Pudlí příběhy

Ráno bylo velice zlé. Nejenže si děti chtěly hrát, ale paní divoce pobíhala po bytě a křičela, že ona to uklízet nehodlá a ten koberec byl včera čistý a voněl a dnes už nevoní a co ona komu udělala, aby uklízela po nijakém psovi. Nebylo to k poslouchání. Moje bývalá paní nikdy tak hrozně nekřičela. Raději jsem zalezla za skříň hodně dozadu, ale věčně jsem tam být nemohla. Chtělo se mi zase čurat, potom jíst, potom spát, ale nešlo to, protože mě budily děti. Když jsem udělala loužičku, křičela ta paní.

Chtěla jsem, aby si pro mi přišla moje chlupatá hodná maminka. Potom přišel pán z práce a když viděl tu spoušť, řekl, že to bude muset nijak řešit. Byla to věta, která ve mně vyvolala naději, že se věci dají do pohybu směrem k mojí mamince. Ale byl to omyl. Pán se rozhodl, že bude telefonovat. Druhý den v sobotu ráno vzal pán můj pelíšek, misku, obojek, potom i mě a odnesl všechno do auta.

Děti sice vřískaly a chtěly mě zpět, ale on jim to nedovolil a za to jsem mu dodnes vděčná. Byla jsem zabalená do deky, zima mi nebyla, ale třepala jsem se jako Ratlík. Zase jsem měla strach. Jeli jsme dlouhou dobu. Na tři měsíce života jsem měla poměrně dost zážitků. Ale tomu ještě neměl být konec. Konečně jsme zastavili. Pán mě vynesl z auta i s pelíškem a celým mým majetkem a zazvonil u jednoho bytu. Za chvíli vykoukla nějaká paní a hrozně mávala rukama, co že to měl za nápad a co s tím psem budou asi tak dělat, když už mají léta! Tomu jsem vůbec nerozuměla, že mají léta, ale teď už tomu rozumím, taky mám léta. Tak dlouho do ní hučel, až svolila, že si „to štěně“ tedy nechá, ale jen do pondělí. Dá inzerát do novin a „pes pude z domu“.

Pán co mě přivezl, večer odjel a mě uložili do rohu do pelíšku. Ještě večer mi dali obojek a šli se mnou ven. Tam jsem se vyčurala, udělala bobeček. Ráno mi dali teplé mlíčko, no to jsem koukala, to mi ještě nikdo kromě mojí mamky nedal. Dívala jsem se na tu paní ze svého pelíšku a co jsem neviděla. Zvedla ten přístroj - telefon a něco do něj mumlala. Jednomu slovu jsem velice dobře rozuměla. Řekla „tady máma“. Takže asi volala zase nějakému svému štěněti. Štěně něco volalo zpět a řeklo: „Odpoledne přijdu“. Dali mi zase mlíčko a dokonce kousek masa od oběda. Hned mi bylo líp.

Po obědě zvonil zvonek a ve dveřích se objevil zase úplně jiný pán. Hned se ke mně sehnul a já jsem poznala, že už někdy nějaké pejsky měl, protože jsem je z něj cítila. Okamžitě mě pochoval a šimral mě na bříšku a já byla blahem bez sebe, radostně a divoce jsem běhala kolem celého pokoje, až jsem se z toho radostí počurala. Nový pán na mě nekřičel, jenom řekl: „Tak pojď, půjdeme domů“. Když viděl, že cestu nezvládnu, vzal mě do náruče a nesl mě dlouhou dobu. Nakonec jsme došli k jednomu domu a hned vedle byla taková malá louka, skoro park. A to se mi líbilo. Ta tráva tolik voněla a na lavičce tam seděla paní a volala: „Tak já už na vás čekám!“ Celou mě zulíbala a i pán dostal pusu. A tu náhle bylo jasné, že si mě už nechají.

To jsem určitě věděla. Ještě vetší překvapení mě čekalo uvnitř domečku. Vyběhla mi naproti veliká fenka Německého ovčáka, volali na ni Rito. Byla asi ráda a já taky, měla jsem se ke komu přitulit, protože měla hustý kožich. Byl tam jen jeden problém. Trošku na mě žárlila, ale jen chvíli. Nakonec i ona byla ráda, že má někoho, s kým si může hrát.

Pán a paní mi položili pelíšek vedle jejich postele, abych asi byla blizoučko a cítila pánovu ruku, abych nebyla v té chvíli v pelíšku sama. Dostala jsem jakési granulky a taky krupicovou kašičku, jakou dostávají lidská miminka. A bylo mi tak krásně v bříšku, že se to ani vypovědět nedá. Pán mě vzal ještě večer do toho parku na vycházku, abych poznala, kde se budu venčit a jaké máme sousedy. Byla jsem neskonale šťastná a od té chvíle se datuje další etapa mého pohnutého života.

Druhý den ráno mi dali do misky mlíčko a pán povídal: „Jdeme k doktorovi“. Paní vzala do tašky můj průkaz, dali mi vodítko a šli jsme. Ale nastal problém. Když jsme vyšli ze dveří, bylo to moc pěkné. Slunce svítilo, všude bylo plno kytek, trávy a vůní. V tom právě byl ten problém. Vonělo to všechno úplně jinak než mlíčko nebo jogurt. Tak zvláštně jinak! Proto jsem se musela pořád zastavovat a čenichat, zamotávala jsem se do té trávy a pak do vodítka, protože k některým těm vůním jsem se musela dokonce vracet. Co jsem ale měla dělat, když se jim nedalo odolat? Nakonec pán řekl naší paní: „Dej sem tašku“. A bylo to. Chytil mě a šup, byla jsem v tašce. Nedalo se ale nic dělat. Trošku jsem plakala, ale jenom proto, že jsem chtěla, aby mě paní pohladila a ukonejšila. A taky se to tak stalo. Ještě chvíli jsem kňourala, aby se to konejšení protáhlo. Byla jsem na takovou pěší turistiku přece ještě maličká, tak jsem byla ráda, že si to oba zavčas uvědomili.

Když jsme přišli k tomu novému panu doktorovi, bylo to tam docela známé, ale trošku jsem se přece jen bála. Moje paní mě sice držela, u ní jsem byla v bezpečí, to jsem věděla. Ani nevím jak, ocitla jsem se na tom studeném velikém stole, který jsem už znala. Celá věc měla háček. Pan doktor mě všelijak proklepal, píchnul mi injekci a řekl pánovi „je v pořádku“. Byla jsem z té návštěvy tak dolekaná, že jsem cestou domů běhala jako blázen sem tam a zase zpátky, že se můj pán docela hodně naštval. Ale moje mě vzala do náruče a celou cestu konejšila a hladila, protože jsem se třásla strachy. U ní jsem ale strach mít přestala a tak jsem zjistila, že je moje ochranitelka, což mě úplně docela uklidnilo, až jsem z toho usnula. Probudila jsem se až doma, dostala jsem teplé mlíčko a chtěla pokračovat ve spánku. Ale ucítila jsem, jako když mě olizuje moje maminka. Byla to moje nová kamarádka – vlčice Rita. Podle toho jsem poznala, že mě přijala a chce si se mnou hrát. To se mi líbilo. Od té doby jsme spolu byly velké přítelkyně.

Byl mezi námi jen jeden rozdíl. Velká Rita byla „hlídací pejsek“ a spala na dvorku v boudě, ale já byla patrně domácí pejsek „na mazlení“ a spala jsem vedle pána a paní v pelíšku. Myslím, že jsem všechno zvládala velmi dobře. Naučila jsem se chodit čurat ven do trávy, dokonce i bobek jsem se naučila vykouzlit venku. Bylo to pro mě vlastně zábavné, protože jsem se venku setkávala s pejsky ze sousedství. Každý den odpoledne nás dvě vzal pán na delší vycházku do lesa. A to bylo docela daleko. Když jsme šli zpět domů, už mě musel vzít pod kabát, tolik mě bolely nožky. Byla jsem sice unavená, ale postupem času mi nožičky zesílily a já nakonec došla až domů. V sobotu s námi šla i paní na výlet a to jsme se vraceli až večer. To mi potom chutnala večeře.

Až jednou se stala divná věc. Moje kamarádka vlčice Rita začala večer plakat. Viděla jsem, že pán i paní běhali sem a tam a pořád volali: „Už to začalo“. Abych řekla pravdu, vůbec jsem nevěděla, co jako začalo. Oni mě okřikovali, ať se jim nepletu pod nohy, ale já jsem přece chtěla vědět, co se stalo mojí Ritě! A potom jsem to uviděla. Ritě se narodila štěňátka! Představte si to - malincí huňatí vlčáci. A ona je olizovala, čistila. A tak se od té chvíle všechno točilo jen kolem Rity a jejich dětí. Dokonce jsme v tu dobu ani nechodili na výlety. Jenom ven do parku. Štěňátka rostla a jedno po druhém se koncem léta vytratilo z domu. Přišli si pro ně lidé, kteří toužili po pejskovi. Jenom jedno štěňátko nám zůstalo, protože si ho pán velice oblíbil. Byla to fenka a pán jí dal jméno Gina.

Sotva jen trochu povyrostla, začali jsme chodit na výlety. Sluníčko svítilo čím dál míň, až nebylo vůbec vidět, jenom byly mraky. A jednou ráno, když jsem vyběhla ze dveří, skočila jsem do něčeho bílého a hrozně studeného. Nalepilo se mi to na tlapky a moc to studilo. Nejdřív jsem si myslela, že je to mlíčko nebo snad cukr, ale nijak to nechutnalo. Potom přinesli domů strom, který roste v lese a paní na něj navěsila všelijaké třpytivé maličkosti a dokonce i čokoládky. Vánoce byly pěkné. Krásná na nich byla jedna věc. V noci, když všichni spali, jsem si brala z toho stromu ty dobré čokoládky. A tak mi příjemně ubíhala zima. Zanedlouho začínalo sluníčko zase svítit a všichni říkali, že snad bude brzy jaro. A taky bylo! Den za dnem utíkal a nejen, že bylo jaro, ale já měla první narozeniny. Paní mě pěkně vykoupala a ostříhala, potom jsem dostala spoustu dobrot a šla ven. Sluníčko svítilo čím dál silněji, až se mi chtělo sundat kožíšek, ale to nešlo. Tak jsem se alespoň povalovala v trávě, chodila s pánem na výlety, podnikala výpravy do křoví. Občas k nám chodily malé děti, taková lidská štěňátka – a to se mi líbilo.

(pokračování příště)