Pudlí příběhy

Hrály si se mnou a já byla moc ráda. Tak mi utekl další rok a paní řekla, že když už jsou mi 2 roky, tak mi opatří ženicha, abych měla taky štěňátka. Jednou, bylo to v sobotu odpoledne, přišla k nám paní a vedla na vodítku takového pudlíka jako jsem já, ale bílého a byl to kluk. Moje paní mi řekla, že tohle je ženich a celá se nad ním rozplývala. Nevím opravdu, co na něm viděla. Ani si se mnou nechtěl hrát, ani běhat v trávě, zkrátka byl jaksi podivný. Voněl na dálku šamponem, stál na místě a jeho paní ho pořád upozorňovala, aby se neumazal a to mi bylo nejdivnější. Pejskové se přece mají spolu prohánět v trávě. Za dva dny mě paní vzala a šli jsme za tím pejskem na návštěvu my. No, ale to jsme si mohli ušetřit čas. To bylo to samé. Držel se té svojí paničky jako klíště a na mě, jako potencionální nevěstu se jen tak povrchně podíval, ani nezakňučel na pozdrav a tak jsem o ženichovi nechtěla už ani slyšet. Zase uběhl rok a začalo léto, všude bylo plno vůní a já jsem je vnímala tak silně, že mi to bylo až divné. Vůbec jsem nechápala, že je možné, že na dálku cítím jiné pejsky. Měla jsem tak silnou touhu se s nimi kamarádit, že mě pán venku musel mít na vodítku, abych za nimi neutekla. Ale působilo to i opačně. Okolním pejskům jsem se asi taky líbila, protože mě vyhledávali.

Jednou večer, když jsem se šla ven vyčurat, zaběhla jsem za roh do vysoké trávy. Čenichala jsem všechny ty vůně, když tu se to náhle stalo. Přiběhl ke mně jakýsi pejsek. Byla tma, tak jsem nic neviděla, ale cítila jsem, jak mi olizuje ouška a cítila jsem taky, jak mě objal a najednou jsem byla jeho nevěsta. V tom jsem slyšela pána, jak na mě silně volá a hledá mě, ale já jsem v tu chvíli na pána vůbec nedbala. Naštěstí byl ten pejsek taky pudlík, ale černý. No, proto taky nebyl ve tmě vidět. Večer paní řekla, že zítra mě pustí zase ven, za tím pejskem a taky to dodržela. Další den jsem byla od rána velmi neklidná. Sotva jsem večer vyběhla do parku, už tam byl a měli jsme se moc rádi. Potom plynuly dny celkem v klidu, až na to, že asi za 3 týdny mi bylo docela špatně a začala jsem nějak víc jíst. Jedla jsem všechno možné. Ale asi to bylo nedobře, protože mi nějak podezřele začalo růst bříško. Panička mi ho hladila a začala mluvit o štěňátkách. To mi bylo podivné, ale ještě nikdy jsem štěňátka neměla, tak ani nevím, jaké to je. Až asi za další 4 týdny se mi bříško začalo divně pohybovat. Vždycky večer, když jsem jen tak ležela a odpočívala, se mi tam cosi převalovalo a myslela jsem chvílemi, že mi to vyskočí ven. Asi za 14 dnů jsem cítila, že přišel můj čas. Běhala jsem po bytě sem tam, hrabala všude pelíšek. Paní byla u mě, hladila mě, abych zůstala klidně ležet a hodně dýchala. A najednou se to stalo. Vykulilo se ze mě první štěňátko. A i když jsem to nikdy nedělala, sama od sebe jsem věděla, jak štěňátko olízat a očistit, aby bylo čisté a voňavé. Chvilku jsem si odpočinula a už se narodilo další. A tak jsem jich přivedla na svět celkem pět. Tři chlapečky a dvě holčičky. Všichni byli úplně černí po tatínkovi. Paní i pán byli po celou dobu u mě, pochválili mě, jaká jsem byla statečná a pochválili mi i moje děti. Od té chvíle jsem byla maminka a pečovala jsem o ty malé drobečky, aby měli dost mlíčka. Moje paní zase pečovala o mě, abych měla dostatek výživy. Bylo léto a moje děti rostly jako z vody. Vždycky v noci jsem je nanosila paní a pánovi do jejich pelíšku a tam jsem byla spokojená. Ráno pán a paní vstali, odnesli mi moje pejsky do mého pelíšku anebo ven na sluníčko. Tam jsem si s nimi hrála. Oni už totiž viděli, motali nožičkami, kousali se navzájem a vůbec vymýšleli hlouposti. Taky už potřebovali víc jíst a tak jim paní kupovala různé psí dobroty v konzervách, aby byli moji pejskové silní a zdraví. Taky se u nás začalo mluvit o tom, že se budeme stěhovat, ale jak to paní chce provést, to mi není jasné. Vždyť jenom, co je u nás pejsků! No, nechám se překvapit. Celý další týden k nám telefonovali lidé, kteří si chtěli koupit malého pudlíka nebo fenečku. Postupně odešly do světa tři moje děti. To se ví, že jsem to oplakala, všude jsem je hledala, ale už se nevrátily. Pochopila jsem, že je to tak na světě zařízeno, musí to zkrátka tak být. Teď ale se u nás všechno chystá na stěhování. Paní všechno balí do krabic, aby se to nerozbilo. Všechny hrnečky, talířky i lžičky. Je to asi pro ni velmi náročné, protože občas i pláče. Pán i ona se rozhodli, že se odstěhují na venkov, kde budou mít velkou zahradu, kde my pejskové budeme mít hodně prostoru na běhání. No, možná to bude mít výhody. V sobotu ráno k nám přijelo veliké auto. Všichni dospělí nosili do toho auta všechen nábytek, až zůstal náš domeček docela prázdný, bez života. Nakonec jsme se vměstnali do auta i my, pejskové s paní a pánem a cestovali jsme do nového domova.

Přijeli jsme asi na místo, protože auto náhle zastavilo. A už to všechno zase nosili jako mravenečkové z auta ven. Potom jsem zůstali sami. Byli jsme ale divně smutní, asi si musíme zvyknout. Pustili nás pejsky na zahradu, abychom si všechno očichali a proběhli se. Sami - pán a paní - chystali uvnitř domečku stůl a pelíšek, protože to je to nejdůležitější, co lidi, ale i pejskové potřebují. Taky já jsem ukazovala svým dvěma dětem nový domov. Ale dobře jsem věděla, že brzy odejdou do světa.

Jednou ráno přijely dvě paní, každá si vzala jedno a odjely. Dlouho jsem tesknila. Běhala jsem po celém domě a čenichala a hledala, ala marně. Po nějakém čase mě steskl opustil, protože jsem měla plno práce. Očenichat celou zahradu, běhat kolem dokola celého plotu, hlídat všechny ty divné ptáky, co si pán a paní opatřili. Někteří snášeli vejce, jiní prý jsou dobří na pekáči, no, uvidíme, říkala jsem si. Třeba se taky dočkám a ochutnám. To Rita - vlčice, ta na nic nečekala a rovnou si toho velkého ptáka - kachnu - ulovila a snědla. Však taky od pána dostala vyhubováno. Od té doby to už neudělala. Taky paní opatřila taková bílá zvířátka s dlouhýma ušima, prý se jim říká králíci. S těmi pane bylo veselo. Někdy utekli z ohrady a to byla honička. A když některá králičí maminka měla malé králíčky, moc ráda jsem je olizovala. Ale paní mi je půjčila vždycky jen na chviličku. Jednou, musím se přiznat, jsem udělala hroznou věc. To už bylo další léto, vykulily se z vajec malé kačenky, ale byly jen tři a žádná kachní maminka je nechtěla opatrovat. Tak bydlely u nás doma v bedně, aby se jim nic nestalo. Já jsem je chtěla olízat a očistit, jako svoje dětičky. Když paní přišla ze dvora domů, už se ty kachničky vůbec nehýbaly. Asi úplně usnuly. To jsem dostala vyhubováno!

Když jsme bydleli na venkově třetí rok, paní si usmyslela, že mi opět opatří ženicha. Nebude už černý, ale bílý, abych prý měla krásná bílá štěňátka. No s ženichy mám už své zkušenosti, takže jsem to moc vážně nebrala. Ale paní ano! Začala telefonovat různým lidem, kteří taky měli doma pudlíky a jeden ženich se ozval. Tedy jeho panička. Moje paní je pozvala, abychom se seznámili. Já se ale seznamovat vůbec nechtěla. Jednou večer přijeli. Ucítila jsem ho a ozvala se ve mně jakási zvědavost.

Měla jsem už jisté zkušenosti, ale to víte, každý ženich je jiný. Dělala jsem drahoty, utíkala jsem mu, všelijak kličkovala. Po chvíli toho laškování jsem mu dovolila, aby mi olíznul čumáček. Ale to bylo všechno. Potom jsme byli oba unavení, jeho panička ho pořád litovala, jak ho to vyčerpalo. Moje paní je pozvala na ještě jednu návštěvu. A ta už dopadla dobře. Nevím jak to, ale docela jsem se na něj těšila. Dokonce jsem poznala, že už přijel a doopravdy jsem mu dala najevo svoji lásku. Potom odjeli. Bylo mi tehdy doopravdy smutno, dívala jsem se z okna, vyhlížela ho, ale už jsem ho nikdy neviděla. Protože už jsem jednou štěňátka měla, dobře jsem věděla, co bude dál. Začala jsem hodně jíst, víc než jindy. Začalo mi růst bříško, až jsem byla jako balón. Panička mi bříško vždycky škrábala, protože mě stále svědilo. Koupala mě, abych byla v čistotě. Zkrátka se o mě krásně starala. Jarní povětří mi dělalo taky dobře. Vždy, když jsem zatoužila jít na dvorek, čumáčkem jsem si otevřela dveře a šup, už jsem byla venku! To byla nádhera, lehla jsem si do trávy na sluníčko a vyhřívala se. Taky mě bavilo jít ke králíkárně a tam jsem tak usilovně šmejdila, až jsem konečně našla nějaký králičí bobeček. Hrozně mi chutnal. Taky bobek od slepic nebyl k zahození. To potom panička docela zuřila.

(pokračování příště)