Anglický název: Bar-breasted Fire Finch. Německý název: Pünktchenamarant. Velikost: délka 100 mm, křídlo 45-48 mm, ocas 38-42 mm.
Západní Afrika od Senegalu, Gambie, Guinea, Mali, Burkina Faso, Togo, Ghana, sev. Kamerun, J. Čad. Tento druh nevytváří zeměpisné formy.
Samec má temeno a zadní krk šedé, záda a křídla šedohnědá. Maska, hrdlo, vole, prsa a horní břicho vínově červené, někdy až s nafialovělým odstínem. Boky jsou červené. Na bocích bílé čárky, které se mohou až spojit na spodních prsou. Spodní břicho světlé, kostřec červený, ocasní pera černá, zobák prakticky celý červený.
Samice je zbarvena jako samec, barvy jsou matnější. Šedá barva temene většinou přechází až do příuší. Také na bocích je méně čárek. U tohoto druhu amaranta je nejméně výrazný pohlavní dimorfismus a rozlišení pohlaví může být složité i pro zkušeného chovatele.
Mláďata jsou na vrchu těla šedohnědá, prsa mají načervenalý nádech, spodina je olivově hnědá. Kostřec červený, ocasní pera černá, zobák černý.
Amarant tečkovaný se vyskytuje v polootevřené stepní krajině, často ve vysokých travních porostech na březích vodních zdrojů. Je poměrně obvyklým návštěvníkem zemědělsky využívané krajiny a také se občas vyskytne přímo v osadách domorodců. Nikde není příliš hojný, což potvrzuje i můj zdroj přímo ze západní Afriky. V době hnízdění žije v párech nebo malých, snad rodinných skupinkách. V mimohnízdním období se shlukuje do hejn s ostatními druhy amarantů, astrildů apod. V těchto hejnech pak migrují krajinou za potravou a vodou a to i na značné vzdálenosti. Hnízdo si staví na zemi, těsně nad ní, ale i ve výšce do 3 m. Snůška činí 3–5 vajíček, inkubační doba je 11–12 dnů a mláďata vyletují za 16–18 dnů. Přepeřování začíná krátce po jejich vylétnutí a je ukončeno ve stáří 3–4 měsíců. V této době jsou ptáci již pohlavně dospělí.
Tento druh se dovážel vždy v menších množstvích, než-li jiné druhy amarantů. I dnes, kdy jejich importy přicházejí pravidelně, v nich nejsou amaranti tečkovaní zastoupeni nikterak početně. To je způsobeno jednak tím, že ptáci žijí po větší část roku v hůře dostupném prostředí a jednak tím, že jejich stavy v přírodě nejsou také tak vysoké, jako jiných druhů rodu Lagonosticta. Ptáci přicházejí v dosti špatném stavu, především díky obtížím způsobeným odchytovým a transportním stresem (podobně jako am. černobřichý). Ve většině případů trpí již značnou ztrátou svalové hmoty. Jejich kondice se ale poměrně rychle zlepšuje, protože i když jsou v prvních dnech ve vztahu ke krmivu značně konzervativní, záhy začnou brát zrniny v běžných směsích dobře. Nevýhodou je nutnost jejich rozdělení na menší skupinky, protože jsou, především samci, vůči sobě značně agresivní. Obrazně by se dalo říci, jakmile jim otrne po transportu, začnou se pouštět do sebe. Je to zajímavé, protože ve společnosti ostatních druhů ptáků, ať již amarantů nebo jiných astrildů, jsou spíše „zakřiknutí“ a zdržují se celkem odděleně. Jako u všech druhů rodu lagonosticta je problémem velký počet „nadbytečných nebo zbytkových“ samců. To je u tohoto druhu umocněno jejich velmi málo definovatelným pohlavním dimorfismem. Pohlaví se dá ještě celkem spolehlivě odlišit u plně (adultně) vybarvených ptáků, kterých je v importech zhruba polovina. U ptáků přepeřujících je určení pohlaví opravdovou lahůdkou.
Nároky na mikroklima jsou u tohoto druhu stejné jako u předchozích druhů. Bezprostředně po importu teplota okolo 30 °C, vlhkost okolo 60 % r. Snižujeme, podle vývoje jejich zdravotního stavu o 2–3 °C týdně a úměrně s teplotou snižujeme i vlhkost. Optimální teplota pro chov je okolo 20 °C, při odchovu vyšší.
Pokud se k chovateli dostanou dobře aklimatizovaní ptáci, jedná se o velmi příjemné a nenáročné chovance. Pro jejich chov jsou nepříjemné snad pouze dvě vlastnosti. První je jejich agresivita vůči příslušníkům vlastního druhu, která ale končí pouze u nich. Vůči jiným druhům se chovají velmi rezervovaně a rozhodně nevyhledávají žádné rozbroje. Pokud jsou chováni v párech, jsou velmi milí.
Druhou vlastností, která pravděpodobně nejvíce ovlivňuje jejich ne příliš velkou oblibu u chovatelů, je problematické určení pohlaví. Ale právě pro zkušeného chovatele by to měla být výzva.
Své první amaranty tečkované jsem získal v první polovině 90. let minulého století, kdy přišlo několik kusů zamíchaných do skupiny amarantů malých z Dakaru. Do té doby jsem je spatřil pouze několikrát v západní Evropě. To zaujalo moji pozornost. Oddělil jsem je do skupin a snažil se určit pohlaví. Na základě mých tehdejších znalostí se mi to příliš nedařilo. Navíc tam, kde jsem si myslel, že mám pár, se ptáci záhy potloukli. Usoudil jsem, že jsou sice hezcí, ale vlastním pouze samce. Asi po měsíci jsem poprvé pozoroval dvoření a jakési náznaky toku. Stále ještě jsem se tím nikterak nevzrušoval, protože i mezi samci často dochází k tomuto typu chování. Ale přeci jen jsem se o uvedenou klec začal zajímat. Nakonec jsem ptáky znovu prohlédl pod ostrým světlem a byl jsem nucen revidovat svůj původní názor stran pohlaví. Nakonec se ukázalo, že jsem vlastníkem 3 samiček (z nichž jedna záhy uhynula) a asi 5–7 samců (přesný počet si již nepamatuji). Přidal jsem tedy vždy k jedné samici dva samce, aby mohlo dojít k „relativně“ samovolnému výběru. To se také záhy stalo. Bohužel si nevybrala samice, ale já, protože samci se v takto sestavené skupince neustále rvali. Ponechal jsem u samic dominantnější samce a páry umístil do standardních bednových klecí 80 (d)×60 (š)×60 (v) cm a čekal. Do klece jsem zavěsil budku a košíček z pletiva. Asi 14 dnů jsem páry přenechal osudu a pak přidal materiál na stavbu hnízda – jemné seno (lipnice), sisálová a kokosová vlákna. Navíc se mi povedlo odchytit našeho kocoura, který byl nemilosrdně „orván“ o část svého ochlupení, což nesl velmi nelibě.
Zhruba během dvou dnů ptáci materiál nacupovali a různě potahovali po kleci. Nakonec došlo u obou párů k obsazení budek (asi 12×12×12 cm). Tok proběhl podobně, jako u jiných druhů amarantů, pouze s tím rozdílem, že nedominoval tok na zemi. Po zabrání budek asi 5–7 dnů trvala stavba hnízda, které nebylo ani u jednoho páru žádným architektonickým skvostem. Přitom došlo i ke spáření. Po zasednutí sedí většinou samice, samec pouze občas zaskakuje. Na rozdíl od jiných druhů amarantů se ale chovají samci am. tečkovaných jinak, řekl bych pro chovatele lépe. Nejen, že nemají tendenci přejít znovu do toku, ale samici, která opouští hnízdo asi 3–4× za den vždy taktně upozorní, aby se tam nezapomněla vrátit. Nejedná se o nějaké násilné nahánění, ale je vidět snahu dostat samičku rychle zpět na snůšku. Snad právě pro tuto snahu o odchov dopadla obě hnízdění dobře a hnízdní cyklus jsem ještě jednou zopakoval.
Ptáci dostávali standardní směs zrnin pro astrildy a dostatek senegalu v klasech, který byl velmi oblíben. Uvedenou směs jsem podával i předklíčenou, ale nebyl o ni velký zájem. Ze živého krmení jsem podával larvy plesnivců a kukly. V době sezení jsem živé vynechal a podal znovu až těsně před předpokládaným líhnutím. Stále byla k dispozici suchá vaječná směs, do které jsem přidával larvy plesnivců nebo ji vlhčil mrkví či zeleným krmivem. Dále miska s pískem, dřevěným uhlím a drcenými skořápkami. Do vody jsem přidával multivitaminový preparát, kalcium a 1× za 14 dnů kalium iodati. Teplota prostředí byla celkem stabilní 22–24 °C, vlhkost okolo 50 %, podle toho, zda jsem nezapomněl nalít vodu do odparníků. Za těchto podmínek došlo, jak jsem již uvedl, ke dvěma hnízdním cyklům. Povedlo se mi odstavit asi 10 mláďat. Přepeřování začíná ve stáří asi 6 týdnů a končí ve čtvrtém měsíci. Těšil jsem se, že doplním chov o zbylé samce z dovozu a odchované samice. Příroda mě však rychle vyvedla z omylu. Mezi mláďaty byla pouze jedna samička. To mě, abych řekl pravdu, dost znechutilo. Navíc po roce chovu mi zbyl pouze nově sestavený pár, asi 3 samci a prakticky žádné naděje, že by se podařilo doplnit stav. Proto jsem chov amarantů tečkovaných ukončil.
Až později (po roce 1997), kdy jsem začal pravidelně odebírat ptáky z Guiney jsem se s tímto druhem setkal znovu, ale to již ve větším počtu.
Lze říci, že pokud dostaneme dobře přizpůsobené ptáky, není odchov nikterak náročný a dá se přirovnat k amarantu malému. Může se stát, že samec v toku se chová vůči samici agresivněji (není to pravidlem), pak stačí na kratší dobu přidat do klece vetřelce větší velikosti (osvědčil se samec vločkovníka červeného nebo ještě lépe rudohřbetého), který zaujme a „vysílí“ agresivního samce. Samec velmi rychle zkrotne a je pokoj.
Chov tohoto druhu amaranta lze doporučit i začínajícím chovatelům, obdobně jako chov amaranta malého.