Lagonosticta rara. Anglický název: Black – bellied Fire Finch. Německý název: Schwarzbauchamarant. Velikost: délka asi 100 mm, křídlo 45–50 mm, ocas 40–43 mm. Výskyt: druh vytváří v areálu svého rozšíření dva poddruhy (zeměpisné formy).
1. Lagonosticta rara rara
amarant černobřichý východní
Samec má hlavu, krk, prsa, boky a přední břicho šarlatově červené, okolí oka a uzdička jsou vínově červené. Záda červená s hnědým nádechem. Křídla hnědá. Kostřec vrchní pera ocasní červená, břicho a spodní ocasní pera černá. Vrchní zobák černý, spodní masové barvy s černou špičkou. Okruží oka růžové.
Samice má hlavu, záda, krk a křídla hnědá. Prsa a přední břicho červenavé s růžovým nádechem. Kostřec, uzdička a vrchní pera ocasní červená. Břicho a spodní pera ocasní černá. Zobák je zbarvený jako u samce. Mláďata jsou celkově olivově hnědá s červeným kostřecem a vrchními pery ocasními.Výskyt: sev. Kamerun, Středoafrická republika, sev. Zair, Súdán, sev. Uganda, záp. Keňa a snad i j. Čad.
2. Lagonosticta rara forbesi
amarant černobřichý západní
Obě pohlaví jsou zbarvena v podstatě jako u předešlé subspecie, ale barvy jsou ještě výraznější, zářivější. Výskyt: od j. v. Senegalu (?), Guinea, Sierra Leone, Pobřeží slonoviny, Ghana.
Amarant černobřichý se vyskytuje v otevřeném a polootevřeném stepním biotopu, porostech v okolí vodních zdrojů, ale i na okrajích lesních porostů v těchto polootevřených stepích. Výskyt byl zaznamenán i na zemědělsky využívaných plochách v blízkosti lidských sídlišť. Nejedná se tedy o zcela typický stepní druh, jako např. amarant růžový. Jeho biotop se spíše přibližuje biotopu am. škraboškového. Ve starší literatuře se uvádí, že tento druh není nikde příliš hojný. Jejich počty v importech ptáků tomu ale vůbec neodpovídají. Naopak jsem přesvědčen, že se jedná o nejhojnější druh amarantů dodávaný ze západní Afriky (Guinea). Hovořím tedy o poddruhu L. r. forbesi. Jejich počty výrazně převyšují počty am. tečkovaných, tmavých a často i malých. To ale může souviset i se změnou krajiny v lokalitách jejich výskytu v posledních 20–30 letech.
Základní potravou jsou drobná semena trav a bylin, ale nezanedbatelnou součástí je i hmyz. V době hnízdění žijí v párech nebo malých (snad rodinných) skupinkách, po vyhnízdění vytvoří hejna společně s ostatními amaranty (tmavý, malý, tečkovaný) a dalšími druhy astrildů a snovačů. Takto pak migrují za potravou a zdroji vody.
Hnízdo si staví nízko nad zemí, ale i ve výšce do 3 m. Občas vyhnízdí přímo na stavbách domorodců. Snůška činí 3–5 vajíček (nejčastěji 4). Inkubační doba je 12–13 dnů. Mladí vyletují za 16–20 dnů. Plně přepeřeni jsou ve 4-5 měsících, kdy jsou již i pohlavně dospělí.
Ještě koncem 70. let minulého století byl tento druh považován v Evropě za velmi vzácný (R. Vít – 1978). Dnes je do ČR, ale i zbytku Evropy, dovážen pravidelně a v dosti hojných počtech. A mohl by být dovážen v počtech ještě vyšších, ale tento druh (stejně jako většina druhů amarantů) není u dovozců příliš oblíben. Ono není divu. Zhruba do roku 2001, kdy jsem se naposledy angažoval v dovozu drobotě, jsem je odebíral každoročně, někdy i vícekrát, protože pro tento druh mám zvláštní slabost. Za 6 let pravidelných importů, s přihlédnutím k uvedené slabosti, mám jejich aklimatizaci dosti důkladně zažitou. Přesto musím konstatovat, že tento druh považuji za jeden z nechoulostivějších v období aklimatizace z celého rodu Lagonosticta. Není ale choulostivý na dovoz a chov. K tomu později. Nelze se proto dovozcům divit, že amaranty černobřiché, přes jejich relativně nízkou nákupní cenu, nechtějí odebírat. Faktorů je celá řada. Poměr samec / samice se pohybuje, podle podmínek, mezi 5–8/1, což je první problém – kam se „zbytkovými“ samci. Dále ptáci trpí téměř vždy po transportu nespecifickým zánětem střev. Je pouze otázkou jak těžkým a pokročilým. Tento nespecifikovaný zánět střev (trpí na něj většina druhů amarantů), vzniká pravděpodobně souběhem několika příčin, z nich hlavní je deficit bílkovin a transportní stres. Nemohu v tomto prostoru vysvětlovat podrobně příznaky tohoto stavu a pro chovatele to není ani potřebné, protože ptáci takto postižení se k nim nemohou dostat. Buďto se jejich stav stabilizuje, nebo záhy uhynou. V zásadě jde ale o to, že jakýsi „ochranný film“, který pokrývá vnitřní stranu střeva a zabraňuje tak přímému styku stěny střevní se střevními bakteriemi, je v důsledku delší nedostatečnosti kvalitních bílkovin v potravě a následkem některých změn biochemických reakcí v organismu, zapříčiněných stresem, narušen. Střevní bakterie se tak mohou dostat do bezprostředního styku s kapilární sítí stěny střeva. To může vést k dráždění střevní stěny s následkem až krvácení do střev a jednak dříve či později ke vzniku zánětlivých ložisek a zánětu střev. To je druhý problém: jak eliminovat katar střev a zároveň snižovat deficit bílkovin, když právě krmivo s vysokým obsahem bílkovin (larvy apod.) není příliš lehce stravitelné a dále dráždí střevní sliznice.
Dále mají amaranti černobřiší velmi dobrou vnímavost pro invazní tracheobronchytidu (roztočové onemocnění dýchacích cest – „prskavka“). To je třetí problém. Tak vzniká situace, kdy zhruba polovina ptáků přichází již se zánětem střev a druhá polovina je těsně před ním. Nutno ale říci, že jejich bezprostřední stav po importu je celkově lepší, než-li u am. škraboškových.
Nicméně ztráty v době karanténování mohou být poměrně vysoké a tudíž dovoz přestává být ekonomicky únosný. Vyzkoušel jsem několik modelů, jak tento stav řešit. Ten, který se mi jeví nejjednodušší a i celkem efektivní, zde krátce popíši. Jelikož jsou ptáci náchylní ke stresu i v pozdější době, stres může vyvolat třeba i přesun ze zimoviště do venkovní voliéry, na výstavu apod. Vhodné je podávat vícesložkový bylinný čaj (heřmánek, řepíček apod.) jako mírné střevní dezinficiens a pro snížení deficitu bílkovin použít některý preparát obsahující aminokyseliny – především esenciální (nezbytné pro existenci). Celkem se mi osvědčil preparát GLUTAMIN od výrobce v Německu. Živočišnou potravu podávat pouze odměřeně, velmi odměřeně. Také použití medikamentů (antibiotik, chemoterapeutik apod.) v tomto případě nepřináší nějaký výrazný efekt. Při zachování výše uvedeného modelu se ztráty sníží na přijatelnou úroveň. Jde ale o pracný a časově náročný model pro importéra, pokud uvážíme, že ptáčků je několik set až tisíc. Pokud ptáci přestojí prvních 5 dnů po importu, je situace již značně veselejší. Jejich výhodou je značná čilost a zvědavost. Nejsou také příliš plašší. Tato vlastnost značí, že ve velmi krátké době berou běžné směsi zrnin pro astrildy. Preferují především drobnou lesknici, mohár, mlácený senegal – celkově tedy drobnější semena. Je zajímavé, že jsem se pokoušel je naučit na amarant, ale velký zájem z jejich strany o toto krmivo nebyl. Poměrně rychle začnou brát i proso, i když asi není úplně nejlepší náhradou. Živou potravu (larvy minimoučných červů – plesnivců) přijímají ihned, někdy se na ni přímo vrhají. Zde však musíme postupovat velmi opatrně. Na suchou vaječnou míchanici si zvyknou také poměrně brzy, ale stejně jako proso ji berou pouze okrajově. Rádi ozobávají dřevěné uhlí, které jsem podával jako přísadu do písku. V prvním období po jejich získání nedoporučuji podávat předklíčené zrno a to z výše uvedených důvodů. Později jej přijímají velmi dobře.
Bezpodmínečně nutné je dávkování vitaminů (Supervit D–1. týden denně, druhý také a 3. a 4. týden ob den), kalcia, vhodné je podat selen v kombinaci s vitaminem E. Potřebné je i podávání jódu.
Důležitým faktorem pro dobrou aklimatizaci je mikroklima, především teplota. V prvním týdnu po importu by měla být okolo 30 °C. Týdně pak snižujeme o 1–2 stupně, podle stavu importu. Na konci karantény (po 4. týdnech) by se teplota měla pohybovat v rozmezí 22–25 °C. Další snížení bych nedoporučoval. Tento druh vyžaduje stabilně vyšší teploty i oproti dalším druhům rodu Lagonosticta. Jeho sezónní chov v zahradních voliérách nepovažuji, především s přihlédnutím k možnosti odchovu, za optimální řešení. Myslím si, že chov v místnosti, třeba i ve větší kleci je vhodnější a naděje na úspěšný odchov je zde i vyšší.
Protože, jak jsem již uvedl, mám pro tento druh amarantů slabost, z jednoho importu (asi 200 ks) jsem zcela náhodně odchytil pár těchto amarantů. Umístil je do klece asi 60 (d)×40 (š)×40 (v) cm s tím, že vyzkouším, jaká je šance na jejich odchov. Ptáci byli v karanténě 10–12 dnů a podotýkám, že zde probíhal běžný (tedy celkem čilý) provoz. Celé vybavení klece sestávalo ze dvou bidélek, jedné papírové krabičky, upravené vystřižením jednoho rohu na „hnízdní budku“ a hromádky jemného sena a sisálu. Krmení stejné, jako při běžném karanténování – směs zrnin pro astrildovité, zředěná žlutým mohárem a senegalem. Denně 4–6 minimoučných červů na hlavu podaných do misky se suchou vaječnou míchanicí (Chemivit, Valman). Denně čistá voda se Supervitem D (eventuel. preparátem Glutabo – Německo) a jedenkráte za tři dny kalcium. Velmi mne překvapilo, když ptáci při této „intenzivní péči“ asi 3. den obsadili budku. Zajímavé bylo, že její průzkum iniciovala a také prováděla samice, zatímco samec většinou přehazoval a cupoval hromádku sena a sisálu. Tu ptáci asi za 7–8 dnů přestěhovali do budky, kde vytvořili jakýsi náznak hnízda. Pro moji lakotu na více neměli materiál. Záhy se prakticky ztratila samice a samec začal být značně nervózní. Tomuto zmizení předcházel jakýsi „minitok“ probíhající především na zemi. Byl podobný toku červených vločkovníků.
Myslel jsem si, že samice pravděpodobně uhynula a tak jsem vyndal budku, otevřel a zíral. Samice nejen, že neuhynula, ale snažila se balancovat na snůšce 4 vajíček a velmi vyzývavě na mě koukala. Budku – krabičku jsem vrátil zpět do klece a hodnou dobu zkoušel samici odstrčit. To se povedlo až po použití tužky, jako „mírného donucovacího prostředku“. Jak bylo uvedeno – 4 vajíčka. Po asi pěti dnech jsem provedl novou kontrolu a zjistil tři oplozená vajíčka. Samice dál seděla „jako přibitá“, samec občas zaletoval do budky, ale při střídání jsem jej nepřistihl. 3–4× denně samice opouštěla na krátkou dobu snůšku. V karanténě byla stálá teplota 25–27 °C, takže ji to nemohlo ohrozit. Konec tohoto experimentu bohužel neznám, protože přišel zákazník, který si i přes můj odpor pár odnesl se snůškou i budkou se slovy: „To snad ani není možný“.
Ochota přistoupit ke hnízdění v tomto provozu mě velmi překvapila. Jednalo se asi o náhodu, ale myslím si, že jejich prostorové nároky nejsou zdaleka tak velké, jak se dříve uvádělo.
Lze tedy říci, že ptáky tohoto druhu je nutné dobře aklimatizovat (což je záležitostí dovozce) a dobře přizpůsobit podmínkám chovu (což je záležitostí chovatele). Tak dostaneme chovance, kteří převyšují nároky běžných afrických astrildů pouze v kvalitě (čistotě) krmiva a v mírně vyšší teplotě (22–25 °C). Jejich příjemné chování, zmiňovaná zvědavost a nádherné zbarvení nám to mnohonásobně vynahradí. Nicméně chovem amaranta černobřichého by se měl zabývat již zkušenější chovatel.
(Pokračování příště.)