„… byl jsem u Slavkova!“ – ozve se: „To je hrdina …!“

2. prosince roku 1805 byla v prostoru jihovýchodně od Brna svedena do té doby největší a nejkrvavější bitva evropských, ale možná i světových dějin. Střetla se v ní Grande Armée francouzského císaře Napoleona Bonaparte, proti níž se postavily spojené armády ruského cara Alexandra I. a rakouského císaře Františka I. Do dnešních dní nese tento vojenský konflikt název „Bitva tří císařů“ a ve školách se o ní učí jako o „Bitvě u Slavkova“. Z tohoto střetu vyšel, po pouhých několika hodinách boje, vítězně císař Napoleon a jeho úspěch na dlouhou dobu podstatně změnil politickou mapu tehdejší Evropy.

I když bitva proběhla poměrně rychle, na dlouhou dobu nebyla překonána co do počtu mrtvých, raněných a zajatých vojáků. Na jejich počest se každoročně v prosinci pořádají Oslavy výročí bitvy u Slavkova. Různé doprovodné akce probíhají v jednotlivých obcích, které leží v místech historického bojiště. Hlavních slavností se však chopilo město Slavkov u Brna a mimo něj zejména malá obec Tvarožná. V jejím katastru pod kopcem Santon se již pravidelně koná hlavní a nejatraktivnější bod celých oslav a tím je bitevní ukázka - neboli rekonstrukce bitvy.

Na letošní rok připadlo kulaté jubileum bitvy – 200. výročí, a je proto logické, že i celé oslavy ve dnech 2.–4. prosince byly velkolepější a nákladnější než obvykle. Kromě necelých 4000 účastníků se slavností, včetně bitevní ukázky, zúčastnilo i 215 koní. 179 koní bylo domácích (z různých koutů ČR), 14 z Francie, 12 z Polska, 8 ze Slovenska a 2 z Belgie. Všichni z koňské ekipy počínaje koordinátory, přes jezdce až po stájníky si uvědomovali náročnost tohoto úkolu a jeho rizika. Vždyť se zvládnutím takového rekordního počtu koní nebyly doposud žádné zkušenosti, ať už z pohledu provizorního ustájení v zimních podmínkách nebo náročnosti přepravy tolika koní v omezeném časovém úseku. A to už vůbec není řeč o neočekávaných reakcích velkého množství koní v imitované bitevní vřavě … .
Složité zkoordinování účasti více jak 200 koní si na svá bedra vzala brněnská agentura Pro FilmHorses spolu s Ranchem S ze Smrčku u Pernštejna. Hlavními úkoly, které vyvstaly ještě před samotnými oslavami, bylo zejména zajištění potřebného počtu vhodných koní, příprava ustájení, zajištění krmení, logistické rozvržení přepravy koní na místo a zpět apod. Jistou komplikací se již od počátku jevilo legislativní povolení účasti velkého počtu koní na tak rizikové akci. Je totiž celkem logické, že slavnosti s koňskou účastí takového rozsahu, navíc značně medializované, se octnou pod drobnohledem jednak zainteresovaných veterinárních institucí, ale i neoficiálních sdružení ochránců zvířat. Díky ochotě a vstřícnosti úředníků na Ministerstvu zemědělství a Státní veterinární správě se podařilo žádané podmínky splnit a účast koní schválit. Hlavní dík organizátorů proto směřuje zejména k MVDr. Douskovi ze SVS ČR, jehož neformální angažovanost zajistila hladký průběh jednání. Organizátoři zodpovědní za bezpečnost a zdraví koní proto napřeli veškeré úsilí k tomu, aby celá akce proběhla z hlediska ochrany zvířat bez problémů. Tím chtěli mimo jiné splnit i jakýsi nevyslovený závazek vůči institucím, které účast koní schválily. Dnes se dá již říci, že se tento záměr podařil, protože během celých oslav nedošlo, v souvislosti s koňskou účastí, k žádnému významnému excesu. Během dvou dní byli z celkového počtu 215 koní ošetřeni pouze dva jedinci s povrchovými zraněními, která navíc vznikla mimo bitevní ukázku. Celkovou pohodu, výkony a obecné zacházení s koňmi průběžně monitorovala i inspekce z KVS Jihomoravského kraje. Pro všechny přítomné bylo více než potěšující, že nebyly shledány žádné podstatné závady.

Přes všechna potenciální rizika si všichni zúčastnění přáli, aby prezentace koní během oslav proběhla bez větších problémů a důstojným vystupováním svým a svých čtyřnohých svěřenců chtěli symbolicky vzdát hold mnoha tisícům koní, kteří zahynuli v bitvě roku 1805. Nadšenci, kteří se podobných akcí se svými koňmi a v uniformě zúčastňují, se nemohou smířit s tím, že se v rámci různých vzpomínkových akcí a pietních aktů zmiňují jen oběti na lidských životech. To, že spolu se svými jezdci umíralo i obrovské množství koní, kteří si svůj osud zvolit nemohli, se bohužel již téměř nikde neuvádí.

Následující verše jejich autor Viktor Dyk napsal před téměř sto lety. Zkuste se i vy, prosím, zamyslet nad jejich odkazem a znovu si připomenout nesmyslnost všech válek, tentokrát z pohledu utrpení zvířat nevinně vtažených do našich (lidských) záležitostí …

Na levém křídle a poslední já budu stát
a tušit nebude, oč prosit chci, žádný kamarád
a paty k sobě, špičky od sebe,
pro tebe sne můj divný, pro tebe
já budu meldovat.
Hlásím pane hejtmane, že se mi zdál sen,
vojna byla a já ležel v poli zastřelen,
a zrovna u mne Váš kůň taky pad,
nám přáno bylo spolu umírat,
to z Boží vůle jen.

To k ránu bylo as, neb Měsíc zrud a Váš kůň hlavu zdvih
a zvláštní věc, měl jako já prostřelený břich
a v jeho očích takový styd žal,
kdos divil se v nich, kdos se ptal
a ruce lomil v nich.

Že louky voní kol a jetely a kvete řeřicha
a on...kůň...což byl vinen čím, má díru do břicha,
že na něm seděl kdos, už nesedí,
a oči vědět chtí, však nevědí
a v hrdle vysychá …

Oh, v hrdle vysychá … a chtěl by ržát … že neví, neví proč?!
Sluníčko zlaté, což neměl on tě rád – ty už ho nechceš … proč?
Proč necinkne už nikdy podkova,
proč nebe v krvi, nohy z olova,
hó – toč se světe, toč …

Hlásím pane hejtmane, že byl to strašný sen,
ty oči zvířete, ty křičely a z důlků lezly ven,
křičely na mne, jestli já to vím
proč ležíme tu s břichem děravým?
Co měl jsem říci jen …?

Hlásím pane hejtmane a já to musím říct:
tož, člověk rád jde, člověk musí jít, když pán chce, smrti vstříc.
Však koní šetřte, prosím tisíckrát,
to dobytče se strašně umí ptát,
proč nesmí žíti víc …