Exotičtí holoubci, holubi a hrdličky (1. část)

ÚVOD
Chov holubovitých exotů v České republice je ve srovnání například s papoušky a dalšími exotickými ptáky stále nedoceněný. Je to patrné na výstavách, ptačích burzách a v neposlední řadě i v inzerátech zveřejňovaných v odborných časopisech.
Možná na tom má podíl i to, že prakticky neexistuje v češtině žádná literatura, která by se holoubkům, holubům a hrdličkám obšírněji věnovala.
Několik holubovitých je sice popsáno např. v „Kapesním atlase cizokrajných ptáků“ od Zdeňka Vegera, v „Cizokrajných ptácích na zahradě“ od téhož autora a „Exotičtí ptáci v kleci“ od Jiřího Felixe, všechno to jsou však knížky vydané před mnoha lety.
Já se snažím o propagaci těchto nádherných ptáků již řadu let v chovatelských příspěvcích, postupně zveřejňovaných v Exotě, Nové Exotě a ve Fauně.
V žádném případě si nečiním nároky na neomylnost svých názorů a vím, že je u nás řada zkušených chovatelů holubovitých, kteří mohou mít své vlastní zkušenosti v chovu.
Všechny mé příspěvky až na tři výjimky (chov holubů bažantích, křepelčích a korunáčů) jsou psány na základě mých vlastních zkušeností s chovem holoubků, holubů a hrdliček. Byl bych rád, kdyby mé poznatky pomohly zejména začínajícím chovatelům.
Zároveň prosím o shovívavost, poněvadž některé pasáže, zejména o krmení a chovu, se mohou v jednotlivých kapitolách opakovat, poněvadž vznikaly postupně v řádu kolem dvaceti roků.

Exotičtí holoubci, holubi a hrdličky jsou bezesporu velmi zajímavou skupinou ptáků.
Holubovití ptáci obývají, s výjimkou velmi chladných území naší země, převážnou část pevniny. Samozřejmě většina z nich obývá teplé a mírnější klimatická místa naší planety. O počtu druhů se údaje liší, ale podle většiny autorů, kteří údaje o těchto ptácích publikovali (např. H. Dathe, J. Felix a další) je jich v přírodě kolem 300 druhů. Řada z nich má několik poddruhů a tak jejich celkový počet je daleko větší.
Nejpočetnější skupinou jsou holubi plodožraví, jejichž někteří zástupci jsou velmi pestře zbarveni.

Plodožraví holubi se dělí na dvě základní skupiny:
– Trerony – ti jsou rozšířeni zejména v indomalajské oblasti,
– Pravé plodožery, kteří se vyskytují pouze na Nové Guineji a blízkých ostrovech.
I když plodožravých holubů je podstatně více druhů než zrnozobých, nejsou u chovatelů dosud tak rozšířeni jako zrnozobí holubi. Jako důvod bývá uváděna jejich potravní náročnost, živí se plody a z toho plyne, že mají řídký trus.
Poněvadž jsem choval více těchto druhů, mohu z vlastní zkušenosti sdělit, že to nemusí být problém a tito krásní holubi se dají poměrně snadno a s úspěchem chovat. Jižní plody se dají lehce nahradit domácím ovocem. Já jsem jim podával nastrouhaná jablka a hrušky. K tomu jsem přidával vařenou rýži a vaječnou míchanici. Dále jsem jim podával ovoce a plody podle toho, co zrovna uzrálo na zahrádce.
Do ovocné míchanice jsem přidával rozdrcené vaječné skořápky, samozřejmě převařené a do vody vitamíny A, D3, E a B. Toto holubům plně vyhovovalo a u většiny párů, které jsem choval, jsem dociloval odchovů.
V současné době může být chov těchto holubů ještě snadnější, poněvadž jsou na trhu k dostání granule, které obsahují nezbytné složky potravy, které tito holubi potřebují. Problém s řídkým trusem jsem řešil vyšší vrstvou písku, do kterého se vodnatý trus vsákl a stačilo ho škrabkou stáhnout.

Další skupinou jsou tzv. holubi praví, neboli zrnozobí a ti jsou rozděleni podle Berndta a Meise následovně:
– holubi rodu Columba. Zástupci tohoto rodu jsou zastoupeni s výjimkou Antarktidy, Arktidy a Grónska, ve všech světadílech. Patří sem např. holub skalní, doupňák, hřivnáč, holub guinejský a celá řada dalších.
– hrdličky. Jde o početnou skupinu holubů střední velikosti. Nejznámější je Hrdlička chechtavá, divoká, senegalská, čínská, vínorudá, zahradní atd.
– holoubci malí. Do této skupiny patří nejmenší druhy holubů. Nejznámější je Holoubek diamantový, pruhovaný, malý, vrabčí atd.
– holubi barevní. Nejznámější je asi Holoubek kapský, zelenokřídlý, tamburínový, bronzovokřídlý a další.
– holubi běhaví (zemní). Jsou ve velkém počtu rozšířeni zejména v tropickém pásmu Země. Nejznámějším je holub krvavý, jamajský, lesklý, kubánský a další.
– holubi hřivnatí. Sem patří holub nikobarský a bažantí. Vyskytují se v indoaustralské oblasti a Nové Guineji.
– holubi korunáči. Jsou největšími holuby. Vyskytují se pouze na Nové Guineji a blízkých ostrovech. Patří sem korunáč modrý, červený a vějířový.

Chovem holubů(domácích) jsem se začal zabývat v 6-ti letech a hrdličky chechtavé jsem získal poprvé asi o rok později. Od té doby, pouze s malými přestávkami, chovám holuby a hrdličky dodnes.
V roce 1967 jsem na výstavě exotů v Přerově poprvé uviděl holoubky diamantové a ti si mne okamžitě získali. Postupně se mi dle možností chov exotických holoubků, holubů a hrdliček rozrůstal a v devadesátých letech minulého století jsem měl ve svém chovu kolem 40 druhů holoubků, holubů a hrdliček. Poté jsem musel ze zdravotních důvodů chov 2× zrušit. Ovšem vždy, když mi to zdravotní stav dovolil, jsem se k chovu exotů vrátil. Nyní chovám kolem 20 druhů a přeji si, abych chov již nemusel rušit, alespoň dokud o něj budu moci pečovat. Život bez tohoto koníčku si totiž nedovedu představit.
K úspěšnému chovu holoubků, holubů a hrdliček je nutné jim vytvořit takové podmínky, aby se v nich cítili spokojeni. Pokud nám zahnízdí a úspěšně vyvádějí mladé, je to důkazem toho, že spokojeni jsou. Tato zásada platí samozřejmě v chovatelství všeobecně.
Kromě vytvoření výše uvedených chovatelských podmínek je k úspěšnému chovu nutná trpělivost a v neposlední řadě i chovatelské štěstí při sestavování chovných párů. Chovatel musí mít k chovaným svěřencům citlivý vztah a odpovědnost. Bez těchto základních zásad se úspěchů v chovu asi nikdo nedočká.
Samozřejmě, že i při dodržování výše uvedených chovatelských zásad dochází i k nezdarům. Někdy trvá určitý čas, než se nám podaří sestavit harmonizující pár. Obtížné bývá i určení pohlaví, poněvadž u většiny holubovitých ptáků jsou obě pohlaví stejně zbarvena a rozdíly jsou nepatrné, takže i zkušený chovatel má s určením pohlaví někdy problémy.
Rozdíly jsou v chovu i u různých druhů. Chov hrdliček chechtavých nebo holoubků diamantových je bezesporu snazší než u některých druhů, které pochází z odchytů z přírody. Nedá se to však paušalizovat, poněvadž je to záležitost individuální a ne všichni holubovití se chovají stejně a to i u jednotlivých druhů.
Ve svém chovu jsem měl např. pár holoubků pruhovaných a hrdliček vínorudých, kteří pocházeli z odchytu a u mne do 14-ti dnů zahnízdili a vyvedli mladé. U citlivějších druhů je důležité, aby holoubci měli ve svém okolí pokud možno klid a v chovné ubikaci je vhodné jim udělat místo, kde se cítí bezpečně a to zejména v místě, kde mají hnízdo.
Jde to řešit umístěním větví jehličnanů, zavěšením laťky před hnízdo, nebo i výsadbou nějakého hustého keře. Nevýhodou holubovitých ptáků je jejich nesnášenlivost vůči případným sokům a tak pokud je to možné, je lépe je chovat odděleně po párech a to zejména, když odchovávají mladé.
V zimním období je však možný i společný chov více druhů i když i v tuto dobu je nezbytná ostražitost a při projevu agresivity některého jedince je nutné tohoto včas odchytit.
Já jsem byl však často nucen v důsledku nedostatku chovných prostor chovat spolu i v době hnízdění v jedné voliérce dva druhy holoubků. Byl to však pokaždé jeden malý a jeden větší druh. Pokud je rozdíl ve velikosti větší, tak to holoubkům zpravidla nevadí, ale je zde nutné časté sledování, poněvadž ne každý druh a i jedinec se chová stejně.
Když si vybavuji svoje chovatelské zkušenosti, tak se mi dařil společný chov například malých holoubků s holuby krvavými, celebeskými, zlatoprsými, zelenokřídlými, bronzovokřídlými i se všemi druhy holubů plodožravých a řadou dalších. Nelze na to však spoléhat, poněvadž i u uvedených druhů jsem měl jedince nesnášenlivé a i v současnosti mám pár holubů zelenokřídlých a bronzovokřídlých, které musím chovat samostatně. Samozřejmě, že hodně záleží i na velikosti chovného prostoru. Ve větších voliérách je větší pravděpodobnost úspěšného chovu více párů pohromadě v jednom prostoru.
Moje voliérky jsou poměrně malé (v 180 cm, hl. 150 cm, š 70–100 cm). Holoubkům tyto rozměry vyhovují, poněvadž jsem u téměř všech druhů docílil odchovů.
S holoubky je však možno bez problémů chovat drobotinu a s jistou opatrností i různé křepelky. V literatuře je uváděno, že je možný společný chov i s bažanty. Toto však já nemám vyzkoušeno, poněvadž jsem bažanty nikdy nechoval. Rovněž společný chov s některými druhy papoušků je asi možný, ale ani toto nemám vyzkoušeno. Pokud se týká chovného prostoru, tak malým druhům postačuje větší klec (min. 80–100 dlouhá, 50 cm široká a 50 cm vysoká). Voliérky jsou však vhodnější. Střední a větší druhy potřebují voliérku. Velikost záleží na možnostech chovatele.

Krmení – u plodožravých holubů se zmiňuji zvlášť. Větší zrnozobé holuby krmím pšenicí, kukuřicí, slunečnicí, prosem, řepkou, loupaným ovšem a menší druhy krmím různými druhy prosa, dále řepkou, lesknicí a oblibují mák. Uvedená semena je vhodné podávat také naklíčená. Všem pak podávám vaječnou míchanici. Základem jsou natvrdo uvařená slepičí vejce. Ta postrouhám a smíchám se strouhankou. Dále zde zamíchám tvaroh, přidám rozemleté převařené vaječné skořápky, trochu Roboranu pro exoty a podle ročního období buďto nakrájené lístky pampelišek nebo nastrouhanou mrkev. Dále je nutné ještě podávat minerální doplňky (mimo již uvedené skořápky). Já podávám vápencový grit a je možné podávat i rozdrcenou starou vápennou omítku mírně osolenou. Do vody přidávám pravidelně 1× týdně Supervit D ( dle návodu) a vhodné je ještě podat i kombinal A + D3, případně některé jiné vitamínové preparáty. Je samozřejmé, že voda musí být čerstvá a nezávadná. K rozmělňování potravy je nutné kromě podávání gritu dávat holoubkům i čistý písek, nejlépe říční.
Co se týče chovu v zimních měsících, tak já chovám holoubky od poloviny října (podle počasí) do konce dubna v zimní ubikaci. Stačí teplota kolem 15–10 °C. Platí zásada, že pokud je ubikace suchá, může být teplota nižší, při vyšší vlhkosti je lépe přitopit. Některé druhy je možno chovat celoročně v chráněné venkovní voliéře, ale já nejsem příznivcem tohoto chovu. Záleží však na každém chovateli, jaký způsob chovu zvolí.
K hnízdění je vhodné holoubkům umístit hnízdo a to podle velikosti jednotlivých druhů. Jako hnízdní materiál dávám holoubkům do hnízda nakrátko nastříhané seno. Většina druhů snáší 2 vajíčka a v sezení se střídají oba partneři. Holubice sedí v noci a holub ji střídá během dne na několik hodin. Všichni holubovití krmí mláďata tzv. holubí kaší a to zpravidla 5–7 dnů, pak přechází ke krmení natráveným zrním a vaječnou míchanicí.
Holubi žijí poměrně dlouho – 10–15 roků a velmi dlouho zůstávají plodní.
Během roku vyvedou 3–5× i vícekrát mladé. Holoubci, holubi a hrdličky jsou tak zajímavou skupinou exotů, že si rozhodně zaslouží větší pozornost našich chovatelů.

(pokračování příště)