Sdílet:
Pásovník krátkoocasý a jeho chov
O tomto zástupci rodu Pöephila bylo již napsáno mnohé, přesto snad některé naše poznatky alespoň částečně pomohou mladým a začínajícím chovatelům. S...
O tomto zástupci rodu Pöephila bylo již napsáno mnohé, přesto snad některé naše poznatky alespoň částečně pomohou mladým a začínajícím chovatelům. Současně doufáme, že v následujících řádcích najdou odpověď na svůj problém mnozí naši přátelé.
Pásovníci krátkoocasí jsou pravidelně odchováváni, přesto se při jejich chovu i odchovu vyskytují různé potíže a problémy. Vše je ovlivňováno mnoha činiteli, z nichž některé můžeme částečně eliminovat, jiné bohužel nikoliv. K těm, které se dají nějakou formou do jísté míry ovlivnit, jsou například:
- prvotní potíže při určování pohlaví
- zdravotní stav chovných ptáků
- problematika sestavování chovných párů
- vhodnost zvoleného chovatelského zařízení
- technologie chovu
- vlastní podmínky a možnosti chovatele
- správně zvolený krmný režim a složení krmných dávek
Nezbytnými faktory, které ovlivnit nemůžeme, jsou genetické vlastnosti, které si každý jedinec nese zakódované v sobě a v neposlední řadě je to i “kousek chovatelského štěstí”.
Pro ujasnění je třeba se zmínit o tom, že rozeznáváme dvě zeměpisné formy pásovníka krátkoocasého (viz “Přehled soustavy a české názvy ptáků”). Jsou to:
a) Pásovník krátkoocasý bělohřbetý - Pöephila cincta cincta Gould, 1836, který se vyskytuje v nejsevernější části Nového Jižního Walesu, v jižním Queenslandu, kde je rozšířen až po Townsvile (Wolters, pís. ozn.).
b) Pásovník krátkoocasý černohřbetý - Pöephila cincta atropygialis Giggles. Ten žije v severním Queenslandu mimo Yorkského poloostrova, směrem na jih se prolíná s poddruhem P. c. c. mezi městy Cairns a Townsvile (Wolters, pís. ozn.). Tento poddruh se liší od nominátní formy, která má bílý kostřec a stejně tak horní krovky ocasní, černým zbarvením kostřece. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1958.
Robiller uvádí ještě jeden poddruh, který má rovněž černý kostřec a to Pöephila cincta nigrotecta. Mimo černý kostřec má ještě sytěji hnědě zbarvené peří, než poddruhy již popsané. Hnědá barva je celkově čistější, bez červeného a žlutavého nádechu. Obývá jen severní část Yorkského poloostrova.
Vraťme se k některým zmíněným faktorům. Prvním problémem, se kterým se setkáme, je rozlišení pohlaví a jeho správné určení u jednotlivých ptáků. Bez problému jsme pouze v situaci, že máme již osvědčený chovný pár, který měl svou oplodněnou snůšku vajíček, nebo již odchoval potomstvo. Zde se nám naskýtá možnost pouze sledovat detailní rozdíly jak ve zbarvení, tvaru těla apod. u jednotlivých ptáků, tak v projevech chování a především zpěvu samečka. Pokud si všechny tyto poznatky zaznamenáme, může nám to v budoucnu velice usnadnit práci při určování pohlaví. Hlavním rozlišovacím znakem zůstává zpěv samečka. Samička nezpívá, i když jsme viděli i samičky, které si nezadaly a směle přednášely svůj neumělý zpěv. Toto je však spíše výjimkou. U mladších odstavených jedinců bývá zpěv samečků poměrně spolehlivým znakem. Pokud jsou ptáci umístěni ve společné kleci či voliéře, začínají mladí samečkové tiše a nesměle přednášet svůj neumělý zpěv. A právě zde je nejvhodnější doba, abychom si takovéto jedince označili např. barevnými rozlišovacími kroužky a zapsali si čísla jejich uzavřených kroužků. Většinou se stává, že jeden takovýto sameček bude dominantním a pomalu ovládá prostor zařízení, což se může projevit tím, že ostatní samečkové zůstanou “pozadu” a přestanou zpívat. Proto je vhodnější, když takového dominantního ptáka odchytneme a přemístíme do jiného zařízení. Po krátké době se začne projevovat další sameček a takto můžeme postupovat až do doby, kdy už žádný z ptáků nezpívá.
Po prvním přepeření se může objevit nepatrný rozdíl v celkovém zbarvení, ten však může být ovlivněn poddruhem. Jako pomyslné vodítko pro určení pohlaví je dlouho uváděný rozdíl mezi velikostí a tvarem černé skvrny pod zobákem, která by měla být u 1,0 širší v dolní části s lehce zakulacenými rohy, sytě černě zbarvená. U 0,1 je tato skvrna pod zobákem spíše užší, delší a ve spodní části není tak “hranatá”. Stejně tak se hovoří o velikosti černé skvny na bocích, která by měla být u 1,0 širší a větší, naopak u 0,1 menší. Bohužel, tyto znaky nejsou spolehlivé. U dospělých, plně vypeřených ptáků lze při dobrém osvětlení pozorovat rozdíly ve zbarvení a tvaru hlavy. U samečků je zbarvení hlavy svítivě stříbrošedé, jasné a zářivé, kdežto u samičky mívá tmavší odstín a je matnější. Hlava jako taková bývá u samečků širší a více klenutější, samičky mívají naopak hlavu užší a plošší. Jediným spolehlivým kritériem je pouze oplodněná snůška u páru chovaného samostatně. Zde můžeme jistě říci, že se jedná o samečka a samičku.
Při sestavování chovného páru máme dvě možnosti. Máme-li pouze jednoho samečka a jednu samičku, musíme jim vytvořit takového podmínky, aby se cítili dobře a přirozeně, protože nemají možnost si vybrat partnera přirozeným výběrem. V opačném případě, kdy můžeme výběr nechat na samotných ptácích, je situace snažší. Tento volný výběr lze uskutečnit pouze při větším počtu ptáků. Vyzkoušeli jsme následující způsob a poměrně se nám osvědčil. Vybrali jsme si jednu již v chovu osvědčenou samičku, k ní do společné voliérky pustili 3 až 4 samečky a vše ostatní bylo na ptácích samotnýcn, jak se projeví jejich vzájemné sympatie. Neustále však musíme sledovat jejich chování, aby nedošlo ke zbytečným šarvátkám, či poranění, což se zatím nestalo. Po několika dnech samička začne dávat najevo náklonnost určitému samečkovi, vyhledává jeho blízkost a je vidět tyto dva ptáky častěji spolu sedět a taky pokud jeden odlítne, druhý jej následuje. Vše je samozřejmě doprovázeno nezbytným pohybem hlavy. Takto sestavený pár oddělíme a umístíme do připraveného chovného zařízení.
Zde je na našich zkušenostech, zda ptáky umístíme samostatně do klece či voliérky, nebo je vpustíme do společné voliéry s jinými druhy ptáků. V každém případě musíme zvolit opravdu to nejvhodnější chovatelské zařízení. Pokud si vybereme klec, musí být dostatečně prostorná a se vším potřebným vybavením. Totéž se týká voliéry. Ať už umístíme ptáky kdekoliv, musíme jim umožnit hnízdění a proto jim pověsíme na stěny klece či voliéry hnízdní budky potřebného tvaru. Nezapomeneme ani na různé větvičky, vhodně instalované, aby si ptáci mohli postavit hnízdo třeba volně v těchto houštinách. Některý pár zahnízdí ochotně v jakékoliv budce, jiný je na výběr náročnější. U nás se velmi osvědčilo předkládání takové budky, v jaké byla samička sama odchována jako mládě. Není vzácností, že pásovníci rádi staví hnízda volně ve větvích a vzhledem k tomu, že pásovníci jsou známi jako dokonalí stavitelé, předkládáme jim pouze takové množství stavebního materiálu, které je nutné pro stavbu hnízda. Pokud by měli nadbytek tohoto materiálu, zastavěli by třeba snůšku nebo i mladé.
Pokud ptáci nejeví zájem o hnízdění nebo mají strach z budky, přesuneme raději budku na jiné místo zařízení nebo pouze obrátíme vletovým otvorem na jinou stanu. Jeden náš známý zahraniční chovatel říká: “Pokud pár spolu harmonizuje a má přiznivé podmínky, zahnízdí třeba v krabici od bot”.
Pokud se rozhodneme umístit ptáky ve společné voliéře, vpouštíme raději všechny druhy najednou, neboť při postupném vpouštění může dojít k projevům agresivity a nesnášenlivosti mezi druhy. Voliéru nepřeplňujeme a stále sledujeme chování ptáků vůči sobě.
Ať už umístáme pásovníky do klece či voliéry, nesmíme zapomínat na vlastní podmínky - teplotu chovného zařízení a zde by tato teplota neměla klesnout pod 18 °C. Podle našich zkušeností je optimální teplota v době odchovu 20 - 22 °C. Dalším faktorem je zajištění potřebné vlhkosti, která by se měla pohybovat mezi 70 až 80 %. Jsou-li ptáci chovaní v suchých podmínkách, je nutné denně kropit vlažnou vodou a ptákům umožnit pravidelnou koupel. Vlhkost je velice důležitá pro správný vývoj embrya a především pak v období líhnutí. Někdy je možné vlhkost udržovat v hnízdě tak, že ptákům předložíme části dužnatých zelených rostlin (vojtěška, jetel, lístky pamelníku atd.), ty si ptáci nanosí do hnízda pod vajíčka a tím zajišťují potřebnou vlhkost.
Hnízdícím ptákům taky musíme upravit světelný režim. Svítíme jim 14 až 16 hodin denně plným světlem. Na noc zcela zhasneme nebo necháme svítit jen zcela minimální nouzové osvětlení. Jeho použití je věcí názoru. Někteří chovatelé říkají, že ptáci musí mít úplnou tmu, aby mohli klidně spát, jiní zase doporučují toto světýlko používat, aby např. mladí ptáci mohli v klidu najít své místo ke spaní a zbytečně při leknutí nelétali bezhlavě po zařízení. Využít můžeme rovněž různých světelných stmívačů, kterými můžeme plně automaticky řídit světelný režim.
Rozepisovat se o správném způsobu krmení a stanovení krmných dávek je asi zbytečné, připomeneme pouze jednu skutečnost, která je mnohdy podceňována. Ptáci musí mít jiné složení krmiva a krmné dávky v době plného odchovu, kdy je výdej energie vyšší, jiné v době klidu - odpočinku a zcela odlišné v období přepeřování. K tomuto přizpůsobujeme i teplotu, která by měla být v jednotlivých obdobích taky rozdílná. V době hnízdění by měla strava obsahovat všechny potřebné složky včetně minerálních, stopových a stavebních látek. Jakmile samička snese první vajíčko, opět upravíme krmné složení a omezíme se na nejjednodušší suchou stravu s přídavkem zeleného krmení. Krmivo začneme opět obohacovat jeden až dva dny před předpokládaným dnem líhnutí mladých. Samozřejmě vše rozumně a s rozvahou. Někdy méně znamená více. Příliš bohatá strava může způsobit předráždění a může se stát, že rodiče opustí snůšku nebo i mladé a připravují se na nové hnízdění. Proto denně sledujeme všechno dění u chovných párů a pokud slyšíme žadonivé hlasy mladých po nakrmení rodičů, je vše v pořádku. Přesto nezapomínáme na kontroly, zda např. v hnízdě není uhynulé mládě. Tyto kontroly provádíme opatrně a s rozvahou, ptáci jsou tímto rušení a každá neopatrná kontrola může mít za následek přerušení hnízdění. Vše záleží na tom, jak chovatel své ptáky zná a dokáže odhadnout jejich reakce a samozřejmě je rovněž důležité, zda se jedná o poprvé hnízdící pár nebo již zkušený pár.
Dalším velice důležitým činitelem ovlivňujícím hnízdění je vlastně neovlivnitelný faktor a to je mít kousíček chovatelského štěstí. My jej ani nevnímáme, pokud se chov daří, až v opačném případě hledáme příčiny neúspěchu. Nikdy však nedávejme vinu samotným ptákům, chyby mohou být v nás, že jsme nedokázali připravit vše tak, jak ptáci vyžadovali. Nemůžeme říci, že pár je špatný, protože neodchoval hned na počátku mláďata. Při troše trpělivosti se dočkáme odchovu až další sezónu. Pak se nám za naši starostlivost ptáci odmění dvojnásob.
Posledním činitelem, který my jako chovatelé neovlivníme, jsou genetické vlohy a vlastnosti, s kterými ptáci přicházejí do života bez našeho přičinění. Zde je pouze důležité ovládat základní vědomosti o genetice, což nám usnadní další kroky při šlechtění mutací. Naučili nás, jak správně využívat pro chov těchto vědomostí a uplatnit je při šlechtění. Přesto, prvořadým úkolem chovatelů by mělo být, udržet ptáky ve svém původním zbarvení a zajistit jejich přežití.
Pro doplnění jen několik infomací o mutacích pásovníků krátkoocasých. První pásovníci krátkoocasí bílí se objevili v letech 1977 až 1978. Vyskytují se taky v mutaci isabelové, krémové, hnědé aj. Cílem je odchovat ptáky co nejsvětlejší, kteří by měli viditelnou hnědou kresbu na hrdle a bocích, jež je u přírodně zbarvených pásovníků černá. Není ani snadné u světlých mutací docílit černého zbarvení zobáku, pokud je to vůbec z hlediska genetického možné. Zobáky jsou zatím pouze světle růžové. Bílí a hnědí pásovníci krátkoocasí mají dědičnost vázanou na pohlaví. Nikdy nedáváme do páru dva bílé jedince, což je nevhodné a celkem nebezpečné. Hrozí zde nebezpečí projevů očních chorob, které mohou končit i slepotou. Při křížení přírodně zbarvených ptáků s bílými postupujeme následovně:
Pásovníci krátkoocasí jsou pravidelně odchováváni, přesto se při jejich chovu i odchovu vyskytují různé potíže a problémy. Vše je ovlivňováno mnoha činiteli, z nichž některé můžeme částečně eliminovat, jiné bohužel nikoliv. K těm, které se dají nějakou formou do jísté míry ovlivnit, jsou například:
- prvotní potíže při určování pohlaví
- zdravotní stav chovných ptáků
- problematika sestavování chovných párů
- vhodnost zvoleného chovatelského zařízení
- technologie chovu
- vlastní podmínky a možnosti chovatele
- správně zvolený krmný režim a složení krmných dávek
Nezbytnými faktory, které ovlivnit nemůžeme, jsou genetické vlastnosti, které si každý jedinec nese zakódované v sobě a v neposlední řadě je to i “kousek chovatelského štěstí”.
Pro ujasnění je třeba se zmínit o tom, že rozeznáváme dvě zeměpisné formy pásovníka krátkoocasého (viz “Přehled soustavy a české názvy ptáků”). Jsou to:
a) Pásovník krátkoocasý bělohřbetý - Pöephila cincta cincta Gould, 1836, který se vyskytuje v nejsevernější části Nového Jižního Walesu, v jižním Queenslandu, kde je rozšířen až po Townsvile (Wolters, pís. ozn.).
b) Pásovník krátkoocasý černohřbetý - Pöephila cincta atropygialis Giggles. Ten žije v severním Queenslandu mimo Yorkského poloostrova, směrem na jih se prolíná s poddruhem P. c. c. mezi městy Cairns a Townsvile (Wolters, pís. ozn.). Tento poddruh se liší od nominátní formy, která má bílý kostřec a stejně tak horní krovky ocasní, černým zbarvením kostřece. Do Evropy byl poprvé dovezen v roce 1958.
Robiller uvádí ještě jeden poddruh, který má rovněž černý kostřec a to Pöephila cincta nigrotecta. Mimo černý kostřec má ještě sytěji hnědě zbarvené peří, než poddruhy již popsané. Hnědá barva je celkově čistější, bez červeného a žlutavého nádechu. Obývá jen severní část Yorkského poloostrova.
Vraťme se k některým zmíněným faktorům. Prvním problémem, se kterým se setkáme, je rozlišení pohlaví a jeho správné určení u jednotlivých ptáků. Bez problému jsme pouze v situaci, že máme již osvědčený chovný pár, který měl svou oplodněnou snůšku vajíček, nebo již odchoval potomstvo. Zde se nám naskýtá možnost pouze sledovat detailní rozdíly jak ve zbarvení, tvaru těla apod. u jednotlivých ptáků, tak v projevech chování a především zpěvu samečka. Pokud si všechny tyto poznatky zaznamenáme, může nám to v budoucnu velice usnadnit práci při určování pohlaví. Hlavním rozlišovacím znakem zůstává zpěv samečka. Samička nezpívá, i když jsme viděli i samičky, které si nezadaly a směle přednášely svůj neumělý zpěv. Toto je však spíše výjimkou. U mladších odstavených jedinců bývá zpěv samečků poměrně spolehlivým znakem. Pokud jsou ptáci umístěni ve společné kleci či voliéře, začínají mladí samečkové tiše a nesměle přednášet svůj neumělý zpěv. A právě zde je nejvhodnější doba, abychom si takovéto jedince označili např. barevnými rozlišovacími kroužky a zapsali si čísla jejich uzavřených kroužků. Většinou se stává, že jeden takovýto sameček bude dominantním a pomalu ovládá prostor zařízení, což se může projevit tím, že ostatní samečkové zůstanou “pozadu” a přestanou zpívat. Proto je vhodnější, když takového dominantního ptáka odchytneme a přemístíme do jiného zařízení. Po krátké době se začne projevovat další sameček a takto můžeme postupovat až do doby, kdy už žádný z ptáků nezpívá.
Po prvním přepeření se může objevit nepatrný rozdíl v celkovém zbarvení, ten však může být ovlivněn poddruhem. Jako pomyslné vodítko pro určení pohlaví je dlouho uváděný rozdíl mezi velikostí a tvarem černé skvrny pod zobákem, která by měla být u 1,0 širší v dolní části s lehce zakulacenými rohy, sytě černě zbarvená. U 0,1 je tato skvrna pod zobákem spíše užší, delší a ve spodní části není tak “hranatá”. Stejně tak se hovoří o velikosti černé skvny na bocích, která by měla být u 1,0 širší a větší, naopak u 0,1 menší. Bohužel, tyto znaky nejsou spolehlivé. U dospělých, plně vypeřených ptáků lze při dobrém osvětlení pozorovat rozdíly ve zbarvení a tvaru hlavy. U samečků je zbarvení hlavy svítivě stříbrošedé, jasné a zářivé, kdežto u samičky mívá tmavší odstín a je matnější. Hlava jako taková bývá u samečků širší a více klenutější, samičky mívají naopak hlavu užší a plošší. Jediným spolehlivým kritériem je pouze oplodněná snůška u páru chovaného samostatně. Zde můžeme jistě říci, že se jedná o samečka a samičku.
ilustrační foto: Pásovník dlouhoocasý červenozobý
Při sestavování chovného páru máme dvě možnosti. Máme-li pouze jednoho samečka a jednu samičku, musíme jim vytvořit takového podmínky, aby se cítili dobře a přirozeně, protože nemají možnost si vybrat partnera přirozeným výběrem. V opačném případě, kdy můžeme výběr nechat na samotných ptácích, je situace snažší. Tento volný výběr lze uskutečnit pouze při větším počtu ptáků. Vyzkoušeli jsme následující způsob a poměrně se nám osvědčil. Vybrali jsme si jednu již v chovu osvědčenou samičku, k ní do společné voliérky pustili 3 až 4 samečky a vše ostatní bylo na ptácích samotnýcn, jak se projeví jejich vzájemné sympatie. Neustále však musíme sledovat jejich chování, aby nedošlo ke zbytečným šarvátkám, či poranění, což se zatím nestalo. Po několika dnech samička začne dávat najevo náklonnost určitému samečkovi, vyhledává jeho blízkost a je vidět tyto dva ptáky častěji spolu sedět a taky pokud jeden odlítne, druhý jej následuje. Vše je samozřejmě doprovázeno nezbytným pohybem hlavy. Takto sestavený pár oddělíme a umístíme do připraveného chovného zařízení.
Zde je na našich zkušenostech, zda ptáky umístíme samostatně do klece či voliérky, nebo je vpustíme do společné voliéry s jinými druhy ptáků. V každém případě musíme zvolit opravdu to nejvhodnější chovatelské zařízení. Pokud si vybereme klec, musí být dostatečně prostorná a se vším potřebným vybavením. Totéž se týká voliéry. Ať už umístíme ptáky kdekoliv, musíme jim umožnit hnízdění a proto jim pověsíme na stěny klece či voliéry hnízdní budky potřebného tvaru. Nezapomeneme ani na různé větvičky, vhodně instalované, aby si ptáci mohli postavit hnízdo třeba volně v těchto houštinách. Některý pár zahnízdí ochotně v jakékoliv budce, jiný je na výběr náročnější. U nás se velmi osvědčilo předkládání takové budky, v jaké byla samička sama odchována jako mládě. Není vzácností, že pásovníci rádi staví hnízda volně ve větvích a vzhledem k tomu, že pásovníci jsou známi jako dokonalí stavitelé, předkládáme jim pouze takové množství stavebního materiálu, které je nutné pro stavbu hnízda. Pokud by měli nadbytek tohoto materiálu, zastavěli by třeba snůšku nebo i mladé.
Pokud ptáci nejeví zájem o hnízdění nebo mají strach z budky, přesuneme raději budku na jiné místo zařízení nebo pouze obrátíme vletovým otvorem na jinou stanu. Jeden náš známý zahraniční chovatel říká: “Pokud pár spolu harmonizuje a má přiznivé podmínky, zahnízdí třeba v krabici od bot”.
Pokud se rozhodneme umístit ptáky ve společné voliéře, vpouštíme raději všechny druhy najednou, neboť při postupném vpouštění může dojít k projevům agresivity a nesnášenlivosti mezi druhy. Voliéru nepřeplňujeme a stále sledujeme chování ptáků vůči sobě.
Ať už umístáme pásovníky do klece či voliéry, nesmíme zapomínat na vlastní podmínky - teplotu chovného zařízení a zde by tato teplota neměla klesnout pod 18 °C. Podle našich zkušeností je optimální teplota v době odchovu 20 - 22 °C. Dalším faktorem je zajištění potřebné vlhkosti, která by se měla pohybovat mezi 70 až 80 %. Jsou-li ptáci chovaní v suchých podmínkách, je nutné denně kropit vlažnou vodou a ptákům umožnit pravidelnou koupel. Vlhkost je velice důležitá pro správný vývoj embrya a především pak v období líhnutí. Někdy je možné vlhkost udržovat v hnízdě tak, že ptákům předložíme části dužnatých zelených rostlin (vojtěška, jetel, lístky pamelníku atd.), ty si ptáci nanosí do hnízda pod vajíčka a tím zajišťují potřebnou vlhkost.
Hnízdícím ptákům taky musíme upravit světelný režim. Svítíme jim 14 až 16 hodin denně plným světlem. Na noc zcela zhasneme nebo necháme svítit jen zcela minimální nouzové osvětlení. Jeho použití je věcí názoru. Někteří chovatelé říkají, že ptáci musí mít úplnou tmu, aby mohli klidně spát, jiní zase doporučují toto světýlko používat, aby např. mladí ptáci mohli v klidu najít své místo ke spaní a zbytečně při leknutí nelétali bezhlavě po zařízení. Využít můžeme rovněž různých světelných stmívačů, kterými můžeme plně automaticky řídit světelný režim.
Rozepisovat se o správném způsobu krmení a stanovení krmných dávek je asi zbytečné, připomeneme pouze jednu skutečnost, která je mnohdy podceňována. Ptáci musí mít jiné složení krmiva a krmné dávky v době plného odchovu, kdy je výdej energie vyšší, jiné v době klidu - odpočinku a zcela odlišné v období přepeřování. K tomuto přizpůsobujeme i teplotu, která by měla být v jednotlivých obdobích taky rozdílná. V době hnízdění by měla strava obsahovat všechny potřebné složky včetně minerálních, stopových a stavebních látek. Jakmile samička snese první vajíčko, opět upravíme krmné složení a omezíme se na nejjednodušší suchou stravu s přídavkem zeleného krmení. Krmivo začneme opět obohacovat jeden až dva dny před předpokládaným dnem líhnutí mladých. Samozřejmě vše rozumně a s rozvahou. Někdy méně znamená více. Příliš bohatá strava může způsobit předráždění a může se stát, že rodiče opustí snůšku nebo i mladé a připravují se na nové hnízdění. Proto denně sledujeme všechno dění u chovných párů a pokud slyšíme žadonivé hlasy mladých po nakrmení rodičů, je vše v pořádku. Přesto nezapomínáme na kontroly, zda např. v hnízdě není uhynulé mládě. Tyto kontroly provádíme opatrně a s rozvahou, ptáci jsou tímto rušení a každá neopatrná kontrola může mít za následek přerušení hnízdění. Vše záleží na tom, jak chovatel své ptáky zná a dokáže odhadnout jejich reakce a samozřejmě je rovněž důležité, zda se jedná o poprvé hnízdící pár nebo již zkušený pár.
Dalším velice důležitým činitelem ovlivňujícím hnízdění je vlastně neovlivnitelný faktor a to je mít kousíček chovatelského štěstí. My jej ani nevnímáme, pokud se chov daří, až v opačném případě hledáme příčiny neúspěchu. Nikdy však nedávejme vinu samotným ptákům, chyby mohou být v nás, že jsme nedokázali připravit vše tak, jak ptáci vyžadovali. Nemůžeme říci, že pár je špatný, protože neodchoval hned na počátku mláďata. Při troše trpělivosti se dočkáme odchovu až další sezónu. Pak se nám za naši starostlivost ptáci odmění dvojnásob.
Posledním činitelem, který my jako chovatelé neovlivníme, jsou genetické vlohy a vlastnosti, s kterými ptáci přicházejí do života bez našeho přičinění. Zde je pouze důležité ovládat základní vědomosti o genetice, což nám usnadní další kroky při šlechtění mutací. Naučili nás, jak správně využívat pro chov těchto vědomostí a uplatnit je při šlechtění. Přesto, prvořadým úkolem chovatelů by mělo být, udržet ptáky ve svém původním zbarvení a zajistit jejich přežití.
Pro doplnění jen několik infomací o mutacích pásovníků krátkoocasých. První pásovníci krátkoocasí bílí se objevili v letech 1977 až 1978. Vyskytují se taky v mutaci isabelové, krémové, hnědé aj. Cílem je odchovat ptáky co nejsvětlejší, kteří by měli viditelnou hnědou kresbu na hrdle a bocích, jež je u přírodně zbarvených pásovníků černá. Není ani snadné u světlých mutací docílit černého zbarvení zobáku, pokud je to vůbec z hlediska genetického možné. Zobáky jsou zatím pouze světle růžové. Bílí a hnědí pásovníci krátkoocasí mají dědičnost vázanou na pohlaví. Nikdy nedáváme do páru dva bílé jedince, což je nevhodné a celkem nebezpečné. Hrozí zde nebezpečí projevů očních chorob, které mohou končit i slepotou. Při křížení přírodně zbarvených ptáků s bílými postupujeme následovně:
| 1,0 bílý x 0,1 přírodní = | 50 % 1,0 přírodních/bílých |
| 50 % 0,1 bílých | |
| 1,0 přírodní x 0,1 bílá = | 50 % 1,0 přírodních/bílých |
| 50 % 0,1 přírodních | |
| 1,0 přírodní/bílé x 0,1 bílá = | 25 % 1,0 bílých |
| 25 % 1,0 přírodních/bílých | |
| 25 % 0,1 bílých | |
| 25 % 0,1 přírodních | |
| 1,0 přírodní/bílé x 0,1 přírodní = | |
| 25 % 1,0 přírodních/bílých | |
| 25 % 1,0 přírodních | |
| 25 % 0,1 bílých | |
| 25 % 0,1 přírodních | |
| 1,0 bílý x 0,1 bílá = | 100 % 1,0 i 0,1 bílých |
Lumír a Anna Justovi
Autor textu: Kolektiv autorů redakce iFauna.cz
Autor fotografií zdroj: Pixabay
