Aby pes uměl být psem

Pes i člověk jsou si v sociálním chování velice podobní, oba jsou společenští tvorové, kteří žijí v rodinách, smečkách. Oba, aby se stali psem či člověkem (myslím tím po psychické stránce, ne biologické) musí žít ve společnosti svého druhu, musí se v ní naučit žít a přijmout určitá pravidla. Psi se ale musí naučit žít nejen ve společnosti psí, ale i lidské. Je mylné se domnívat, že tato schopnost je u psů vrozená a nemusí se jí naučit. Pokud štěněti v mládí nedovolíme styk s ostatními psy, vyroste nám z něj pes bázlivý nebo naopak přehnaně agresivní. Tato agresivita však plyne z toho, že pes prostě neví, jak se chovat.

Základy tohoto chování se štěně učí od své matky a sourozenců. Zde se naučí, jak si hrát, co bolí, jak se podřídit atd. Proto by štěně nemělo být odebíráno od matky příliš brzy.

Další fáze je již na novém majiteli. Když si štěně přivezeme domů, ještě většinou není plně očkováno. Přesto to neznamená úplnou izolaci od ostatních psů. Jestliže již máme vlastního psa nebo naši známí mají psa o kterém víme, že je zdravý a řádně očkovaný, můžeme je seznámit (riziko nákazy je minimální). Když je štěně plně vakcinováno, můžeme vyrazit do světa a začít se seznamovat s dalšími psy. Pokud žijeme ve městě, máme výhodu, hodně lidí prostě se psem ven musí. Většinou se takoví lidé setkávají na několika stejných místech, kde psy venčí. Lidé z vesnice mají problém v tom, že většina potencionálních kamarádů tráví život na řetězu. V takovém případě je vhodné začít navštěvovat kynologické cvičiště nebo hodně pátrat. Pokud opravdu nikdo z vesnice psa nevenčí, nějakého kamaráda si najít v jiné vesnici či městě. Každé štěně na cizí psy reaguje jinak, jedno se choulí u nohou majitele, jiné na psy drze skáče a doráží. Nemusíme se bát ani o jedno, bázlivé štěně se většinou rychle rozkouká a drzé bude usměrněno. Psíka do her s ostatními psy nenutíme, sám si určí s kým a kdy si půjde hrát. Majitelé určitě chtějí aby se jejich štěně do kolektivu co nejdříve začlenilo, ale toho určitě nedosáhneme, když bázlivého psíka, který se k nám tiskne, opakovaně házíme do bouřlivě si hrajícího klubka psů. Psa seznámíme nejen se stejně starými štěňaty, ale i s dospělými a mladými psy. Je důležité, aby psi, se kterými štěně seznamujeme, byli řádně socializovaní a vychovaní. Takový pes štěněti neublíží. Pokud hafana neznáte, raději ho chvíli pozorujte nebo se zeptejte majitele, než k němu štěně pustíte. Pamatujte, že špatnou zkušenost si sebou štěně nese celý život. Až vyroste bude se ke psům chovat buď agresivně nebo se jich bude bát. Častější je přehnaná agresivita. Znám několik případů, kdy malé štěně napadl například ovčák a potom se v dospělosti chová agresivně ke všem ovčákům, či jim podobným psům.

Další chybou, které se dopouští zvláště majitelé malých plemen, je přílišná péče o štěně. Jakmile jde okolo nich pes, zvedají štěně do náručí i když procházející pes neprojevuje známky agresivity a zjevně je zdravý. Je sice hezké, že se majitel snaží svého pejska chránit za každých okolností, ale všeho moc škodí. Pes v náručí získává přehnanou sebedůvěru a pocit, že se mu nemůže nic stát. Z takto opečovávaných psíků vyrůstají nezdravě sebevědomá stvoření, která se na vycházce sápou po každém psovi a většinou se řídí heslem „čím větší tím lepší“.

Pes si mezi ostatními hafany najde nejen „nejlepšího“ kamaráda, kterého bude před ostatními upřednostňovat, ale bohužel někdy i největšího nepřítele, který je mu prostě nesympatický. Psi se doslova nenávidí, člověku se zdá, že bez zjevného důvodu. Oni ale důvod mají. Většinou dojde při prvním seznamování k nějakému nedorozumění, psi na sebe zavrčí a majitelé jsou při dalším setkání nervózní. To samozřejmě jejich miláčkové vycítí a podle toho jednají. Když se psi vidí častěji, může se vše dát do pořádku, někdy však agresivita přetrvává. Ono se často radí nechat si to psy „vyříkat“ s náhubkem (někdy i bez). Věřím, že to v některých případech funguje. Ovšem pokud jsou výrazné rozdíly mezi váhovými kategoriemi soků (např. Hovawart versus Čivava) je to většinou neproveditelné. Nebo si to psi vyříkají, jeden druhého přepere, ale když se vidí znovu, klidně se po sobě sápou jako by žádná „vyřídilka“ nebyla. Většina majitelů nemá nervy na opakování celé procedury. Já raději psa usměrňuji povely. Psi se většinou „přemůžou“ na tolerování svého „soka“, alespoň v přítomnosti majitele.

Pro štěně platí „žádná špatná zkušenost“ a u dospělého psa bychom se též měli snažit špatným zkušenostem předcházet a vyhýbat. I když dospělý hafan není citlivý jako štěně, přece jen není z kamene. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nabyté chování ze špatného zážitku se velice špatně odstraňuje a chce to hodně snahy a trpělivosti.

Pokud chceme mít ze psa opravdového kamaráda, který nás bude všude doprovázet bez vláčení na vodítku, kdykoliv uvidí jiného psa, neměli bychom tuto fázi socializace zanedbat.