ZOO – Obchod U kolouška: Doslov

Prodej domu

„Když ho vrátí, akontaci zpátky nedostane.“
„Tak ať ho prodá, … nebo přenechá leasing …“
Do místnosti vstoupil Albert: „Už je to vyřešený!“
„Co?“ vyhrkli jsme jako jedním dechem.
„Auto.“
„Tys ho prodal?“ zaradovala se Hanka.
„Pfff,“ ujelo mi jizlivé zafunění.
„Kdepak, voni mi ho sebrrrali.“
„Kdo?“ ptala se Hanička, zatímco já to přejícně komentoval slovy: „Dobře ti tak.“
„Leasingovka. Copak myslíš, že mám na splátky sedmnáct tisíc měsíčně, když rrrušíte krám…“
„A co teď?“ zajímalo mojí přítelkyni.
„No dlužim tři splátky a naskakuje mi tam penále…“
„Prodej květinářství?“ snažil jsem se poradit.
„Blázníš?“
„Koupíš si pro sebe a pro Romču malej byt, poplatíš dluhy a …“
„Ty ses musel fakt dočista zbláznit,“ ohradil se Albert.
„No a kde budete teda bydlet? V krámě?“ zeptala se ho Hanička.
„Jak budete?“ kroutil strýček hlavou ze strany na stranu.
„Von to koukám eště neví,“ usmál jsem se a bylo mi dobře, že nejen já mám starostí nad hlavu.
„Co?“ nechápal strýc.
„Že čekáte s Romčou miminko,“ rozněžnila se najednou Hanča.
„Cože?“ vykřikl strýček, vyskočil a začal nervózně přecházet po bytě. Mimochodem po mém bytě.
„Chováš se tu jako doma,“ pravil jsem k němu a vylezl z postele ven.
„No a?“
„Nemám to rád. Jsi jak veš, která kde se uhnízdí, tam už zůstane.“
„Prrrodám krrrám!“ vykřikl náhle Albert a zastavil se uprostřed místnosti. Kníry se mu pod nosem naježili. „Ano, prrrodám to zprrropadený květinářství.“
„A kde budete bydlet?“ dostal jsem strach, že bude chtít přivést Romču i děcko k nám.
Mávl jen rukou a za okamžik zmizel.
Strýček Albert byl prazvláštní člověk. Neměl v sobě kouska zodpovědnosti, ale na druhé straně byl mužem činu. Ano, to jsem na něm nejvíce obdivoval, že dokázal v jediné vteřině zrealizovat to, co si umanul.
Během jediného týdne prodal všechno co měl a poplatil, sice nerad, i všechny své, pouze své, dluhy. Pak, ještě před velikonocemi najednou zmizel, nikdo nevěděl kam.
„Co s tim chlapem je?“ dělala si o něho starosti Hanička, zatímco naše prodavačka plakala kudy chodila.
„Zdrhnul,“ konstatoval jsem suše.
„To by on přece nikdy neudělal, když bude mít mimčo…“
Zazvonil zvonek a u vchodu stála poštovní doručovatelka Lenka. Taková ta chudák holka, co nedá jenom tomu, kdo si neřekne. Stála tam a v dlani žmoulala pohlednici z Turecka.
„Můžu vás poprosit o tu známku, můj muž je totiž sbírá…“
„Ne!“ odsekl jsem, vytrhl jí lístek z ruky a zabouchl dveře.
„Co je?“ zeptala se Hanka.
Četl jsem nahlas: „Nemohu se ženit, protože jsem už dvanáct let ženatý. Salima by mě zabila. Mějte se hezky, bylo mi s vámi prima. Váš milující Bert.“
„Nám za zvířata ještě nezaplatil, že ne?“
„Ne,“ pokrčila rameny Hanka.
„Romče alimenty taky asi v životě nepošle, co?“
„Ne.“
„Bude nám bez něj líp.“
„Jo.“
A tak jsme prodali dům v Ročově i obchod v Lounech a každý jsme si do vlastního bytu pořídili malé akvárium s docela němými, ale krásně barevnými rybičkami.

A co bylo dál?

Rebeka Koloušková, Hančina bývalá tchýně, zemřela krátce po tom, kdy se dozvěděla, že z majetku jejího syna a snachy nezbylo zhola nic. Její syn Poldík, Polda Koloušek, se záhy vrátil ke své první ženě. Snad si konečně uvědomil, že jeho despotická povaha nutně potřebuje někoho jako je ona, ženu které se na nadarmo přezdívá kocour. Ona ho dnes bije tak jako před lety, než od ní odešel a vzal si Hanču. Bije ho a žijí vlastně zas jako dřív.
Romaně se narodila kouzelná holčička. Dostala jméno Leontýnka a obě nás často navštěvují. Stali jsme se jí vlastně takovým strýčkem a tetičkou, respektive kmotrem a kmotřičkou. Vezmeme si ji občas, tak jednou dvakrát týdně, na procházku do parku, kde si s Haničkou hrajeme na spořádanou rodinu. Obyčejně se domů vracíváme tak ztahaní a vyčerpaní, že na vlastní děti nemáme ani pomyšlení. Je to pro nás vlastně takové nějaké rekreační rodičovství. To nejšťastnější jaké může být.
Gibon Lar skončil v zoologické zahradě v Ústí nad Labem, kde neustálým louděním obtěžuje návštěvníky. Nakonec to pro něho bude asi to nejlepší, protože s postupem doby se u něho začínala projevovat stařecká nervozita. Stával se čím dál agresivnějším a podle posledních informací, které mám, se jeho stav radikálně změnil teprve poté, když mu do voliéry přidělili jednu z dominantních samic stávající tlupy. Teď ona sekýruje nebožáka Vašíka Lara a on na ni jen zamilovaně hledí a mlčí. No řekněte, nejsou ty opice lidem až příliš podobné?
Hančina sestra Mahulena se i se svým manželem a dcerkou stále stěhují mezi Louny a Prahou, snažíce se najít někoho, kdo by se o ně postaral. Stále se jim to ovšem nedaří.

(konec)