Mushing na Slovensku zakládá novou tradici

Oravský long českýma očima

Nic naplat, léta sdílená v kdysi společném státě, kouzlo měkké melodické slovenštiny či stará přátelství, to vše dělá své a nejde jen tak hodit za hlavu. Není divu, že jsou nám naši východní sousedé Slováci stále blízcí. Obzvláště pak těm, kteří se nikdy nesmířili s rozdělením Československa. S některými slovenskými mushery se pravidelně setkáváme na závodech, posloucháme výbornou slovenskou muziku a nedávno jsme měli možnost poznat i slovenské Vyvolené. A tak mi při balení na Oravský long přišlo tak nějak divné připomínat si, že nesmím zapomenout psí i svůj pas a taky si skočit do banky proměnit peníze. Vždyť přece jedeme do ciziny. Slovenský mushing má o něco kratší historii než ten český, také členská základna je už vzhledem k počtu obyvatel užší. Nicméně vede si velice dobře a je na vzestupu. Zásluhou lidí jako je mimo jiné Juraj Potoček, Bronislav Slaný či Anton Miklovič začíná být o slovenských musherech hodně slyšet a Evropa s nimi musí počítat. Právě posledně jmenovaný (mimo jiné vicemistr Evropy) stojí za myšlenkou uspořádání Oravského longu v Oravské Lesné. Slovensko sice není žádným nováčkem v pořádání závodů psích spřežení, naopak s úspěchem se zhostilo v minulých letech organizace několika šampionátů a to jak evropských, tak světových. Ale stále tu něco chybělo, totiž tratě midových a longových (středních a dlouhých) závodů.
Slovenské hory, ať už jsou to Malá či Velká Fatra, Nízké Tatry, Oravské Beskydy a další, skýtají ideální podmínky pro provozování mushingu. Donovaly, nedaleko Banské Bystrice jsou vyhlášeným lyžařským střediskem a také mediálně nejznámějším místem konání závodů psích spřežení na Slovensku. Také na Oravě už podobné akce byly, vždy se však jednalo o sprint. Teprve šťastné setkání rodilého Oraváka Pavla Stračiaka (posléze hlavního organizátora, pořadatele a také sponzora) v Oravské Lesné s longařem Antonem, však dalo ten správný impuls k tomu, aby se zde začaly s nadšením připravovat první dlouhé závody.

Osud bivaku

V průběhu čtvrtka 15. prosince 2005 začali meteorologové avizovat pro naši republiku i sousední Slovensko příchod hustého sněžení, měnícího se až v silnou sněhovou vichřici. Dlužno přiznat, že předpověď se plně vyplnila, včetně té mé: všechny tyto klimatické jevy přicházejí se 24 hodinovým zpožděním oproti prognózám. Ze sněhu prosté střední Moravy se k večeru ocitáme se synem Michalem a naší smečkou v bílém království zvaném Orava. Od Dolního Kubína se na nás začínají sypat sněhové vločky a v samém závěru přichází na řadu i nepopulární nasazování sněhových řetězů. Vřele však doporučuji mít je s sebou každému, kdo se v zimě vypraví do tohoto krásného kraje. Námaha však stála za to, na chatě Kohútik uprostřed zalesněných kopců nás čeká bouřlivé přijetí. Pohostinnost, přátelství a ochota s čímkoliv pomoct, tak s těmito vlastnostmi jsme se všichni potkávali na každém kroku po celou dobu našeho pobytu. Čtvrteční večer, po krátkých formalitách, nádherně uplynul při kytarou doprovázených slovenských a českých písničkách. Zatímco my, šťastně ubytovaní jsme se důvěrně seznamovali s místní borovičkou, venku co chvíli pročísly tmu světla reflektorů dalších přijíždějících. A z oblohy se sype a sype … .

Vstáváme do pátečního rána, abychom zjistili, že na obloze se situace nezměnila, jen nad krajinou leží zase o poznání větší sněhová peřina. Psi si v té bílé záplavě libují, pořadatelé lomí rukama, celotýdenní práce na tratích je pryč a to původně sníh na některá místa naváželi. Teď však sedají znovu na skútry a pokoušejí se opět vytyčit cestu. Nakonec verdikt vedení závodu zní: zkrátit ze 40 na 30 km, s tím, že i tak to budou mít psi i musheři enormně těžké. Natěšení psi se statečně prodírají měkkým trailem, zatímco musheři hltají neznámou kouzelnou krajinu. Jen všudypřítomné vločky, na hřebenech vmetané vichrem do tváře, tak trochu kazí idylu perfektního svezení. Škoda jen, že by to chtělo o nějaký stupínek více mrazu. Na místo povinného bivaku dorážíme silně promáčení. Teď teprve člověk správně ocení náhradní oblečení v povinné výbavě. Osud bivaku visel do poslední chvíle na vlásku. Blížila se vichřice a starostlivý veterinář, v obavách z padajících stromů, zvažoval stažení spřežení do bezpečí.

Nečekaná „inspekce“

Jako mávnutím kouzelného proutku kolem půlnoci vichr utichá a musheři se svými psy konečně usínají. Ale ne na dlouho – nečekaná „inspekce“ desítky pořadatelů je dostává z teplých spacáků. Šampaňské, sýr, slanina, slivovice – budiž jim tedy odpuštěno, vždyť zahajujeme historicky první long na Slovensku. Jako zázrakem se kolem osmé ráno k téměř neviditelným záhrabům a stanům musherů probíjí štáb televize JOJ. Psi zvědavě zvedají zasněžené hlavy a bouřlivým vytím vítají návštěvníky. Týmy na sněžných skútrech přibraly na pomoc ratraky a připravují nám dalších 7 km trati navíc. Dnes tedy 37 kilometrů s cílem etapy na Kohútiku. Psi bojují se sněhem stejně statečně jako včera, snad je to začíná ještě více bavit. To když naše longová spřežení postupně předjíždějí midaři, tedy spřežení, která dnes startují poprvé a to na kratší 20 km trať. Hraniční vesnice, lépe řečeno samoty, svou opuštěností v některých z nás vyvolávají vzpomínky na expedice v Rumunsku. Tak ještě poslední hřeben a dlouhým sjezdem se dostáváme opět do cíle.

Napájení, krmení, ošetření tlapek, to vše už člověk dělá tak nějak automaticky. Teprve teď je čas lépe se rozhlédnout. Zatímco my byli na bivaku, tábor kolem chaty se značně rozrostl. Poměr Čechů a Slováků se tak nějak vyrovnal. Také diváků přibylo, v prostoru úvaziště začíná být rušno. Chystá se totiž „musherák“, tradiční společenská zábava se spoustou pití, jídla, tance a dobré nálady. Dnes to bude ve stylu disco, ale zdá se, že odpočívajícím psům je to úplně jedno. Zato musheři to ve velkém stanu začínají roztáčet, jako by dnes ani nebyli na trati. Kouzelné je, že se málokdo zaobírá průběžnými výsledky, spíše jsou slyšet ódy na to nádherné svezení na Oravě. A tak zatímco ve stanu to duní a ještě dlouho dunět bude, venku stále sněží a sněžit bude.

Předávání cen

Neděle – dnes musheři se svými spřeženími nastupují na trať naposledy. Midaři podruhé, longaři do třetího kola. Kilometry jsou shodné se sobotními, ale sáně kloužou rychleji a psům se běží lépe. Ranní mráz udělal své a ejhle, zatím nesněží. Terén je dnes daleko pevnější než předchozí dva dny a svezení si tak můžeme ještě více vychutnat. Cíl, tentokrát už definitivně. Máme za sebou 104 km, midaři o dost méně, na všech je vidět spokojenost. Pořadatelé v čele s Tonem Miklovičem si pomalu mohou oddechnout, i když je čeká ještě spousta práce. Při předávání množství cen si teprve musheři mohou vyslechnout historii myšlenky Oravského longu a jména těch, kteří se na jeho realizaci podíleli.

Mnozí z nás stojí s modrostříbrným pohárem věnovaným firmou TRADIMEX v rukách. Přesto tu největší cenu si asi většina z nás odváží v srdci. Totiž vzpomínku na nový závod, na Oravu – na long, který se na Slovensku zapíše jako historicky první. A ta vzpomínka bude rozhodně patřit k jedněm z nejlepších a nejtrvalejších, už kvůli té znovu objevené česko – slovenské družbě. Bližší informace o 1. ročníku Oravského longu na www.oravskylong.sk