Na krmítku je nyní živo

I přes dlouhotrvající silné mrazy, které panují v těchto dnech kolem nás, lze v přírodě vidět řadu pozoruhodných opeřenců. Nejedná se o vzácné severské kachny, které nyní zimují na nezamrzlých vodních plochách, ale o drobné pěvce navštěvující dobře zásobená krmítka. V těchto dnech lze vidět na krmítkách kromě hrdliček zahradních, kosů černých, zvonků zelených, hýlů obecných či různých druhů sýkor i pěnkavu jikavce, Čížka lesního, stehlíka obecného, brkoslava severního i čečetku zimní. Především výskyt jikavců, brkoslavů a čečetek dává tušit, že zima je skutečně tuhá.

Pěnkava jikavec žije v Norsku, Švédsku a Finsku. Celkovým vzhledem připomíná pěnkavu obecnou. Mimo hnízdní období žije často v početných hejnech. Hnízdo si staví většinou těsně u kmene stromu 4 až 5 metrů nad zemí a je v něm zpravidla šest vajec. V létě se živí výhradně hmyzem, v zimě nejrůznějšími semeny. Přímo na krmítku jej vidíme jen zřídka. Je velmi opatrný a většinou ho můžeme pozorovat jen pod krmítkem, kde sbírá všelijaké zbytky. U nás se vyskytuje jen při tuhých zimách, i když jejich zimoviště ve střední Evropě leží. V minulosti se jikavci stávali často kořistí lovců a byli považováni za lahůdku. Dnes tomu již naštěstí tak není. V březnu, ještě na zimovišti, přebarvují do kontrastního letního šatu a odlétají na hnízdiště.

Brkoslav severní je velký jako špaček s hustým nadýchaným opeřením a krátkým, žlutě zakončeným ocasem. Kostřec je šedý a na hlavě má červeně zbarvenou chocholku. V Evropě je považován za invazní druh, objevující se jednou za několik let. V posledních letech jej však pozorujeme téměř každou zimu. Živí se bobulemi, ale nepohrdne ani neočesanými jablky.

Čečetka zimní má červené temeno a černou skvrnu na bradě a sameček má i červený nádech na hrdle. Je velký asi 14 centimetrů a velikostí připomíná čížka. Létá ve velkých hejnech. Obvykle žije v tundře s vřesovištními a březovými houštinami. Čečetky jsou závislé na břízách a hnízdí většinou tam, kde břízy bohatě plodí. Hnízdí zpravidla nízko v keři od dubna do července a doba sezení na vejcích se pohybuje v rozmezí 10 až 12 dnů.

Díky intenzivnímu zimnímu přikrmování opeřenců, kterému by se měl věnovat každý milovník přírody, se v této době můžeme setkat se zajímavými druhy, které jsou v našich podmínkách zcela ojedinělé až vzácné. A navíc je pozorujeme v blízkosti lidského obydlí, aniž bychom je zbytečně rušili a připravovali je tak o cenné tukové zásoby, které v těchto podmínkách rychle mizí a jejich obnova je více či méně problematická.

I přesto, že zimu považujeme za dobu velké zdravotní prověrky pro celou řadu živočichů, z nichž někteří bohužel nepřežijí, máme v této době šanci vidět celou řadu vzácných opeřenců, které bychom v jiné roční době neviděli.