Pudlí příběhy

Narodila jsem se pudlí mamince – čistokrevné pudlí mamince, barvy apricot – jak říká vzdělaný člověk. Bylo nás sedm dětí a je tomu už devět roků. Takže už taky hodně pamatuji. Taky už jsem sama byla dvakrát maminkou a odchovala celkem jedenáct dětiček. Takže si troufám říct, že mám právo napsat paměti a že se toho v té mé malé trpasličí pudlí hlavičce nastřádalo.

Jen ten okamžik, kdy jsem se narodila. Stále jsem se kroutila v takovém těsném pyžamku uvnitř mojí maminky v bříšku, ale pak to najednou přišlo. Jak jsem již řekla, bylo nás tam sedm, ale já jsem se jako na potvoru musela narodit jako poslední. Ale nestěžuji si. Mělo to přece jenom výhody. Od 1. dubna 1995 jsem byla už napořád nejmladší. No, ale abych šla rovnou k věci – nebo-li k jádru pudla! Maminka nás všechny očistila a olízala. Dělala to pořád – byla to její práce. Celou tu dobu, kdy jsem pobývala u mojí mamky nás nikdy nezanedbala. Stále nás olizovala a uchovávala v čistotě, abychom krásně voněli štěňátkem. Ještě jsem zapomněla dodat, že paní a pán, kteří se starali o naši mamku, byli taky velice hodní. Ale to nás zase v tu dobu tolik nezajímalo. Dali nám všem štěněčím dětem ihned jména a takovou malou knížku a říkali tomu očkovací průkaz. Bylo zajímavé, že všechna jména začínala od “A“. Byl to takový zmatek, že vážně nevím, jak se všichni moji sourozenci jmenovali. Vím jen, že já jsem dostala jméno “Akina“. Od té chvíle na mě tak volali a já jsem měla co dělat, abych si zvykla, že volají právě mě! Co je to ten očkovací průkaz a co to obnáší, jsme měli zjistit za pár týdnů. Přesně řečeno za 8 týdnů. Do té doby to ovšem byla pohoda a sladký život! Boží například bylo to bílé sladké, co vytékalo naší mamce z bříška. Neustále jsme to olizovali, protože nám cosi kňouralo v bříšku, když jsme se napili, přestalo to kňučet. Ta velká paní a pán tomu říkali hlad. To bílé sladké bylo mlíčko a byl to skutečně nádherný čas. Čas od času nás ta veliká paní vzala do dlaně, pamatuji si, že jsem se tam celičká vešla, jenom mi koukal ocásek. Jednou ráno jsem viděla divný ruch, který panoval v bytě. Moji sourozenci pištěli, tak jsem pištěla taky. Ale nikdo nevěděl proč. Pak to přišlo! Hotové neštěstí. Paní a pán nás všechny naskládali do velkého prádelního koše a třebaže jsme tam měli svoji spací deku, cítili jsme se velmi ohroženi. Ještě že jsme měli při sobě naši milou chlupatou maminku a mohli se k ní v našem strachu přitulit. V tom koši nakonec nebylo tak nejhůř, ale naložili nás s ním do takové divné věci, která se pohybovala rychle dopředu a říkali, že je to auto. A prý, že nás vezou k doktorovi. To už bylo příliš. Ale byli jsme příliš malí, abychom se jakkoliv bránili. Bylo nám řečeno ať se nebojíme, že je to pro naše dobro. S veškerou upřímností vám ale nyní povím, že nevím co je dobrého na tom, když vás přivezou do úplně cizího domu, kde vás uvítá veliký pán, který je divně chlupatý na bradě a je v bílém pyžamu. Navíc má veliký stůl, na kterém nejsou dobroty, jako u nás doma, ale všelijaké předměty, které bodají, píchají nebo řežou a říká se tomu lékařská péče. Neměli jsme k tomu pánovi žádnou důvěru. Divné bylo už to, s jakou nebojácností nás bral do ruky. Neměl vůbec strach, že ho třeba pokoušeme. Vždyť jsme měli už maličké, ostré zoubky. Nejdříve doktor vyšetřil naši mamku. Otevřel jí tlamičku a prohlédl jí zoubky, jestli o nějaký nepřišla za tu dobu, co nás nosila v bříšku. Po tu dobu každá maminka musí jíst co nejvíce zdravých dobrot. Když takové věci nejí, malinká štěňátka v jejím bříšku pro svůj vývoj spotřebují vápník, co má mamka v těle a potom jí začnou padat zoubky, můžou bolet nožky a klouby a to je potom zlé. Naše maminka byla však docela zdravá. Ten doktor řekl, že paní a pán se o ni vzorně starají. Ale k věci. Ten doktor potom začal vyšetřovat nás – děti. Nejdřív přišli na řadu ti nejstarší. Tady se skutečnost, že jsem nejmladší, příliš neosvědčila. Musela jsem se dívat na všech mých šest sourozenců, jak trpí a dostávají injekce. Ten doktor tomu říkal “základní očkování pro život štěněte“. To ovšem nebylo ještě to nejhorší! Všem nám zkrátili ocásky. Tehdy jsem myslela, že je to proto, abychom se naší paní lépe vešli do dlaně. Ale dnes vím, že jako pěkná pudlí slečna bych se s dlouhým ocáskem musela hanbou propadnout. Vždyť bych vypadala jako nějaký pouliční Voříšek. Takže jsem se nebránila a absolvovala veškeré drobné úpravy. Doktor nás propustil a řekl, že dřív jak za měsíc nás nesmějí prodat. To bylo zase nějaké nové slovo. Naložili nás zase do toho koše a odvezli domů. Trošku nás bolel ten ocásek, ale protože jsme byli utahaní, napili jsme se od mamky a usnuli. Za pár dní se nám ocásky zahojily a bylo dobře. Rostli jsme jako z vody, už nám nestačilo mlíčko od naší mamky, proto nám naše paní musela vařit různé štěněčí dobroty. Mamka už byla utahaná, ale napít nám ještě občas dala. V tu dobu jsem zaslechla, jak se paní a pán baví o lidech, kteří chtějí štěňátko pro děti. Vůbec jsem to nechápala, dítě je přece takové malé štěňátko a potřebuje péči a ne, aby se ještě staralo o jiné štěňátko.

Jednou ráno přišli nějací lidé a prohlíželi si nás jako nějaké hračky. Potěžkávali nás a hovořili o nás jako o věcech, bylo to velmi nepříjemné. Nejhorší na tom všem bylo, že ta paní si umanula potěžkat právě mě. Ale to byl začátek. Už mě totiž nedala z ruky. Divně na mě šišlala a prskala a vůbec nedbala na to, že se mi to nelíbí a chci zpět k mamince. Do teplounkého pelíšku a ke svým bráškům a sestrám. To se ale nestalo. Paní mě zabalila do deky a šli jsme. Plakala jsem tak silně, že i moje mamka mě musela určitě slyšet. Jeli jsme dlouho v autě k těm dětem, kterým prý udělám radost. Bylo mi hrozně špatně v bříšku. Slyšela jsem, jak ta cizí divná paní říká: “Ten pes zvrací!“ No to bylo příliš. Moje paní by to tak nikdy neřekla. Nejsem pes, ale fenečka a ještě k tomu malinká. A mám velký strach, dokonce větší, než když mě vezli k doktorovi. A to byly opravdu nervy! A bolelo to. Ale bylo nás víc, byla tam maminka a kdyby mi někdo ubližoval, určitě by ho pokousala.

Konečně auto zastavilo. Bylo mi hrozně špatně. Nesli mě kamsi po schodech, cestou jsem se počůrala. Smůla byla, že té paní na svetr. Nevím, nevím, co budu dělat. Moje myšlenky jsou tak zběsilé. Ale to nebylo nic proti tomu, co mě čekalo. Všude samé cizí zvuky, cizí lidé a děti! Byly divočejší, než moje myšlenky. Kvičely a pískaly a ta paní říkala, že z radosti. Ale jestli lidská radost vypadá takhle, mám vážné obavy o svůj život. Navíc měly nějak moc rukou, každý si měl chtěl pochovat a pohladit. Chtěla jsem se jim schovat, uniknout, ale nedařilo se. Všude mě našly, odevšad mě vytáhly – třeba za nohu. Jediné štěstí bylo, že byl pomalu večer. Páni mi dali misku mléka a nachystali pelíšek, ale co naplat, nebyla v něm moje mamka. Do mlíčka jsem jen tak strčila čumáček, zamotala jsem se do klubíčka a bylo mi moc smutno. Najednou jsem asi usnula, ale brzy jsem zas měla hlad, tak jsem vylezla, potom jsem chtěla čůrat, potom kakat a tak pořád dokola. Tolik jsem se bála, co bude ráno, až se všechny děti probudí a budou si se mnou zase chtít hrát.

(pokračování příště)