Anglický název: Red-billed Fire Finch, Fire Finch. Německý název: Senegalamarant, Amarant, Kleiner Amarant. Velikost: 90–100 mm (délka), křídlo 40–43 mm, ocas 33–37 mm.
Vyskytuje se prakticky v celé Subsaharské části Afriky s výjimkou oblastí se souvislým porostem lesů. Na tak rozsáhlém areálu vytváří řadu zeměpisných forem (8–10 – podle literatury), které se od sebe liší tu více, tu méně. Nemám v tomto článku tolik prostoru zabývat se podrobně jejich popisem a proto se omezím na základní popis a uvedu alespoň u dvou forem jejich odlišnost.
Samec je zbarven celkově červeně, ale barva není tak intenzivní, jako například u am. černobřichého. Křídla jsou hnědá. Spodní břicho je šedohnědé a rozsah tohoto zbarvení kolísá podle poddruhu. Kostřec červený, ocasní pera černá. Temeno a týl hnědočervené až hnědé. U L. s. ruberrima je rozsah hnědé barvy na těchto partiích velmi malý, u L. s. senegala je temeno hnědé a tvoří jakoby čepičku a u L. s. brunneiceps je hnědá barva rozšířena nejvíce a může zasahovat až do masky.
Samice je celkově olivově šedohnědá. Kostřec je červený, ocasní pera černá. Spodina těla je světlejší. Uzdička je červená. U některých poddruhů může mít samice jemně červená prsa. Obě pohlaví mají víceméně červený celý zobák. Na bocích mají několik bílých teček, které u samců některých subspecií mohou i chybět. Mláďata jsou zbarvena hnědě, na spodině světlejší. Kostřec červený, zobák černý.
Amarant malý, jak již bylo uvedeno, vytváří na svém rozsáhlém areálu výskytu řadu zeměpisných forem. K nám přicházejí především západoafrické subspecie ze Senegalu, Mali, Guiney a Ghany. Občas se k nám dostane i poddruh L. s. brunneiceps, který byl dříve považován za samostatný druh amarant hnědohlavý. Tito ptáci přicházejí nejčastěji z Tanzanie. Amarant malý je, stejně jako amarant tmavý, typickým druhem africké stepi. Obývá na severu svého areálu i suché (aridní) subsaharské oblasti. Jedná se také o synantropní druh, který expandoval do zemědělské krajiny a velmi často žije i uprostřed domorodých osad. Obdobně jako dříve naše vrabce, jej lze zastihnout, jak se přiživuje s drůbeží. V řadě oblastí jej domorodci s oblibou chovají. Přirozeným biotopem jsou oblasti pokryté vysokou trávou nebo trnitými křovinami. Velmi často se zdržuje na zemi nebo velmi nízko nad ní.
Hlavní částí potravy jsou drobná semena trav nebo bylin a drobný hmyz. Na rozdíl od většiny druhů amarantů se i v době hnízdění zdržuje v jakémsi společenství či malé kolonii. Velmi často ve společnosti atlásků malých, kteří jsou jeho hnízdními parazity. V době mimo hnízdění vytváří početná hejna společně s dalšími druhy amarantů, astridlů, různých druhů vrabců, snovačů a atlásků. Tato hejna migrují za vodou a potravou, mnohdy i na velké vzdálenosti. Podle sdělení afrického dodavatele se nejčastěji vyskytují ve společnosti amarantů černobřichých, tmavých, tečkovaných, občas i amarantů škraboškových, motýlků rudouchých, zlatoprsek, snovačů a atlásků. Amaranti malí nemají prakticky rozdělené období klidu a hnízdění. Zahnízdí vždy, kdykoli jsou vhodné podmínky, především dostatek potravy.
Hnízdo staví v trsech trav, dutinách, křovinách i přímo na stavbách a chýších domorodců. Má kulovitý tvar. Stavebním materiálem jsou stébla trav, kořínky, chlupy, peří apod. Snůška činí 3–6 vajíček (průměrně 4), inkubační doba je 11–12 dnů. Mláďata vyletují za 16–18 dnů, ale někdy zůstávají v hnízdě i tři týdny. Průběh přepeřování do adultního šatu je značně pomalý. Začíná ve stáří 5–6 týdnů, ale zcela zbarveni jsou ve stáří 5–6 měsíců. Lze říci, že mezi amaranty se jedná o výjimku, protože ostatní druhy jsou plně přepeřeny ve stáří 3–4 měsíců. Podobně dlouhé přepeřování známe např. u amadin Gouldových.
Amarant malý je nejčastěji dováženým druhem rodu Lagonosticta a také jeho počty v importech jsou asi nejvyšší. Osobně jej nepovažuji za nejodolnější druh, pokud jde o importy. Tam bych zařadil amaranta růžového. Zvláště se západoafrickými ptáky mohou být někdy problémy. Jasně odolnější jsou amaranti docházející z Tanzanie, i přes delší transport. Velkým nedostatkem je, že exportéři zařazují často do transportů i nevybarvená mláďata a přepeřující ptáky. Snad se domnívají, že „rafinovaně zamaskují“ jasnou převahu samců, která je dána i u tohoto druhu amarantů. Mladí a přepeřující ptáci mají dost starostí sami se sebou i bez transportu a proto často přicházejí ve špatné kondici, trpí poruchami trávicí soustavy (viz amarant černobřichý) a velkým deficitem bílkovin. Naštěstí jsou schopni, na rozdíl od jiných amarantů, tento handicap rychle vyrovnat. Jako většina stepních ptáků mají dobrou vnímavost pro invazní tracheobronchitidu („prskavku“), ale i zde vykazují po medikaci velmi dobré výsledky.
Jejich velkou výhodou je, že ihned přijímají dobře předkládaná krmiva, pouze proso berou zpočátku pouze okrajově, ale rychle se jej naučí přijímat. Preferují, jako většina druhů amarantů zrna žluté barvy. Senegal, mohár i drobnou lesknici berou velmi ochotně. Především astrildi východoafrické subspecie doslova vpadnou na senegalské proso v klasech. Nejrychleji z amarantů se naučí brát suché vaječné směsi. Z živého krmiva jsou nejvhodnější kukly nebo larvy plesnivců. Již méně vhodní jsou „mouční červi“. Obdobně jako u ostatních druhů amarantů je důležitá dotace vitaminů a minerálních látek.
Nároky na mikroklima také odpovídají požadavkům rodu Lagonosticta. Pouze např. snižování teploty může být rychlejší a koncem karantény by se měla pohybovat teplota okolo 20 °C. Souběžně s teplotou je ale nutné snižovat i vlhkost, která by se měla pohybovat maximálně okolo 50–60 %.
Chov amarantů malých má u nás tradici. Před rokem 1989 tvořil amarant malý 98–99 % populace ptáků rodu Lagonosticta v tehdejší ČSSR. Ostatní druhy amarantů bylo možno přirovnat téměř k „Čihošťskému zázraku“. Technologie chovu byla velmi dobře propracovaná, tedy řečeno velmi obecně. Amaranty malé lze úspěšně chovat jak v kleci, tak i ve voliéře. I sezónní odchov v zahradních voliérách probíhá dobře, snad s výjimkou potíží samic se snůškou při chladnější letní periodě. Nutno dodat, že chov ve voliérách je jednodušší, než-li v klecích a přináší lepší výsledky. V chovu klecovém je nutná určitá opatrnost v dávkování živé potravy. Na druhé straně u několika párů jsem dosáhl úspěšných odchovů i bez živé potravy.
Amaranti malí zahnízdí kdykoli jim k tomu připravíme vhodné podmínky a někdy, i když jim je nepřipravíme. Za vhodné podmínky lze považovat přiměřené teplo, klidné místo a slušné krmení. Pamatuji se na pár amarantů malých, který jsem na podzim odstěhoval do malé voliérky do sklepa na přezimování. Celou sezónu nejevil zájem o rozmnožení a tak jsem je chtěl naučit vážit si „dobrého bydla“. To se stalo ještě před revolucí, kdy jsem choval ptáky v bytě a měl jsem k jejich chovu pouze velmi omezený prostor. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po čase zjistil ve voliérce větší počet amarantů, než-li jsem tam původně umístil. Pár zahnízdil aniž jsem si toho všiml. Pravdou ale je, že zde měli ptáci klid, který byl narušen pouze 3–5× denně, když se šlo do vedlejší kotelny přiložit.
Na výběr hnízda nejsou vůbec nároční. Budka, košíček, konifera apod. dokáže vyprovokovat hnízdní náladu. Jako materiál na stavbu hnízda podáváme jemné seno, sisálová nebo kokosová vlákna, peří, chlupy. Stavba započne velmi rychle. Staví oba ptáci, samec materiál přináší, samice buduje. Zajímavé je, že amaranti malí preferují výše položená hnízda (podobně jako např. am. tečkovaný). Tok probíhá jak na zemi, tak i ve větvích. Tento druh se na zemi nezdržuje tak často jako jeho příbuzní (opět je zde podobnost s am. tečkovaným). Většinou do 10 dnů po umístění hnízdního podkladu je tok ukončen a dochází ke snůšce. Nejčastější počet jsou 3–4 vajíčka, ale měl jsem hnízda i se sedmi vajíčky. Na snůšce sedí převážně samička, i když je občas samcem střídána. Po vylíhnutí mláďat krmí zpočátku také především samice, samec se přidává až později. V řadě případů zasedne samička znovu ještě před vylétnutím mláďat z prvního hnízda. Je rozumné nechat ptáky vyhnízdit 2–3× a potom je nechat odpočinout. Vylétlá mláďata jsou ještě asi 14 dnů přikrmována téměř výlučně samcem. Zdá se mi, že pokud dojde k úspěšnému odchovu mláďat v prvním hnízdě, je úspěšnost i v dalších hnízděních vyšší. Snad je to způsobeno tím, že samec se ještě stará o první potomstvo a není tak náchylný k přechodu do dalšího toku a tím k likvidaci hnízda. Bohužel měl jsem zkušenost, že poměr pohlaví v odchovech je ještě hrozivější, ve prospěch samců, než-li v dovozech. Navíc i odchovné samičky jsou výrazně choulostivější.
Krmíme stejně jako předcházející druhy amarantů. Snad jen u přepeřujících mláďat je třeba vyšší dávkování vitaminů. Při odchovu není zcela nezbytné živé krmivo, ale pokud jej podáváme, jsou odchovy početnější a silnější. Velmi rádi přijímají zelené mšice. Ty jsem jim podával vždy s kouskem větévky (v mém případě konkrétně růží, které rostly před domem). Ptáci ji obrali doslova až na „kůži“.
Amaranty malé lze doporučit pro chov začínajícím chovatelům. Získáme tak potřebné zkušenosti pro chov náročnějších druhů rodu Lagonosticta. Jejich nevýhodou je poměrně nízká životnost, kterou bych odhadl v průměru na 3–4 roky, ale jistě existují výjimky.