Český stavák bílý a plamínek

Bílé české staváky a bílé s barevnou lyskou, nazývané jejich chovateli od nepaměti „plamínci“, chovali čeští chovatelé už v 19. století a jsou právem považováni za jedny z nejstarších rázů českých staváků. Podle dostupných pramenů byli chováni zejména ve středočeském Polabí, zvláště v okolí Nymburka, Kolína a Poděbrad.

• 1,0 č. stavák černý plamínek

U bílých s barevnou lyskou připomínala od kořene zobu rozšiřující se lyska tvar plamene ohně, a tak se mezi jejich chovateli už v dávné minulosti ustálil název plamínci. Už mezi oběma válkami se sice rychle rozšířili do celé republiky včetně Slovenska, ale nikde nebyli příliš hojní. Byli spíše považováni za jakousi zvláštnost mezi bílými celobarevnými staváky.

Ve většině starších zdrojů jsou uváděni plamínci ve 4 barvách, v černé, červené, žluté a modré. V knize „České holubářství“ z roku 1940 je uvedena i barva „kaštanová“. V posledním čtvrtstoletí se objevili i „stříbřití“, ale vzhledem k menší kontrastnosti s bílou barvou se příliš nerozšířili.

• 1,0 č. stavák červený plamínek

Z českých plemen holubů se tato kresba vyskytuje již jen vzácně u rakovnických kotrláků a to mě vedlo mimo jiné k závěru, že čeští staváci vznikli křížením západoevropských voláčů s předchůdci dnešních rakovnických kotrláků. Potvrzuje to nejen celá řada stejných znaků obou plemen, ale také skutečnost, že křížením obou plemen nedochází ke zhoršení letových vlastností, tj. stavění.

• 1,0 č. stavák žlutý plamínek

Chov plamínků patří k těm náročnějším a dlouhodobě v minulosti chovatele odrazovaly zřejmě i problémy s dosažením předepsaného světlého zbarvení zobáků, zejména u černých a modrých. Tento problém je zmiňován už v první monografii o stavácích Severina Flory z roku 1921 pod názvem „Český holub stavěcí“. Potíže s čistozobostí se promítaly také do znění starších vzorníků. Např. v „Českém holubářství“ (1940) je uváděn zcela černý zobák jako hrubá vada, ale černý horní zobák jen jako vada malá. Tyto problémy se jejich chovatelům podařilo odstranit už v 60. letech minulého století, ale u modrých a černých plamínků je nutné této záležitosti věnovat stálou pozornost.

• bílý černoocasý plamínek

V sedmdesátých letech došlo k prudkému růstu kvality plamínků, zejména černých a také červených, a to především zásluhou Oldřicha Buřiče z Choťánek u Poděbrad. Jeho chov černých se stal na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přímo legendárním a pamětníci si dodnes pamatují některé jedince, blížící se ideálu. Po jeho smrti se naštěstí našli zdatní následovníci v chovatelích Bekovi, Macánovi, Voráčkovi a dalších. Přes jedinečnou působivost kresby, vzhledem k obtížnosti chovu, zůstávají černí plamínci počtem vystavovaných holubů na druhém místě za červenými.

• 1,0 č. stavák žlutý plamínek

Červení plamínci jsou dlouhodobě nejoblíbenějšími a nejvíce vystavovanými ze všech plamínků. Udržují si také poměrně vysokou kvalitu a na celostátních speciálkách jich bývá vystaveno 70–80 kusů. To je zpravidla víc, než ostatních barev plamínků dohromady. Velkou zásluhu na současné úrovni mají zejména chovatelé Baumruk, Berák, Calda, Dušek, Fiala, Hanuš, Puchta a další. U tohoto rázu se jako nejčastější vada kresby vyskytuje příliš velký plamínek. V zahraničí si červení plamínci získali oblibu zejména v bývalé NDR, kde jsou chováni dosud.

• 1,0 č. stavák modrý plamínek

Zcela odlišná byla dlouhodobě situace v chovu modrých a žlutých plamínků. Po dlouhá léta byly tyto dva rázy v rukou 2 až 3 chovatelů a v jejich chovech docházelo k příbuzenské plemenitbě. Tím se zároveň upevňovaly některé nežádoucí znaky, jako menší volatost, kratší krky, nižší nohy, horší struktura peří a podobně. Na Moravě se o zlepšení úrovně žlutých plamínků v posledních 2 desetiletích zasloužil J. Štaubert, jehož holubi se výrazněji prosadili i na celostátních speciálkách.

V Čechách se modrými plamínky dlouhodobě zabýval F. Steklý, ale jeho chov trpěl nedostatkem cizí krve. Zásadní obrat nastal, když se regenerací modrých i žlutých plamínků začal systematicky zabývat M. Calda. Masivním křížením s modrými a žlutými sedlatými staváky došlo k rychlému zlepšení obou rázů na současnou dobrou úroveň. Takový způsob regenerace vyžaduje větší množství chovných párů, což chov M. Caldy splňuje.

• 1,0 č. stavák bílý modrocasý

Právě za pomocí sedlatých staváků vznikl i další zajímavý a líbivý ráz, a to bílí barevnoocasí a barevnoocasí plamínci. Černými a červenými se dlouhodobě zabýval ing. Pintíř z Plzeňska a v posledních letech nezávisle na něm i jihočeský chovatel Zajíc. Ten na známých Soběslavských výstavách v posledních letech představuje hlavně černoocasé plamínky, ale vystavil i modroocasé (viz foto).

• 1,0 č. stavák bílý

Barevnoocasí plamínci byli v minulosti také občas představeni na celostátních speciálních výstavách českých staváků v Memoriálu Vojtěcha Mrštíka v novošlechtění.

Jako všichni bílí holubi i plamínci jsou citliví na čistotu životního prostředí a proto se hodí zejména do venkovských chovů. Chovatelskou náročností i exteriérem uspokojí i ty nejnáročnější chovatele.