Výživa a péče o psy v extrémních podmínkách

Tak už ho tu zase máme, ten zimní pohádkový čas. Příroda se nám schovala pod bílou peřinu a mráz maluje své fantastické výtvory na okenní tabulky. Pro někoho ideální doba zalézt k teplým kamnům, horkému čaji a dobré knížce, pro druhého teprve ta správná příležitost se sportovně, někdy až adrenalinově, vyžít. A co naši psí miláčci? Co pro ně zima a mráz znamenají?

Chci se s vámi podělit o zkušenosti a rady tří musherů – dobrodruhů-Honzy Teichmana, Radka Havrdy a Honzy Čapka. Ti, spolu se svými dvaadvaceti tažnými psy, absolvovali loni v březnu v drastických mrazech více než tisíc kilometrů ze severního polárního kruhu do nejsevernějšího místa Finska a zpět. Jistě, řeknete to je extrém. Ale vězte, že leckterý jejich poznatek se dá, v upraveném pojetí, aplikovat i na jiná neseverská plemena včetně těch, kteří zimu zrovna nemilují (a třeba právě proto). Vždyť, použiji-li příklad z jiného soudku, zkušenosti závodních jezdců na rychlých sportovních autech se velice dobře zúročují při výrobě sériových vozů a běžném provozu. Samozřejmě mi to nedá, abych vyprávění trojice nedoplnil o své postřehy ze společných cest se šumavským musherem Pavlem Kučerou do severních oblastí Laponska či ruské Karélie.

MRÁZ – TEPLOTNÍ VÝKYVY
Jak vypráví jeden z účastníků, Honza Teichman, v první části putování se potýkali s nečekaně ukrutnými mrazy (-36 až -38 °C), které při návratu od norských hranic vystřídala nadcházející obleva. Sám přiznává, že přes svou zkušenost, přípravu sebe i psů na tyto extrémně drsné klimatické podmínky, poněkud podcenil.
Zde si myslím, že je důležité zmínit potřebu AKLIMATIZACE. Už sama dlouhá přeprava v autě či ve vozíku může být pro psa mírně stresující. Přichází změna prostředí, klimatu, zátěž … . Tohle všechno bychom měli absolvovat zvolna a postupně. Zkrátka vyhradit si určitý čas na to, aby si organismus na nové podmínky zvykl a přizpůsobil mu fyziologické pochody. Konečně nám lidem pozvolné uvykání na nové prostředí a zátěž také jen prospěje (vzpomeňme na horolezce).
Teplotní výkyvy ve Finsku byly obrovské i mezi dnem a nocí. Bivakování ve volné přírodě při více než třicetistupňových mrazech bylo téměř o zdraví. Proto nakonec i kluci zvažovali, jestli necestovat (hýbat se) v noci a spát ve dne, kdy přece jen hřálo severské sluníčko. Krátkosrstí psi (ohaři) spávali buď společně s pány ve stanu, posléze vzali zavděk i vyklizeným vakem sání. Chlupáči poslechli svůj instinkt a smotáni do klubíček, s nosem zakrytým chlupatým ocasem, usínali v záhrabu. Na noc dostávali všichni psi oblečky.
Musíme si uvědomit, že tělo namáhané v extrémních podmínkách, ztrácí velké množství energie. Nemůže si proto dovolit ztrácet další síly únikem tepla v čase odpočinku. Proto používání oblečků není žádným módním výstřelkem, ale především v případě krátkosrstých plemen nutností! Také izolaci proti chladu přicházejícímu odspodu není radno podceňovat. Dopřejte svým psům spaní na teplé dece, slámě (setkal jsem se i se senem) či jiné podložce! Oni se vám odvděčí dobrou náladou a odpovídajícím výkonem. Klukům ve Finsku se osvědčilo vystlat sáně, ve kterých ohaři spávali, starší karimatkou.

VELKÝ VÝKON
Naše trojice a jejich 22 tažných psů plánovala zdolat vzdálenost někde mezi 1000–1200 kilometry. Původní záměr nonstop jízdy brzy přehodnotili jako nereálný a zřídili si zásobovací checkpoint zhruba v polovině trasy. I tak byly sáně proviantem značně přetížené a o to jsou zdolané denní vzdálenosti úctyhodnější. Spřežení trávila na trailu 6–10 hodin denně, přičemž urazila v závislosti na členitosti terénu až 90 km. To jsou vzdálenosti, o kterých se většině zdejších musherů ani nezdá. Z vlastní zkušenosti ve stejných oblastech mohu potvrdit, že po počáteční aklimatizaci, až psi pochopili jaká práce se od nich očekává, uklidnili se, zvolnili a nasadili tempo, které jsme posléze nazvali jako „finské“. My s čistokrevnými malamuty jsme se vezli rychlostí v průměru okolo 9 km/h. Kluci se svými alaskány a ohaři dosahovali až 12 km/h. Tempo, které psi nasadili ráno, plynule udržovali celý den a vyvézt je z něj dokázalo jen nedaleké stádo sobů.
Velký výkon nevznikne sám o sobě. Nikdo, psi ani lidé, nejsou schopni jej podat bez dlouhodobého dostatečného a pravidelného tréninku! Až je mi hloupé o takové samozřejmosti psát, ale bohužel jsem byl několikrát svědkem toho, že lidé přípravu svou a svých svěřenců silně podcenili. V lepším případě z toho bylo zklamání a vyčerpání, v horším kolaps ohrožující zdraví až život. Přitom stačí si připomenout staré známé pořekadlo: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Stejně jako aklimatizujeme své psy na změnu prostředí, zvykáme je i postupně na zvýšenou tělesnou i psychickou zátěž. Tréninkové dávky průběžně navyšujeme až dosáhnou alespoň přibližných parametrů toho co plánujeme podstoupit v budoucnosti závodně či v extrémních podmínkách. Takto připravený organismus už vcelku snadno „oklameme“ částečným navýšením požadovaného výkonu. Nemůže to však být logicky násobek toho, co běžně se psem (se psy) zvládáme v tréninku.

ÚNAVA A REGENERACE PO ZÁTĚŽI
Jak vyplývá z vyprávění účastníků finského trailu, na cestě trávili šest až deset hodin denně. Zbýval jim tedy dostatek času, který mohli věnovat péči o své psy. Samozřejmostí byla každodenní prohlídka tlapek, na kterých se některým psům objevily oděrky způsobené ostrým sněhem. To pak přišla na řadu hojivá mast a speciální psí botičky. Znamenalo to pro výpravu každodenní ranní zdržení, ale psi se časem naučili při obouvání ochotně spolupracovat. Důležité je botu moc neutahovat, aby nedošlo k porušení krevního oběhu a na noc celé obutí raději sundat. U některých tahounů se časem začaly dělat místní otlaky od postrojů, ale i toto spravilo mazání a čas. V případě, že některý pes ten den nezvládl, vezl se na saních a odpočíval. Zajímavé bylo, že ačkoliv měli psi relativně dostatek času na spánek a odpočinek, po ujetí zhruba 300 km nevynechali jedinou příležitost ve formě přestávek, aby si mohli zdřímnout. To samé jsme pozorovali na svých cestách i my, takže si troufám tvrdit, že smysl pro správný odpočinek je někde v psí hlavě instinktivně zakódován.
Občas se stává, a to především u dlouhosrstých plemen, že při určité teplotě a konzistenci sněhu se psům začnou tvořit, na chlupech mezi prsty ledové hrudky. Takový pes začíná kulhat a má tendenci si led mezi prsty vykousávat. Někdo to řeší botičkami, někdo mastnou mastí. Mně se spolu s celou řadou dalších musherů osvědčilo dlouhou srst mezi prsty vystříhávat nůžkami a teprve potom použít mast na mrazem vysoušené tlapky. Psí polštářky na tlapkách snad trpí v průběhu zimy ze všeho nejvíc. Problém, se kterým se kluci ve Finsku nesetkali, je zde každou zimu aktuální a jmenuje se posypová sůl. Mělo by být samozřejmostí, že tlapky, které s ní přišli do styku, po návratu domů opláchneme vlažnou vodou, vysušíme a opět ošetříme speciální mastí. Co psi milují a čím jsem těm svým usnadňoval ranní vstávání, byla masáž ztuhlých svalů po mrazivé noci. Vděčně to přijímali a věřím, že jim to zpříjemnilo start do nového dne.

PSÍ JÍDELNÍČEK PRO PRACANTY
Existencí speciálních receptur granulovaných krmiv pro těžce pracující psy tzv. typ Performance, zdála by se být otázka výživy psích pracantů vyřešena. Není to tak docela pravda. Je celá řada vhodných až nutných doplňků včetně stravovacích postupů, které bychom neměli opomenout.
Záštitu nad výpravou, o které si povídáme, převzala firma, která dováží jednu z nejprestižnějších značek granulovaných krmiv Purinu Pro Plan. Jejich Performance formule se v extrémních podmínkách plně osvědčila a psům šla skvěle k duhu. Nicméně není na škodu, stejně jako to dělali oba Honzové s Radkem, podávat ještě doplňkové dávky jakékoliv kloubní výživy na podporu velmi namáhaným chrupavkám.
V případě výrazného oteplení hrozí, především tmavě zbarveným psům, přehřívání zatíženého organismu. Tomu lze předcházet podáváním elektrolytu, který vyrovnává ztrátu minerálních látek, zabraňuje dehydrataci a působí regeneračně proti svalové únavě. Velmi oblíbeným potravním doplňkem jsou v poslední době různé preparáty obsahující Karnitin. Ten v psí, stejně jako v lidské výživě, pomáhá odbourávat svalovou únavu, urychluje regeneraci a dokáže úspěšně přeměňovat tuk uložený v buňkách na tolik potřebnou energii.
Abychom se však vrátili k vyprávění našich musherů: základem jejich psího jídelníčku byly již zmíněné granule, rozvržené do dvou denních dávek. Menší, podávaná ráno, větší asi 500 g večer po práci – vždy však bohatě zalitá teplým vývarem. Vývar si kluci vyráběli z hovězího loje, jehož kousky byly další nezbytnou složkou psí expediční stravy. Většina tzv. performance granulovaných krmiv obsahuje tuku, který je jak známo hlavním zdrojem energie, okolo 20 %. To je v našich (řekněme českých) podmínkách dostatečné množství pro dosažení vysokého, kvalitního výkonu. V případě enormní zátěže, vykonávané za velmi chladného počasí, je nutné toto množství tuku navýšit někdy až k 50 % krmné dávky. Jako zdroj můžeme zvolit rostlinný olej, vepřové sádlo nebo osvědčený hovězí lůj. S přidáváním tuku ke stravě je však třeba začít postupně a vždy s přihlédnutím k zátěži – nespotřebovaný (nespálený) by mohl způsobit střevní potíže – průjem.
Zde si opět dovolím připojit poznatek z vlastní praxe: My na delších cestách doplňovali energii psům formou svačinek zhruba každé čtyři hodiny. Když hodně mrzlo, nepohrdli kousky loje. Jen se oteplilo k nule, nechávali lůj bez povšimnutí a vzali si granule. Instinktivně si tak sami regulovali potřebný přísun živin.
Co dodat: snad jen to, že bychom neměli litovat času a námahy, v často ne zrovna ideálních zimních podmínkách, a dopřát svým psům krmivo teplé. Ušetříme jim tím při trávení spoustu energie a oni nám to svým výkonem určitě vrátí.
Věřím, že text který jste si právě přečetli, přispěl alespoň trochu k pejskařské osvětě, byť svět musherů a jejich psů je poněkud specifický. A koho zaujaly osudy tří musherů v Finsku, může shlédnout jejich příběh včetně mnoha fotografií na www.protrail.info.