Lingocel

Když jsem pročítal v diskusi na ifauně četné ohlasy na použití lignocelu, neboli kokosového vlákna, napadlo mě vytvořit tento krátký článek. Nicméně doufám, že poskytne i nějaký materiál k zamyšlení.

Na diskusi, a to jak na moderované tak na volné, se střídaly ohlasy kladné se zápornými, prokládané urážkami. Téma lignocelu se poslední dobou často opakuje v několika málo obměnách.

Já nechci nikoho urážet, nutit mu svůj názor, či ho nějak přesvědčovat. Jen uvedu svou osobní zkušenost s výše zmíněným lignocelem. Budu rád, když doplníte zkušenost svou.

Před pár lety jsem choval dva psohlavce tmavé Corallus enydris. Získal jsem je z odchovu od paní Kučerové, jako malé, velmi agresivní „tkaničky“. Starší dáma, paní Kučerová, měla s chovem a odchovem hadů a plazů vůbec bohatou zkušenost a jiný podklad než lignocel snad ani neznala. Měla s ním výborné zkušenosti, proto jsem i já při zařizování terária pro psohlavce o jiném substrátu ani neuvažoval. Vyšší terárium jsem zařídil pro stromové druhy hadů. Na zadní stěně byly dvě vytvarované polystyrénové police a celá stěna byla posypána směsí lepidla a písku a vytvořila tak jakousi imitaci pískovce. Dovnitř jsem nainstaloval dvě větve, aby každý had mohl mít své „soukromí“. Terárium jsem přisvěcoval a zároveň vytápěl 40 W žárovkou v květináči. Jako substrát byl použit onen lignocel. Miska s vodou pochopitelně nechyběla.

Několik měsíců bylo všechno v naprostém pořádku. Hadi s chutí přijímali potravu a utěšeně rostli a sílili. Polapení, zabití a příjímání potravy jim nedělalo sebemenší problém. Kdo viděl psohlavce v útoku a pak přijímat potravu, jistě ví proč.

Při útoku má psohlavec poslední třetinu těla pevně omotanou okolo větve, hlavou míří k zemi a krk a první třetinu těla má esovitě prohnuté. Pak se z esovitých záhybů prudce vymrští hlava, kořist uchvátí tlamou a zadusí v kličkách těla. Zadní třetina těla stále spočívá na svém místě, pevně omotána okolo větve, tvoří pevný bod celého hadova těla. Poté klidně, pomocí kliček svého dlouhého těla, had nasouká kořist do tlamky. Takto psohlavci přijímali většinu potravy. Ono soukání a polykání kořisti se děje ve vzduchu a had je pevně ukotven zmiňovanou zadní třetinou těla.

Musím říct, že moji hadi, již od malých háďátek, s chutí přijímali myši přiměřené velikosti. Nejdříve to byla myší holátka, později větší myšky. Potíž nastala až při příjmu větších kusů. Občas se stalo, že had buď neodhadnul velikost nabízené potravy nebo, jak již to bývá, se prostě netrefil. Každopádně při takovém pokusu o uchvácení potravy, si nabral plnou tlamku substrátu. A když se jednalo o lignocel, nastaly problémy. Pokud měl had tlamku plnou lignocelu, nechtěl jsem ho nechat trápit a tlamku jsem mu vypláchnul. Výplach jsem provedl pod kohoutem s tekoucí vodou. Hadi byli zmiňovanou procedurou jistě velmi stresováni, nicméně jinou rychlou a včasnou operaci pro odstranění lignocelu z tlamky samotnými hady si nedokážu představit. Jednou se mi dokonce stalo, že had potravu, kterou pozřel, vyvrátil.

Tehdy jsem si řekl, že takový chov je k ničemu a změnil jsem substrát.

Jako podklad, který na sebe váže vlhkost jsem použil opět lignocel, ve vrstvě asi jeden až dva centimetry. Ano ten lignocel, který mi přinesl tolik problémů. A na něj jsem v další vrstvě, asi dva až tři centimetry, navrstvil hrubý štěrk, s kamínky – asi půl centimetru.

Mohu říci, že od té doby jsem měl klid. Štěrk byl substrát, který si hadi nemohli nabrat do tlamky a lignocel ve spodní vrstvě zajišťoval tolik potřebnou vlhkost. Co se týče údržby, nebyly se štěrkem problémy, jen při celkové výměně substrátu to bylo o něco pracnější.

Každý chovatel má s lignocelem svou zkušenost, ať už dobrou či špatnou, vždy je důležité, aby se našim svěřencům dobře dařilo a chovatel se z chyb poučil. Budu rád, když i ostatní chovatelé napíší své zkušenosti s lignocelem.