Exotičtí holubi, holubi a hrdličky  (5. část)

Diamantový holoubek patří do skupiny tzv. malých holoubků, konkrétně do rodu Geopelia. Jeho domovem je Austrálie. Na rozdíl od ostatních druhů Geopelia nevytváří geografické rasy.

V zajetí se chová velmi dlouho a patří mezi nejčastěji chované exotické holoubky. Je velmi temperamentní, čímž zaujme okamžitě pozornost každého příznivce exotických ptáků. Jeho velkou předností je jeho snášenlivost s drobnými exotickými ptáky (s výjimkou malých holoubků) a to, že je poměrně krotký.

Holoubek diamantový, v přírodním zbarvení, má hlavu, krk a hruď modravě šedou, záda a ramena tmavě šedohnědé. Na křídlech mají holoubci malé bílé tečky, které vypadají jako diamanty – odtud jeho název. Střední ocasní pera jsou šedohnědá s tmavými konci, zbývající jsou bílošedá a u kořene černošedá. Břicho má světlé, rovněž i spodní část křídel. Zobák je matně šedočerný, oko oranžovohnědé, okolí očí je holé, načervenalé až korálově červené barvy. Nohy má růžovohnědé, drápky jsou šedočerné. Délky dosahuje kolem 20 cm a váhy kolem 50 g. Holubička se od holoubka liší nepatrně. U dospělých jedinců je o něco jemnější, má méně početné a trošku větší bílé tečky, má méně výrazné okruží kolem očí a na rozdíl od holoubka má více hnědé barvy na krku, ramenou i křídlech. Mláďata mají záda hnědošedá a bílé tečky nejsou ještě patrné.

Ve své domovině v Austrálii žije na celém kontinentě s výjimkou jižního a jihozápadního pobřeží. Vyskytuje se v suchých teplých lesostepích, porostlých travou a ojedinělými stromy a keři. Většinu dne se pohybuje po zemi, kde vyhledává různá semena trav.

Odpočívají a spí ve větvích stromů a keřů. Velmi oblibují slunce a teplo. Německý ornitolog Immelman naměřil teplotu písku, kde se holoubci vyhřívali 70 °C. O to obdivuhodnější je jejich přizpůsobivost středoevropskému klimatu. Pokud teplota neklesá pod bod mrazu, snesou bez problémů zimu v nevytápěném prostoru, ale teploty pod bodem mrazu nedoporučuji, holoubci při nich vyloženě trpí, i když to třeba přežijí.

Po zemi se pohybují charakteristickými krůčky. V přírodě se nejčastěji vyskytují v párech nebo v malých skupinkách. Hnízdí poměrně nízko na stromech nebo i v keřích. Hnízdo bývá malé a poměrně řídce vystlané ze stébel a slabých větviček. Snášku tvoří 2 čistě bíle zbarvená vajíčka, na kterých sedí 13 dnů. Holubička sedí v noci a ve dne ji střídá holoubek (zpravidla od 9–10 hodin dopoledne do 16–17 hodin odpoledne). O mláďata se vzorně starají oba rodiče a hnízdo mladí opouští mezi 12–14 dnem. Přibližně 14 dnů rodiče o mladé ještě pečují (zpravidla holoubek, poněvadž holubička často do týdne od opuštění hnízda mláďaty opět nasedne na další snášku). Potom jsou mladí zcela samostatní a holoubek je začne odhánět (zejména mladé samečky, poněvadž v nich vidí „konkurenci“).

Velmi zajímavé je dvoření holoubka holubičce. Před holubičkou se uklání, přičemž vydává poměrně hlasité „houkání“ a rozprostírá pera do vějíře.

Za léta, co jsou chováni v zajetí, se tomuto chovu plně přizpůsobili. První písemná zpráva o chovu v zajetí je z roku 1868 a to z londýnské zoologické zahrady.

Dnes je v zajetí rozšířen prakticky po celém světě a spolu s hrdličkou chechtavou je nejpočetnějším a nejčastěji chovaným exotickým holubovitým ptákem ve světě. Pro svůj něžný a uhlazený zjev, temperament a poměrně snadné rozmnožování je mezi chovateli velmi oblíbený. Jeho chov je při dodržování základních chovatelských podmínek nenáročný a je možný jak ve voliérkách, tak i v prostornějších klecích. Jak jsem již uvedl, není vhodné chovat pohromadě více párů holoubků, poněvadž samečkové proti sobě bojují a narušují hnízdění. Společný chov více párů sice někteří autoři uvádí, ale z vlastních, více než 30-ti letých zkušeností, to nedoporučuji. Snad jen ve velké, členité voliéře.

Krmení je jednoduché – proso je základ, dále lesknice, mohár, mák i různá drobná plevelná semínka.Toto vše podávám i v naklíčeném stavu. V období hnízdění podávám vaječnou míchanici.

Jak jsem již uvedl, holoubci diamantoví hnízdí snadno i v zajetí. Není výjimkou, že některé páry zahnízdí až 8× za rok a vyvedou až 16 mláďat. Za dobu, co je chovám, jsem takových párů měl několik. Nesdílím názor, některých autorů, že se holubičky častou snáškou vyčerpávají a mohou i uhynout. Důležité je, aby snášky nebyly časté v krátkém intervalu (pak může dojít k zánětu vejcovodu), ale byl mezi nimi interval alespoň jeden měsíc. Většina mnou chovaných diamantových holoubků se dožila 10-ti i více let.

Na hnízdění dávám holoubkům v horní části voliérky nebo klece hnízdo – nejčastěji košíček nebo cedník (v průměru 10–15 cm). Má to tu výhodu, že dno vytváří dolík a vajíčka se nerozkutálí, poněvadž stavba hnízda není moc kvalitní. Jako hnízdní materiál dávám holoubkům nakrátko nastříhané seno.

Holoubek diamantový vytvořil již několik mutací. Nejznámější je stříbrná. Zbarven je stříbrošedě, bílé tečky jsou o něco větší, než u holoubků přírodně zbarvených. Letky mají lehce růžový nádech, záda a kostrč mají bělavý nádech. Okruží kolem očí bývá větší než u přírodních holoubků. Drápky jsou rohově zbarvené. Mláďata se líhnou s růžovou kůží.

Další mutací jsou diamantoví holoubci hnědí. Hnědá barva je výraznější než u přírodních holoubků. Hnědé zbarvení je nejen na zádech, ale i na ocase a křídlech a dokonce i bílé tečky mají hnědý nádech. Břicho není bělavé, ale s nádechem do hněda.

Velmi hezcí a žádaní jsou holoubci diamantoví bílí, kteří jsou označováni jako briliantoví. Peří je bílé s šedým nádechem. Někteří jedinci jsou téměř bílí. Okruží kolem očí je výraznější, podobně jako u stříbrné mutace.

Velmi žádanou mutací jsou diamantoví holoubci mramoroví. Jejich zbarvení je modrošedé a na zádech jsou mramoroví. Zbarvení těchto holoubků je variabilní, někteří jsou tmavší, jiní zase hodně světlí s tmavšími konci křídlových letek. Všichni však mají mramorování na zádech. Někteří mají bílá ocasní pera. Rovněž zajímavou mutací jsou holoubci diamantoví skořicoví. V jejich zbarvení převládá skořicově hnědá barva. U této mutace je častý rozdíl ve zbarvení pohlaví. Holubičky mívají skořicově hnědou barvu sytější než holoubci. Ti jsou většinou světlejší až kávovější. Poslední, mě známou mutací, jsou diamantoví holoubci straky. Základ ve zbarvení je jako u přírodních holoubků, ale mají různě početná bílá místa po celém těle.

Existují další mutace a to zejména straky u mramorových, skořicových, stříbrných a hnědých, poněvadž při křížení různých mutací vznikají odlišnosti ve zbarvení a jde jen o to, tyto odlišnosti ustálit, aby se staly dědičnými.