Pudlí příběhy

Byl květen a já už měla mít štěňátka. Bylo mi stále horko, měla jsem velikou žízeň, kousal mě kožíšek. Zkrátka – hrůza. Taky jsem pořád běhala sem a tam a hledala si pelíšek. To znamená, že jsem hrabala packami, jak to pejsci dělají. Celou noc to trvalo a nic – stav se nelepšil. Tak paní zavolala doktora. Pan doktor přijel, podíval se mi na bříško a řekl: „Ba jo – je to tady“. Dal mi injekci a odešel. Bylo mi hrozně špatně. Bříško jsem měla tvrdé jako kámen a stále jsem měla jeden velký problém. Nemohla jsem najít ten správný pelíšek pro svoje malinkaté děti. A potom jsem dostala nápad. Za dveřmi byla velká bedna a v ní peřiny. Tak tam jsem se zachumlala a bylo. Paní o mě patrně měla strach, všude mě hledala a nakonec mě našla. Akorát to stihla. Už u mě zůstala a hladila mi bříško. Byla jsem hned klidnější. A najednou to nastalo. Byl to kluk, jako buk. Hned jsem ho očistila. Paní mě chválila, jak jsem hodná a statečná. Po krátkém odpočinku se narodilo další a pak zase a zase. Byli celkem čtyři a už to vypadalo, že jsou všichni na světě. Ale ouha, to byl omyl. Najednou se ozvalo ještě jedno. Tak jich bylo dohromady pět. Dva kluci a tři holčičky. Stále jsem je olizovala a čistila a oni ode mě začali pít mlíčko. Byla jsem moc unavená, ale tak nějak příjemně, jako po dobře odvedené práci. I pán přišel domů z práce, aby viděl na vlastní oči, jak jsem statečná psí maminka a jaké mám krásné děti. Všechny byly bílé a silné, jenom to poslední bylo malinkaté. Je dobře, že je květen a je hezky a teplo. Nedovedu si představit, že bych měla štěňátka v zimě. Nemohla bych je vzít ani ven na trávu. Paní vždycky vzala košík a naskládala do něj všechny moje děti. Já na ni ostražitě dohlížela, aby na některé nezapomněla. Potom je donesla na dvůr nebo na naši krásnou zahradu, kde roste veliký strom a pod tím stromem je pěkný stín. Moje děti dováděly, chytaly se za ocásky nebo za nožičky, všelijak se honily, protože už začaly vidět. Tam jsme trávili třeba celé odpoledne. Paní nám vzala deku, abychom tam mohli i usnout. Dala jsem dětem napít - moc jim chutnalo. A tak dny ubíhaly a štěňátka rostla a rostla.

Paní už jim musela přistřihnout kožíšky. To kvůli čistotě. Zrovna tak, jak to dělá mně. Vyláká mě do koupelny, asi tak jednou za měsíc, vykoupá mě, vysuší a potom mi ostříhá kožíšek. Což o to, stříhání mi vůbec nevadí, to pěkně držím, ale horší je koupání. To už dopředu poznám, co mi chce paní udělat. Chce mě zbavit mojí přirozené psí vůně. Paní si to pochvaluje, ale mně se to nelíbí ani trochu. Já samozřejmě chápu, že paní chce abych byla v čistotě. Někdy se totiž stane, že se mi v kožíšku uvelebí bleška. Proto mě paní vždycky vykoupá, aby vyhnala blešky. No a tu samou koupel paní provedla i mým dětem. Bylo to asi potřeba, protože jak byly celé dny venku, byly jako čuňata. Po koupeli jsme byli všichni unavení a usnuli jsme. Byla to taková hromada spících pejsků.

Děti brzy vyrostly a paní pořád mluví něco o tom, že půjdou do světa. Děsím se toho okamžiku, ale je mi jasné, že si nás paní nemůže nechat všechny. Přijela nějaká cizí paní a vzala si toho největšího kluka. Byl to ten nejsilnější pudlík, jaký se mi kdy narodil. Taky nebylo divu, všechno snědl, hltavec jeden. Druhé k jídlu skoro nepustil. Naposledy jsem ho olízla a odjel. Chvíli jsem se svojí paní nemluvila, ale potom jsem si zvykla. Druhý den šel do světa další kluk. Zbyly mi jen tři holčičky. Stále k nám ale někdo telefonoval a chtěl je. Pro dvě moje holky přijeli cizí lidé a mně zůstala nejmenší holčička, kterou asi nikdo nechtěl. Nakonec u nás zůstala. Večer paní řekla: „ Musíme jí dát jméno, vždyť je to taková malá myška“. A to jméno jí zapsali do očkovacího průkazu.

S Myškou jsme sedávaly na okně a pozorovaly všechno kolem. Venku jsme si spolu hrály s kočičkami, běhaly okolo zahrady, nebo jsme ležely pod tím velikým stromem v trávě a pozorovaly slepice. Taky jsme se chtěly přátelit s husami, ale to bylo nebezpečné, protože houser je silák a kdyby se po nás ohnal, asi bychom z toho souboje se zdravou kůží nevyšly. A tak moje děcko rostlo, mělo radost ze života a musím přiznat, že se stalo miláčkem celé rodiny.

Uplynul rok a znovu bylo jaro. Naše paní musela na pár dnů odjet a tak zůstal pán s námi o samotě. Jednou ráno ta moje dceruška Myška vyběhla ven a rovnou si to namířila za vlčicí Ritou. Ta ještě spala a tak se lekla, že po milé Myšce skočila a kousla ji. Pán vyběhl ven a když tu hrůzu uviděl, ani nevěděl, co dřív má udělat. Vzal tu malou Myšičku do náruče a šel ji omýt studenou vodou, protože byla celá bez života. Já jsem zběsila pobíhala, olizovala ji a pečovala o ni, jako o docela malé štěňátko. Pán ji krmil nejdříve jen vodou s cukrem, aby zesílila. Ona jen ležela a slabounce plakala. Tak to trvalo týden. Měli jsme všichni strach, že nám naše Myška umře. Potom jí začal dávat mlíčko a já ji hlídala ve dne v noci. Postupně se začala Myška stavět na nožky, ale byla pořád moc slabá. Později začala pomalu chodit, ale chodila pořád dokolečka. Měla otřesený mozeček, ale zlepšovala se. Celé dny jsme se o ni starali, paní už se taky vrátila domů, tak jsme na to byli tři. Myška pořád nevypadala jako normální pejsek. Měla stále velikou rýmu, jedno očičko měla přivřené, druhé naopak vykulené – nevěděli jsme, zda se z toho dostane. Ale postupně se naučila chodit rovně, pít z misky, jíst kašičku. Když sama vyšla na dvůr, bylo vyhráno. Ještě nebyla docela zdravá, ale už měla veselá očka a začala vymýšlet lumpárny. Jenom ji stále trápila veliká rýma a pán a paní se dohodli, že ji vezmou k doktorovi. Mě nechali doma a přikázali mi, abych hlídala dům. O Myšku jsem se docela bála. Je tak drobounká - je to přeci jen moje psí miminko. Bylo to dlouhé čekání. Přijeli až pozdě odpoledne. Přivezli spoustu léků, paní jí dává samé dobroty, aby ji vyléčila. Teď už bude zase jaro a vypadá to, že se nám tou nemocí Myška rozmazlila docela. Stále se chce mazlit a když si jí nikdo nevšímá, tak začne plakat slabounkým hláskem.

Už jsem jistě babička, protože moje děti někde ve světě mají určitě taky děti. Je mi devět roků. Štěňátka už mít nechci, ale moje Myška by to mohla zkusit – má celý psí život před sebou. Byla už za ženichem, ale nebylo to k ničemu. Byl prý krásný, ale přátelit se nechtěl. Tak vidíte, že krása není všechno. Hlavní je, aby se pejskové a lidi měli hodně rádi.

(konec)