ZOO – Obchod U kolouška: Domácí léčení
Za ten jediný týden dokázal strýček Albert doslova a do písmene pohřbít obchod U kolouška. Budiž mu ke cti, že to nebyla jen a jen jeho vina.
MA-ZO-PET
„Co to tady stavěj?“ vyjevila se Hanička, když spatřila naproti přes ulici tu stodolu. Nemohu to nazvat jinak. Šlo o obrovský tesko-barák, o montovanou stavbu před dokončením.
„A co má znamenat tohle?“ ukázal jsem já na poloprázdné regály, zhasnutá akvária a terária a osiřelé klece.
„MA-ZO-PET!“ odpověděl nám oběma jedním slovem Albert.
„Co?“ vykulil jsem oči a i Hanička se tvářila vyděšeně.
„No Ma-zo-pet. Manufakturrring zoologiše pet.“
Naklonil jsem hlavu nechápavě stranou, ale mojí přítelkyni už to bylo jasné. Zničeně zašeptala: „Zvířecí samoobsluha přece.“
„Tak já běžim,“ hodil strýček na pult starou ševcovskou zástěru, kterou nosil při čištění zvířat. Políbil na tvář naši prodavačku a už stál na parkovišti. Sledovali jsme ten výjev se zatajeným dechem a jen Hanka se ještě marně pokusila o rozhovor: „Kam…?“
Strnuli jsme. Albert oblečený v bílé, červeně a černě vyšívané košili sahající mu až ke kolenům a s černým sametovým fezem na hlavě právě nasedal do nového Mitsubischi.
Podívali jsme se s Hankou nevěřícně po sobě a pak na Romanu.
Ta jen pokrčila rameny a s úsměvem odpověděla: „Budem se brát…“
„Kam?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.
„Co, kam?“ napružila se Romča. „K oltáři přece.“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, ale hlas mi nesloužil. Nějak mi vyschlo v krku.
„Proč ne?!!! Máme se rádi…“
„Ale ne, ne,“ chraptěl jsem dál svou. „Ne kam se budete brát, ale kam se poděla všechna zvířata?“
„No Bertík je prodal.“
„Komu?“
Romana sklopila oči a prstem pravé ruky otáčela rozpačitě na okraji prázdného pultu.
„Tak komu?!“ zvýšil jsem hlas v neblahé předtuše.
Prodavačka s pláčem na krajíčku ukázala skrz výlohu a já i Hanička jsme sledovali tu naznačenou dráhu, až naše pohledy padly na dokončovanou budovu Mazopetu.
„Ne,“ vzdychla otřeseně Hanka a poroučela se k zemi, kde zaujala polohu sedícího indiána. Hlavu složila do dlaní.
Tím nemoh vydělat na Mitsubischi?“ obrátil jsem se zpátky k Romče.
„Ne, jen na akontaci.“
„Kolik?“
„Co kolik?“
„Kolik byla ta akontace?“
„Třistaticíc,“ hlesla provinile Romana, třebaže za strýčkovu megalomanii nemohla.
„Tady ale nebylo zvířat a zboží za tři sta tisíc,“ zavrtěl jsem prstem a krk se mi ještě více stáhl.
„No… nebylo,“ přisvědčila prodavačka.
„Ne!“ zrudl jsem a uvědomil si celou pravdu.
„Asi jo,“ špitla Romana, což trochu vrátilo život mé partnerce. Nechápala totiž, o čem se neustále dohadujeme, proto se zdvihla a zeptala: „Kde by na to vzal?“
Podíval jsem se jí do očí.
„Ne!“ zareagovala stejně jako já. Oba jsme si totiž uvědomili, že strýček Albert se staral nejen o obchod, ale také o naši herpetologickou stanici v Ročově.
Bylo to bohužel tak, jak byste ani v nejčernějších snech nepředpokládali. Strýček Albert rozprodal většinu mého inventáře, bohužel i všechny gravidní hady. Když jsem tak stál mezi prázdnými ubikacemi v nitru starobylého sklepení, točil se se mnou celý svět. Povím vám, ani plakat jsem nemohl.
„Neměli jsme nikam jezdit,“ pravila Hanka.
„Ale jo. My jsme jen neměli tvému strýci věřit. Kdo zklame jednou, zklame i podruhé a potřetí a…“
„Ty se zlobíš?“ zeptala se mě Hanička.
„Ne!“ svěsil jsem ruce podle těla a pohlédl do terária, v němž ještě před týdnem pobíhali moji oblíbení samci teju žakruarů. No a najednou přišlo vysvobození. Spatřil jsem světlo, jehož intenzita sílila a náhlou úlevu ticha a bezstarostnosti.
Probudil jsem se až na interním oddělení lounské nemocnice.
„Vláďo…Vláďo….“ slyšel jsem její hlas a uvědomoval si, jak moc ji mám rád. Hanička, žena v jejíchž stopách kráčí ta příšera Albert. Stáli u mé postele oba dva.
„Co … se … stalo?“ nechápal jsem.
„Nic, nic, jen se prosím tě nerozčiluj…“
„Já se přece nerozčiluju,“ odpověděl jsem.
„Infarrrkt, hochu, infarrrkt,“ pravil strýc a z jeho dechu bylo cítit becherovku.
No a pak mi to všechno docvaklo a já se infarkt neinfarkt vrhl na milovaného strýce a začal ho dusit nemocničním polštářem. Nevěřili byste, jak moc se člověku uleví, když může odstranit zdroj svého neštěstí. Dusil jsem ho a mlátil do něj tak dlouho, dokud nás přivolaný nemocniční personál neoddělil. Mě přikurtovali k té samé posteli, ze které jsem před okamžikem vystartoval na cestu pomsty a strýce odvezli na chirurgii, aby mu přišili natržené ucho. Bylo mi docela fajn.
Co zbývá raněnému zvířeti?
Co zbývá raněnému zvířeti? Jen život, holý život na němž lpí. No a tak i já, jako to raněné zvíře, jsem se po návratu z nemocnice podíval zpět a byl nucen konstatovat, že nemám zhola nic. Mám jen život plný ideálů, tak jak to zpívá Waldemar Matuška ve své písni.
Zas jsem, tak jako už tolikrát, přišel takřka o všechno a v prázdných dlaních teď svíral jen směnky a účty. Byl jsem však opět bohatší o jednu cennou zkušenost.
Hanička rozprodávala zbytky obchodu i herpetologické stanice, Albert se dál proháněl ve svém Mitsubischi, na jehož leasingové splátky neměl, a já ležíce u okna svého bytu pomalu sepisoval memoáry. Tak nějak nám ubíhal čas nadcházejícího jara.
„Tak ať ho vrátí,“ řekla Hanka, když jsme probírali finanční situaci.
