Expediční deník expedice LACERTA - 2, Řecko - 9. díl

12. 5. ČTVRTEK – Pohoří Pindos

foto 1

foto 2

Většinu řecké pevninské části vyplňují vápencové hory se strmými srázy, se kterými se setkáváme i v pohoří Pindos. (foto 1) Toto pohoří se díky své mohutnosti řadí mezi největší v Evropě a doslova bere dech. Škrábeme se serpentinami, na které si už celkem zvykám a přijíždíme do horské vesničky Mikro Papingo. (foto 2) Na první pohled je vidět, že si zde příroda zachovala svou původní tvář. Lidé zde po staletí žijí v těsné blízkosti s přírodou a vypadá to, jako by s ní byli přímo srostlí. Lidová architektura kamenných domků, které splývají s okolní přírodou je toho důkazem. (foto 3) Obdivujeme střechy, které jsou rovněž pouze z lomových kamenů. Jako by se tady čas skutečně zastavil. (foto 4)

foto 3

foto 4

foto 5

Vystupujeme z auta u kamenného kostela. Jsem tak pohlcena magickým kouzlem místa, že registruji pouze informaci, že máme sraz v 15.30 v dolní vesnici (pod námi) u kostela. Dan, který to tady velmi dobře zná, bez otálení vyráží se slovy: „Kdo chce na orchideje, se mnou.“ Rychle se vzpamatovávám a vzhledem k tomu, že jsem nezaznamenala o kterou dolní vesnici se jedná a jak se k ní má dojít, zištně se přidám k Danovi. Kouknu na orchideje a hlavně nezabloudím. Stejnou taktiku zvolila i Helena, a tak, zatím co se ostatní stále motali kolem auta, my tři rázně vycházíme. Procházíme vesnicí a u kamenných zídek, ze kterých vytéká čistá pramenitá voda, nacházíme larvičky mloka. (foto 5) Vycházíme z městečka a před námi se otevírá nádherné panorama panenské přírody. Putujeme po úzké horské stezce a opájíme se krásami přírody. Najednou Dan zastavuje, vytahuje z brašny fotoaparát, nasazuje objektiv, opouští stezku a vyráží kolmo nahoru do svahu s oznámením, že je na místě. Aha orchideje. Postáváme na cestičce. Heleně to nedá a po chvíli čekání vyráží i ona kamzičími skoky na lov orchidejí. Zůstávám sama a říkám si, jen běžte, já to tady budu jistit. Usedám na kámen, vytahuji dalekohled a zrakem orla monitoruji krajinu. Kochám se pohledem na horské louky, ze kterých vystupují vysoké, pusté, skalnaté vrcholy. Už mám prohledán každý kousek vzdálených míst a oni dva nikde. Říkám si, třeba slezli dolů na stezku o kousek dál a tak se vydávám po stezce ve směru dosavadního směru. Nikde nikdo. Vracím se na původní místo. Nikdo. Dávám se do hlasitého volání. Kromě vzdáleného štěkotu psů se neozývá nic a nikdo. Tak to jsem z toho vedle. Kde můžou být? Ještě chvíli setrvávám na místě, pak se rozhodnu, že budu pokračovat po stezce dále. Předpokládám, že mě stezka dovede do dolní vesnice pod námi a tak jdu. Pro případ, že by mě kolegové hledali, nechávám na místě vzkaz. (foto 6) Pokračuji dále. Ušla jsem kus cesty a nepotkala jsem ani živáčka. (I kdybych potkala, asi bych se nedomluvila.) Příroda kolem je skutečně nádherná, ale vědomí, že jsem uprostřed této divočiny sama a ani nevím, zda jdu správným směrem, způsobuje, že se mě zmocňuje dosud nepoznaný podivný pocit, který zákeřně vytěsňuje zájem o krásy přírody. Orchidej neorchidej. (foto 7) Postupuji dále a soustředím se na to, abych si pamatovala cestu pro případ návratu (snad nepřekročím bludný kořen). Konečně mi dochází, že je možno použít mobil. Vytáčím Dana – nedostupný. Posílám textovku Heleně: „Kde jste?“ Nic. Tak, to je skvělé, nevím jestli jdu správně, nevím kde máme sraz. Nevím zda kolegové ještě žijí. Začala jsem tedy v sobě vyvolávat pud sebezáchovy, aby mi poradil co dále. Ani ten neodpovídá. Pokud vám mohu dát dobrou radu, nikdy se nespoléhejte na ostatní i kdyby to byli samotní páni hor. Vždy se, raději 2×, zeptejte, kde je sraz, jak se místo srazu jmenuje, na přibližnou osu postupu. Zdá se mi, jako by stezka začala klesat, nálada se vylepšuje a k tomu ještě zapípá mobil – zpráva: „Jsem na místě, kde jsme se rozešli. Helena.“ Výborně, žije! Co teď, cesty zde nejsou značené, jak tedy vysvětlit, aby šla v mých stopách? Posílám tedy vzkaz: „Zůstaň na místě, jdu k tobě“. Rychle se vracím. Přicházím na smluvené místo, kde se, k radosti nás obou, setkáváme. Zvolila si následující plán. Nikde nikdo, tak si tady prolezu okolí a ve stanovenou dobu se vrátím ke kostelu. No jo, ale ke kterému? Sraz je sice u kostela, ale v jiné vesnici. Helča překvapeně hledí. Taky spoléhala na Dana. Co teď, zůstat na místě, či pokračovat? Stále si myslím, že klesající stezka by nás měla dovést do dolní vesnice. Proč by po ní jinak Dan šel? A tak se znova vydáváme na cestu. Už si připadám jako vysokohorský průvodce. Jdeme, sem tam něco fotíme, a zvažujeme, jak nás tam Dan takto mohl nechat. Docházíme až na místo, ze kterého jsem se vracela a pokračujeme do neznáma. Jen aby se zákeřně nepokazilo i počasí. Stezkou se dostáváme za zatáčku a před námi se otevírá uchvacující pohled do obrovského kaňonu. Vidíme naši stezku, která neklesá, ale po vrstevnici prochází snad celým kaňonem. Na protilehlém svahu sice vidíme nějakou kapličku a stezku, ale je to ono? Jít dokola, jak dlouho by to trvalo? Sešplhat dolů a vyškrábat se na druhý svah? Vzdušnou čarou to nebylo až tak daleko, ale nebylo jisté, zda je to místo našeho srazu. Takže bylo rozhodnuto, vracíme se zpět. Hodin bylo docela dost a bylo jasné, že se do časového limitu nemůžeme dostat ani na místo mylného srazu, natož tak na pravé místo srazu. Ale co zbývá, zařazujeme pátý rychlostní stupeň a vracíme se do Mikropapinga.

foto 6

foto 7

foto 8

Kostel sice stál na místě, ale nikde nikdo, po autě ani památky. Helena vytáčí Ivanovo číslo. Ten naštěstí zvedá mobil a z Papinga se pro nás do Mikro Papinga vrací. Hodní chlapci. Pochopitelně se dožadujeme vysvětlení, proč nás tam Dan zanechal. Čarovná moc orchidejí a přesvědčení, že víme kdy a kde, Dana omlouvá. Přejíždíme do městečka Vikos, ze kterého je překrásná vyhlídka do kaňonu (foto 8) a značená stezka k místu, kde řeka vychází přímo ze skal. Voda této řeky je neuvěřitelně tyrkysově modrá. (foto 9) Při pohledu na stolovou horu (foto 10) před námi debatujeme, kolik neobjevených druhů živočichů či rostlin může ještě skrývat. Mít tak křídla jako přástevník (foto 11), který si nás přiletěl poslechnout.

foto 9

foto 10

foto 1

Den jsme zakončili v místní restauraci, kde jsme si dali řádně do nosu. Občerstveni jsme se vydali na cestu do našeho základního tábora v Agi Apostoli. Až za noci se dostáváme do Prevezy, kde vyzvedáváme vozík. Přejíždíme do Neochori, kde se uvelebujeme na lavičkách a schodech před muzeem a usínáme. Je to naše předposlední noc v Řecku. Tu poslední hodláme strávit v bdělém stavu. Jak a kde prozradím příště.