(Microtus fortis, Büchner, 1889) Někdy bývá v literatuře uváděn také pod jménem hraboš rákosní, v cizojazyčných publikacích ho pak nalezneme pod...
(Microtus fortis, Büchner, 1889)
Někdy bývá v literatuře uváděn také pod jménem hraboš rákosní, v cizojazyčných publikacích ho pak nalezneme pod názvy: anglicky - Reed Vole, Manchurian Reed Vole,
rusky – bolšaja polevka, vostočnaja polevka,
německy – große Wühlmaus, orientalische Wühlmaus, fernöstlische Feldmaus.
Čeleď:
hrabošovití (Arvicolidae),
podčeleď: hraboši (Arvicolinae).
Rozšíření:
Dálný Východ.
Velikost:
délka těla 110–197 mm, délka ocasu 34–69 mm, délka zadního chodidla 20–28 mm, délka ušního boltce 14–18 mm.
Gravidita a věk:
gravidita 18–22 dní, až 6 vrhů ročně, odstup jednotlivých vrhů 40–45 dní. Počet mláďat 4–13. Obvykle se dožívá jen jednoho roku, méně často 2–3 let.
Popis:
mimořádně statné tělo má svrchu pokryto popelavě hnědou srstí s příměsí rezavých tónů. Spodní část těla je světle popelavá, přechod mezi zbarvením svrchní a spodní strany je pozvolný. Ocas bývá obvykle jednobarevně hnědý, u severních poddruhů je někdy spodní strana světlejší.
Život v přírodě a chov:
v přírodě žije hraboš východní obvykle na březích řek, potoků a jezer nebo v mokřadech zarostlých rákosinami, ostřicemi a divokou rýží. Kromě toho se však vyskytuje i v blízkosti člověka, kde dokáže v letech přemnožení natropit značné škody na úrodě. Vyžaduje poměrně velké terárium nebo plastovou nádrž (výborně se hodí VELAZ T4), s vyšší vrstvou podestýlky na dně. Jako podestýlka se dobře osvědčila směs hrubých pilin a rašeliny. Chov je možný v párech nebo ještě lépe v rodinných skupinách. Základem krmení je čerstvá tráva a zelené krmení vůbec. To představuje určitý problém v zimním období, kdy je nutné nahradit trávu hydroponicky pěstovaným obilím a dostatkem listové zeleniny. Jako doplněk krmení podávám směs zrní (pšenice, kukuřice, oves, ovesné vločky, ječmen, slunečnici), kořenovou zeleninu a ovoce (tomu však hraboši východní příliš neholdují). Pokud mají dostatek šťavnaté potravy, nevyžadují vodu, jinak podáváme vodu v automatických napáječkách.
Hraboši východní byli do Čech dovezeni na sklonku devadesátých let a ukázali se jako velice perspektivní „mazlíčci“. Přes svoji velikost prakticky vůbec nekoušou a jsou velice klidní. I dospělá zvířata se dají brát bez obav do rukou a nesnaží se ani příliš utíkat. Mohli by tak úspěšně rozmnožit sortiment hlodavců chovaných jako pet, a to i proto, že se při dobré péči bez problémů rozmnožují.
Autor textu: Vladimír Motyčka
Autor fotografií zdroj: Vladimír Motyčka