Vrabec domácí

V díle prvním jsme se zabývali vrabcem domácím. Bylo řečeno, že tento zdánlivě všeobecně známý pták, je ve skutečnosti pro ornitologii tvrdým oříškem. Bylo sice popsáno dosti zeměpisných forem, které se liší od prvotního popisu druhu, tedy od formy nominátní, ale ve skutečnosti jsou rozdíly mezi jednotlivými formami skutečně malé. Jen v jednom případě je rozdíl viditelný na první pohled a to u vrabce italského. Dvě stě let se vedou spory o tom, kam a jak zařadit tohoto vrabce. V předminulém roce jsem hledal toto téma na internetu a tam bylo tenkrát uváděno, že k němu existuje na tomto novém médiu přes 182 tisíc odkazů. Přesné číslo jsem si zapsal, ale jako obvykle je v současnosti schováno někde v nánosech podkladů. Není to zase tak důležité. Nepochybně bude v současnosti mnohem vyšší a rozhodně to nepřinese nějaké konečné řešení. Nicméně si můžeme tento problém nějak nastínit.

Vrabec domácí (v ruce s roztaženým křídlem).

Tak tedy. Zatímco v jiných krajích, od západu po východ a od severu až na jih jsou vrabci téměř stejní a podobní si jako příslovečné vejce vejci, na jih od Alp, na apeninském poloostrově, jsou však zbarveni odlišně, především na hlavě. Zatímco jiní vrabci mají temeno hlavy a čelo viditelně šedé, Taliáni mají hlavu červenavě hnědou, podobně jako vrabci polní nebo vrabci pokřovní. A právě o to, jak se jim to stalo, se vedou nekončící spory. Ono to skutečně není jen tak, jak by se mohlo zdát. Ačkoliv bylo vypracováno velké množství nejrůznějších teorií, nějaký opravdu velký a hlavně důvěryhodný průzkum vlastně proveden vůbec nebyl. Vždycky je to jen takové kousnutí do sušenky při kávě. Viděl jsem množství různých prací, ale co je zajímavé, dosud žádnou italskou. Již tato skutečnost je zajímavá. Nakonec i já vám tady vyprávím o italských vrabcích, nikdy jsem však v Itálii nebyl. To znamená, že si nemohu udělat žádný osobní a pro mou osobu jednoznačný závěr. Jsou opravdu v Itálii jen italští vrabci? A ti ostatní nikoliv? No řekněte, jak to mohu vědět? Ano, jenom čtu. To, co mám navíc, je jenom několik fotek.

Kříženec vrabce domácího s vrabcem polním.

Různých popisů a zařazení italských vrabců je celá škála. Není rozhodující, který názor v současnosti dominuje, obvykle to bývá vysoce módní záležitost. Bývá někdy považován i za samostatný druh. V takovém případě se jeho vědecké jméno píše Passer italiae. Zachytil jsem však již i italicus. Námitka proti tomuto názoru se nabízí ihned. V takovém případě by asi nic nebránilo tomu, aby se vedle normálně zbarveného vrabce vyskytoval ten ve vlašských barvách. Ačkoliv jsem v Itálii nebyl, podle všech zpráv tomu tak není. V Itálii však toho svého vrabce považují v převažující míře za vrabce domácího. V nedávné době vyšel třeba pěkný hnízdní atlas ptáků Prahy, ve kterém byly uplatněny výsledky mapování z předešlých let. Mapování se provádělo po celé Evropě. Najdeme tady větu: Ve všech evropských městech se vrabec domácí vyskytuje téměř na celém území kromě souvislých lesů, největší hustoty dosahuje v centru. Obsazenost kvadrátů se pohybuje mezi 89 % (Berlín) a 99 % (Livorno). No a Livorno máme v Itálii, takhle při pobřeží Středozemního moře, kousek nad Římem. Z takové zprávy můžeme vyčíst, že jej tam považují za vrabce domácího a navíc, že tento pták se v Livornu chová stejně, jako jeho bratranci po celé Evropě. V této souvislosti zmíním jednu historku. Tenkrát jsem na ulici potkal jednoho známého biologa a došla rovněž řeč na taxonomii. On tenkrát položil otázku: Já nevím, proč to nedělají (netřídí) podle chování? Bylo to v době, kdy tak zvaná etologie byla pod vlivem čerstvých prací známých osobností také čerstvá, živá, moderní. Dnes, s odstupem času, lze některé věci lépe chápat. Především. Tak zvaná klasifikace se děje většinou na základě zkoumání neživých exemplářů. Neoficielně je nazývána muzejní ornitologií. Právě v zásilkách pro muzea bylo nalezeno a popsáno nejvíce nových druhů ptáků. Všem chovatelům známý anglický zoolog John Gould, nikdy nebyl v Austrálii, jak jsem si až donedávna myslel i já, ale seděl v muzeu. No a muzejní exempláře, jak známo, žádné chování nemají. To je prvotní důvod. Jenže jsou tady důvody i těžšího kalibru. Například ten, že ani vrabci domácí se nechovají v celém areálu rozšíření stejně. Například mi bylo velmi důvěryhodným zdrojem sděleno, že vrabci domácí ve střední Asii hnízdili mimo lidské sídliště při břehu řeky v opuštěných norách po vlhách, kdežto ve vesnici hnízdili vrabci pokřovní a chovali se právě tak, jako naši vrabci domácí. Z čehož vyplývá, že chování nemůže být zásadním prvkem pro třídění, ale může k němu být přihlíženo.
Abychom mohli postoupit ve vyprávění o italském vrabci, musíme se zmínit o jeho nejbližších evropských příbuzných. Můžeme začít vrabcem polním, který je řazen do stejného rodu Passer. Zmiňuji jej na prvním místě, protože žije i u nás. Jsou to velmi příbuzní ptáci, ale svoje vzájemné postavení mají ve volné přírodě striktně dané. Já budu tady a ty tamhle. Vrabec domácí rozhodně nějakým způsobem ovlivňuje postavení vrabce polního. Na české vesnici a nakonec i ve městech, žije vrabec domácí spíše v centru lidského osídlení, vrabec polní při okrajích směrem do polí. Jejich česká jména to popisují velmi přesně a výstižně. Pokud se týká zbarvení, liší se tito dva vrabci výrazně. Jelikož má vrabec polní hnědou hlavu, jedna z teorií uvažuje i o tom, že italský vrabec je prapůvodně kříženec s vrabcem polním. Tato teorie však v poslední době již zmiňována není. Bolavou patou této teorie bylo rozdílné zbarvení samic. Zatímco samice vrabce domácího je jen nenápadně zbarvený, hnědočerný pták, samice vrabce polního je stejně zbarvená jako samec. K tomuto případu mohu přinést i svoji trošku do mlýna. Předloni odchoval v Praze V. Kefurt dvojici Kříženců vrabce domácího×vrabce polního. Fotografii křížence vám předkládám. Mimo jiné je vidět, že šedá barva na hlavě vrabce domácího je do jisté míry dominantní, je vidět i na hlavě křížence, i když v menším rozsahu. K odchovu kříženců došlo vlastně náhodou, protože ve venkovní voliéře byl jak pár vrabců domácích, tak i pár vrabců polních. Samice vrabce domácího a samec vrabce polního byli zřejmě nevhodní jedinci, ke spárování došlo spontánně.

Vrabec polní u hnízda.

Posledním druhem evropského vrabce, který je ve hře o podobu italského vrabce, je vrabec pokřovní. Samec je sice dobře rozeznatelný od obou již zmíněných evropských vrabců, samice rovněž, ale rozdíl ve zbarvení oproti samici vrabce domácího není zase až tak výrazný.

VRABEC POKŘOVNÍ – Passer hispaniolensis (Temminck, 1820)
je výrazně zbarvený vrabec s jižnějším rozšířením než jeho oba příbuzní. Samec u hnízda na snímku byl fotografován před časem v Bulharsku, při pobřeží Černého moře. Před lety jsem tam byl na dovolené a dnes jsem již dočista zapomněl, jak se to vlastně jmenovalo. Ale zcela na jih, do Mičurinu, zbývalo ještě tak 30 km. Poblíž byl nejspíš Kiten. Asi 100 metrů od břehu moře stálo několik stejných rekreačních chatek, jenom taková přístřeší na přespání. Ve štítu každé chatky bylo hnízdo vrabců pokřovních. Jednoho samce se mi tenkrát podařilo vyfotit Pentaconem six s objektivem 300 mm na diák. Směrem k moři byly jen travní porosty a pak pláž, směrem k vnitrozemí pak asi po 100 metrech topolový lesík. Dnes si již vůbec nevzpomínám, jestli na stejné lokalitě byli i vrabci domácí. Ty jsem však pozoroval v asi 3 km vzdálené vesnici, kam jsme si jezdili kupovat na vypůjčených kolech místní imitaci uheráku, kterou prodávali 1× týdně. Tam se domácí vrabci přímo hemžili a také tam bylo plno jejich stromových hnízd. V Bulharsku jsou vrabci pokřovní tažní. Na zimu odlétají. Populace obou druhů žily viditelně odděleně. Ze západních částí rozšíření vrabce pokřovního, tedy ze Španělska, existují však zprávy, že se kříží s vrabcem domácím. Jak časté takové křížení může být nebo dokonce, nejedná-li se náhodou o zprávu jedinou, nemohu říci, protože jsem neměl sílu, studovat tuto problematiku hlouběji. K čemu taky, když sedím v Praze a tohle by chtělo spíš nějaké jarní procházky v okolí Valencie. Nicméně takové zprávy zřejmě vyvolaly teorie o tom, že vrabec italský je vlastně ustáleným křížencem mezi vrabcem pokřovním×vrabcem domácím. Vrabec pokřovní má totiž stejně hnědou hlavu, na druhé straně však má daleko výraznější černou skvrnu na prsou a kreslené boky. Je tady však velký problém. Vůbec nedokáži říci, jestli se vrabec pokřovní vyskytuje v Itálii. To bych to tam musel sám křížem krážem procestovat. V literatuře se totiž vyskytují pozoruhodné rozpory. A nemyslím tím snad nějaký brak, ale literaturu odbornou a uznávanou. Třeba Handbook of the Birds of Europe the Middle East and North Africa, The Birds of the Western Palearctic, Volume VIII, Crows to Finches. Celý kolektiv autorů, ve kterém mne zaujala třeba jména Voous nebo Hollom. Váží to 2,5 kila, stojí to 95,-liber, ale koupil jsem to za 25,-Euro. Tak podle tohoto impozantního díla se vrabec pokřovní vůbec v Itálii nevyskytuje! A to od Sicílie až na sever. Pouze na Sardinii a malém území na jihu Korsiky. Ovšem Clement ve Finches a Sparrows má zakresleného vrabce pokřovního na samém jihu italské boty, tak od Neapole směrem na jih, včetně Sicílie. Rozšíření ve Španělsku má zakresleno rovněž jinak. Nezdá se mi však v žádném případě věrohodnějším! Pak něčemu věřte! Tenhle tvrdí tohle, ten zase ono a nakonec se ukáže, že na místě nebyl ani jeden.

Vrabec domácí italský.

Existují všelijaké práce na toto téma. Ověření teorie o křížencích by však mohlo mít vcelku jednoduché řešení, pokud by ornitologie vůbec dokázala vzít v potaz chovatelství jako zdroj cenných informací. V dnešní době existují ornitologové, kteří nemají doma v kleci ani jednoho ptáka. Býval kdysi významný náš ornitolog a kroužkovatel, jehož autorita platila. Jmenoval se Václav Kruiz. Navštívil jsem jej jednou v jeho bytě v Praze na Letné, když byl již hodně starý a terénních aktivit zanechal. Měl doma v kleci stehlíka, čížka, pár motýlků rudouchých a pár tygříčků. Říkal jsem mu, že jsem překvapen, když u něj vidím exotické ptáky v kleci, to nebývá u našich ornitologů zvykem. A jak, prosím Vás, chcete porozumět ptákům, když se na ně denně nedíváte? V tom je ovšem hluboká pravda!
Jelikož jsem tedy v Itálii nebyl a italského vrabce rovněž na focení nezískal, musel jsem to nějak nahradit. Taliáni, alespoň někteří, jsou na svého endemita patřičně hrdí a tak můžeme často vidět nějaké odchované alespoň ve výstavních klecích na světových šampionátech. Jednoho se mi podařilo i vyfotit. Protože však za těmi dráty to není to pravé ořechové, trochu jsem tu fotku na počítači upravil. Nějaké ty dráty vyzmizíkoval, nějaké nechal. Aby bylo alespoň trochu vidět, jak vypadá, ale zase, aby bylo zřejmé, odkud ta fotka pochází. Při pohledu na tyto odchované vrabce mi napadá, že existuje chovatelská cesta k ověření teorie kříženců. Jak jinak? Odchovat, vyfotit, zdokumentovat! Vzpomínám si v této souvislosti na jeden světový šampionát, kterého jsem se zúčastnil. Bohužel si již nevzpomínám, kde to bylo. Možná by se to dalo i dohledat, ale to již rozhodně příště. Šlo o tohle. Kterýsi italský chovatel vystavoval křížence vrabce domácího s vrabcem italským. Pták byl vyřazen ze soutěže s odůvodněním, že nejde o mezidruhového křížence, jak vyžadují pravidla. Byl to přitom vlastně nejcennější exemplář celé výstavy. Alespoň z vědeckého hlediska. Kdyby to bylo tenkrát někoho vůbec napadlo, měl být vyfotografován ze všech stran, každé pírko spočítáno a rovněž přesně popsáno. Jenže to nikoho nenapadlo.

Vrabec pokřovní.

A tak tady sedím a tiše doufám, že až zase někdo pojede do Itálie, dá si na sobě záležet, aby nevypadal jako terorista a mohl se tam po nějakém tom vrabci poohlédnout. Lepší je vypadat jako sňatkový podvodník, ti musí přeci budit důvěru na první pohled. Ale pozor, aby nedošlo snad k nějaký mejlce, já bych chtěl jen pár vrabců.