pár nejméně 40 m2, s mnoha úkryty. Kohout v toku bývá velmi agresivní a někdy slípku skalpuje.

Takového kohouta oddělíme, jakmile slípku za naší přítomnosti odpářil, neboť jedno oplození stačí na celou snůšku.

Zastřešený prostor s hřadem na přenocování má mít rozměry alespoň 2×2 m. Bažanti lesklí ho pravidelně používají. Slípky v teplých nocích hlasitě volají. Bažant lesklý nehrabe nohama, nýbrž zobákem. Neustálým prohledáváním půdy do hloubky přivádí chovatele někdy až k zoufalství. Zamezit tomu betonovou podlahou nesmíme, zobák bez této práce přerůstá a deformuje se. Nutně však musíme učinit voliéru dobře propustnou pomocí drenáže a smíšením půdy s pískem, aby se za deště netvořilo bláto. Bažanti lesklí se totiž snadno umažou na hlavě a dostanou pak tvrdošíjné onemocnění očí. Jako všichni vysokohorští ptáci vyžaduje bažant lesklý suché prostředí. Voliéra by měla být celá zastřešená s vysokou vrstvou písku a hrubého štěrku, bohatě zarostlá keři.

Bažant lesklý patří k ptákům s velmi malou odolností proti bakteriálním onemocněním, zvláště salmonelóze. Vlhká půda a styk s kachnami a jinými volně žijícími zvířaty je pro něho velice nebezpečný. Některé druhy salmonel vyvolají akutní a smrtelný průběh onemocnění. Nejlepší prevence je suché prostředí.

Bažanty lesklé krmíme granulemi pro krůty, ze zrnin vyloučíme především kukuřici a olejnatá semena, neboť tito ptáci mají sklon k tloustnutí. Musíme jim dávat velké množství zeleného krmiva i s kořínky, které sezobnou nejdříve. Přidáme ještě bobule, cibulky, hlízy, mrkev a ovoce. V zimních měsících přidáváme nakrájenou cibuli, krmnou řepu, strouhané kedlubny Gigant, kapustu, topinambury a jinou dostupnou čerstvou zeleninu. Každý chovatel těchto bažantů by měl podle svých možností rozšířit výsadbu a pěstování topinamburových hlíz, aby jimi mohl především v zimě zásobovat své miláčky. Topinambury jsou vynikající vitaminové krmivo. Od poloviny března do poloviny června vmícháváme do měkkého krmiva vařené a rozsekané slepičí vejce (k povzbuzení toku). Pod převislou jehličinou založíme hnízdní kotlinku, vysteleme trochou mechu a listí a dáme tam jedno umělé vejce. Slípka začíná snášet ve druhém roce života, většinou počátkem dubna. V první snůšce bývá nejčastěji 6 až 7 velkých narudlých a jemně tečkovaných vajec. Chceme-li tuto první snůšku dát vysedět liliputce, odebereme všechna vejce včetně umělého podkladku a hnízdo zrušíme. Teprve po 12 dnech hnízdo znovu zřídíme a opět do něho vložíme umělé vejce. Tímto způsobem můžeme od jedné slípky získat dvě snůšky, avšak v žádném případě nebudeme chtít více, riskovali bychom oslabení těchto vzácných ptáků. Snůška je dokončena tehdy, zůstane-li slípka na vajíčkách přes noc.

Kuřata vylíhlá pod kvočnou vychováme snadno. Líhnou se za 27 až 28 dní a musí dostat mimo vaječné krmivo, živý hmyz, hodně zeleného krmiva a jemně nakrájeného ovoce. Nemají žádné zvláštní nároky.

Pro vylíhnutí pod kvočnou vybíráme velmi klidnou slepičku. Přestože kuřata bažanta lesklého patří k největším, bývají nejčastěji ušlapána.

Při vylíhnutí pod kvočnou musí kuřata zůstat 48 hodin v klidu na hnízdě. Totéž se týká líhnutí v elektrické líhni.

Již se stalo, že kuřátko po přenesení z líhně do odchovny přeletělo 650 mm vysokou přepážku.

Při krmení nezapomínáme na přídavek minerálních látek důležitých pro rychlý růst. Za 2–3 týdny je můžeme za suchého počasí pustit s kvočnou do zahrady nebo do volného výběhu, na chůvě velmi lpí. Musíme dát pozor, aby kuřata nepromokla. Za další 4 týdny mohou být vypuštěna do velké voliéry nebo do výběhu s ochranným domkem proti nepříznivému počasí.

Ve druhém roce života dostávají kohoutci uprostřed léta krásné barvy a začátkem třetího roku jsou pohlavně dospělí.

Všeobecně lze říci, že výchova kuřátek bažanta lesklého je snadná za suchého počasí, protože vlhko nesnášejí. Za deštivého počasí je nejlépe ponechat je v prostoru, kde stále svítí infražárovka, která vysouší vlhkost.

Mladí kohoutci jsou v prvním roce života podobní své matce, avšak na bílé bradě se jim objeví několik černých peříček. Kohout bývá také na hrudi tmavší. Vyskytují se i nevýrazní jedinci, u kterých je ještě na podzim obtížné určit pohlaví. Rozpoznání uspíšíme, když na bílé bradě vyškubneme několik peříček - narostou-li znovu bílá, máme slepičku, v opačném případě je to kohout.

Hmotnost kohouta se pohybuje v rozmezí od 2 do 2,4 kg. Ocas tvoří 18 širokých, téměř rovně zakončených žlutohnědých per. Slepice je o něco menší a dosahuje hmotnosti 1,8 až 2,15 kg. Dovoz těchto ptáků z jejich domoviny za účelem osvěžení krve našich evropských kmenů je v současné době velmi problematický. Tím přísnější selekci musíme provádět a rozmnožovat pouze bezvadné jedince, abychom naše populace udrželi kvalitativně na žádoucí výši.

Bažanti lesklí mají vyslovené vlohy pro volný chov na zahradě, večer hřadují na nejbližším stromě. Je nutné, aby za deště a krátce po něm zůstali zavření ve větším ochranném prostoru (domku), než jaký stačí ostatním bažantům.

V České republice existuje Klub chovatelů bažantů a okrasného vodního ptactva. Jeho registrátor má přehled nejen o tom, kdo tyto bažanty chová, nýbrž také o vzájemné příbuznosti nebo naopak nepříbuznosti jednotlivých kohoutů a slepic. Novému zájemci o chov by se nemělo stát, že by koupil blízce příbuzné ptáky.

Vynikajícím chovatelem bažantů, frankolínů, koroptví, orebic a pávů byl Livio Zanotto z obce Líbeznice u Prahy. Uznávali jej nejen chovatelé u nás, ale také v Německu, Itálii a dalších chovatelsky vyspělých zemích Evropy. Při vzniku Klubu chovatelů bažantů a okrasného vodního ptactva se stal jeho prvním předsedou. V jeho voliérách, případně volně na zahradě, jsme mohli spatřit ty nejvzácnější kurovité ptáky, které také úspěšně odchovával. Pravidelně se zúčastňoval výstavy Exota Olomouc. V odborných časopisech publikoval mnoho přínosných článků. Pro nás mladší chovatele, byl velkým vzorem a dobrým rádcem. Zemřel ve věku 77 roků.