Zamyšlení k ptačí chřipce

„Ptačí chřipka zasáhla Evropu“, „Nebezpečný virus přede dveřmi“, „Česko čeká na úder ptačí chřipky“. Není v současné době média, které by pod podobnými titulky neinformovalo o šíření ptačí chřipky, viru H5N1, v evropských zemích. Každému je jasné, že se objeví jistě i u nás. Nevyplývá snad tato jistota z toho, že se vir H5N1 mezi populací volně žijících ptáků prostě v našich zeměpisných šířkách vyskytuje? Vždyť byl zjištěn u jedné kachny ve Skotsku již v roce 1959.
Všechny zainteresované složky státní správy, veterináři i hygienici, bijí na poplach, aby nás zároveň uklidňovaly, že možnost přenosu na lidi se rovná nule. S nadějí jsem sledoval nedělní vysílání pořadu „Sedmička“, který byl tématicky zaměřen na ptačí chřipku a očekával informace, které se nevejdou do krátkých zpráv sdělovacích prostředků. Diskuze moderátora se zástupci veterinářů, hygieniků a národní referenční laboratoře pro tuto chorobu se však odvíjela podle zavedeného scénáře. Nikdo z nich nepřipustil, že výskyt nakažených ptáků byl prokázán pouze na několika malých lokalitách, nikdo z nich ani v nejmenším nenaznačil, jak se bude situace vyvíjet dál. Omezili se především na zdůraznění potřeby dodržovat základní hygienické návyky. Ale ty má většina naší populace již vžité, vždyť jinak by nás například „nemoc špinavých rukou“ – žloutenka decimovala podobnou silou, jaká je předpovídána zmutovanému viru ptačí chřipky.
Ale co bude dál? Budeme až na věky žít v obavách nebo virus u divoce žijících ptáků sám ustoupí? A jak to poznáme? V současné době to mají veterináři poměrně jednoduché. Pod tlakem médií posílají lidé na vyšetření každého nalezeného uhynulého holuba, kterého by dříve bez povšimnutí přešli nebo nametli na lopatu a hodili do popelnice. Budeme snad v budoucnosti odchytávat divoké ptáky a odebírat jim krev a v případě pozitivního nálezu plamenometem ničit všechny jeho příbuzné a vrstevníky v tak zvaných kohortách? Podobnou situaci jsme již zažili. Když nemoc šílených krav zasáhla Evropu, byla reakce podobně hysterická jako dnes. Ještě mám v paměti záběry spalování stovek dobytčat na provizorních hranicích za asistence armády. Sloupy černého dýmu stoupaly k obloze a odnášely sebou poslední zbytky zdravého rozumu. Dnes po letech víme, že jsou stále zabíjeny stovky zvířat, aniž by bylo bezpečně prokázáno, jak onemocnění vzniká, jak se šíří a zda se opravdu jedná o chorobu přenosnou na člověka.
Bude se situace opakovat? Nebo se najde někdo, kdo nám seriózně odpoví na otázky typu: na jaké úrovni byl výzkum virových onemocnění u volně žijících ptáků před rokem 2005 a seznámí nás s jeho výsledky? Byla dříve běžně známa a používána metodika pro zjištění viru H5N1 ve všech veterinárních zařízeních, byl každý nalezený uhynulý pták, který se dostal k veterinární službě virologicky vyšetřen a kolik bylo v minulých letech takto vyšetřeno uhynulých ptáků z volné přírody? Proč si pokládám tyto otázky? Snad pro tu podobnost současné situace s děním okolo nemoci šílených krav. Je známo, že přílišná medializaci problému vede často k ukvapeným a v mnoha případech nevratným krokům. V žádném případě situaci nepodceňujme, ale snažme si současně udržet chladnou hlavu a hledejme odpovědi i na otázky, k čemu by vedla a komu by posloužila likvidace chovatelství nebo likvidace drobnochovatelů drůbeže. Při hledání odpovědí nezapomínejte, že nejvýnosnějším obchodem byl a vždycky bude obchod s lidským strachem.

P. S.
Neberte tento příspěvek jako pokus zlehčovat situaci okolo výskytu nebezpečného viru ptačí chřipky. Jde spíše o „zoufalý čin“ člověka, který se trápí tím, že se mu nedostává informací k tomu, aby se uchránil nejen před vlastní nemocí, ale i před těmi, kteří se snaží využít situace k vlastnímu prospěchu.

Ing. Václav Podpěra