ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

1. Boženka a cesta na ostrov malomocných

Možná se vám budu zdát jako blázen, ale mám rád zvířata. Jsou pro mě vším. Můj život byl sice poznamenán celou řadou periodicky se střídajících období úspěchů a krachů, nicméně vždycky jsem se k těm němým tvářím zas a znovu navracel a bylo mi s nimi dobře. Snad i proto teď usedám, abych napsal třetí díl vzpomínek na dobrodružství, která se zvířaty více či méně souvisí.
Třeba si ještě vzpomenete na mé začátky v zooparku Číšťanov, či na Zoo-obchod u Kolouška a krásnou Haničku. Musím vám tedy říct spolu s klasikem, že až na věrnou přítelkyni „… to všechno vodnés čas!“

Žili jsme teď spořádaným životem pobíhajíc neustále mezi oběma našimi byty. Žili jsme a hledali si zaměstnání, jež by nám dovolilo něco víc než jen živoření na úrovni životního minima. Jenže… Jenže! Jak jsem brzy zjistil, svět se za posledních čtrnáct let doslova zhroutil. Už nic nebylo jako dřív a kdysi proklamovaná svoboda se obrátila proti nám, obyčejným lidem. Jistoty byly ty tam. Najednou jsem s překvapením pozoroval, že čas se vrátil před Národní obrození a čeština pomalu mizí, že vedoucí už není vedoucí, ale progresive manager, že sušenky klubky už i šestileté děti nazývají „klapky“ s anglickým přízvukem a že i na obyčejnou prodavačku musíte absolvovat výběrové řízení. Prostě hrůza.
Nechci zde líčit, jak jsem se pokoušel pracovat v zahraniční firmě na výrobu automobilových klimatizací, protože ten med, který vám kolem úst namažou při přijímacím pohovoru vám rázem zhořkne, když zjistíte, že pracovní týden nemá pět, ale jako za první republiky už zas šest dní, že musíte pracovat ve dne i v noci často v dvanáctihodinových směnách, že celý den stojíte u pásu a dřete jako Charlie Chaplin ve známém němém filmu. Uráželo můj patriotismus, když se cizinci chovali ke svým podřízeným, Čechům a Slovákům, jako ke kusu hadru a tak jsem podnik záhy opustil. Stejně tak i moje přítelkyně Hanička. Ne jiné to pak bylo v obchodních řetězcích, kde vám rovněž až po podpisu nic neříkající pracovní smlouvy oznámí, že budete pracovat patnáct hodin denně, sedm dnů v týdnu. Nechceš-li, tak táhni!
Ovšem jíst se musí a tak jsme znovu obcházeli podniky a podnikatele a marně hledali místo, které by nás uživilo, aniž by člověka připravilo o lidskou důstojnost, aniž by nás degradovalo na úroveň otroků a služek. Takové místo však na severu Čech asi není. Všude jen od svítání do soumraku, od pondělí do neděle za minimální mzdu. Světlou vyjímkou pak byly právě výše uváděné zahraniční firmy, které vám nabídnou sice o dvacet procent větší odměnu, ovšem za cenu úplné ztráty vlastní osobnosti.
Nakonec jsem už začínal propadat malomyslnosti. Seděli jsme zrovna s Haničkou v parku na lavičce a v nastalém podzimu, tak krásně teple barevném, zírali tupě na hladinu líné řeky Ohře.
„Co budeme dělat?“ zeptala se zoufalým hlasem Hanička.
Vzdychl jsem.
Ona složila tvář do dlaní a smutně pozorovala mravence u svých nohou.
Já se zvedl a přešel blíž k vodě. Vzal jsem do ruky plochý kámen a hodil ho tak, že na hladině několikrát poskočil. Pak jsem se k dívce svých snů obrátil a řekl: „Nevím…“
Tu najednou jsem zaslechl ten vzdálený zvuk, nevím jak jej napodobit. Hned jsem ale věděl, o co jde. Hanka zvedla tázavě oči a nechápavě mne sledovala.
„Honem, honem,“ chytil jsem ji za ruku a táhl ji na volnější prostranství. „Mám nápad,“ dodal jsem vzápětí a ukázal průsekem mezi rezavým listím na oblohu. Byla blankytně modrá a tam v úžasné výšce bylo možné zahlédnout šikmou řadu stěhujících se divokých kachen.
„Jakej?“ podívala se na mě nevěřícně Hanka.
„No hádej?“ usmál jsem se potutelně a obočím sekl směrem ke vzdalujícím se ptákům.
„Cože?“ zakabonila se moje přítelkyně.
„No jasně, poletíme na jih, nalovíme zvířata a bude nám hej.“
„Blázníš?“ ohradila se ona konstruktivně, „Nemáme ani vindru.“
„To nevadí, prodáme jeden byt.“
„Cože?“
„Dyť si stejně chtěla bydlet pohromadě a tak…“
A tak slovo dalo slovo a než listí ze stromů spadalo úplně, můj byt změnil majitele.

„Nevíš, kam jsem dal pasy?“ zavolal jsem na Haničku stojící bezradně opodál a dál se prohraboval nekonečnou horou zavazadel.
Pokrčila rameny.
„Co je?“ podíval jsem se jí do vyděšené tváře a s rukama v namoženém kříži se narovnal.
Neodpověděla.
„Tak co? Něco není v pořádku?“
„Nevím, jestli děláme dobře.“
„Neboj,“ snažil jsem se ji uchlácholit a prodíral se bytem, v němž nebylo nic než napůl sbalená cestovní výbava, směrem k ní. „Vždyť se můžeme kdykoliv vrátit. Nejedeme tam přeci natrvalo.“ To už jsem byl u ní a přitiskl si její tvář na hruď. Pohladil jsem ji po vlasech.
„Já vím,“ odpověděla, „mám jen takový divný pocit.“
„Jaký?“
„No takový divný…“ než však stačila větu dokončit, ozvalo se zvonění.
„A je to tady,“ hlesla Hanka, zatímco já šel otevřít.
Ve dveřích stála mumie v modravém obalu. Musím říct, že mne po všech životních zkušenostech vůbec nezaskočila. Jen jsem se tak ledabyle obrátil směrem do bytu a vykřikl: „Hani, máš tu nějakou návštěvu.“
„Koho to zas čerti…“ nedopověděla. Jakmile ji spatřila, musela se posadit. Oběma nám bylo jasné, že to nebude jen tak.
Postava v modrém natáhla mlčky ruku a podala mi dopis na papíru stejně modravém jako byl její šat.
„Přichází z nebe,“ špitl jsem spíš pro sebe než, že bych čekal až ten ubohý vtípek někdo ocení, pak jsem teprve otevřel to psaní:
Ahoj moji drazí,
vzpomínám na Vás i na Romču a musím říct, že se mi stýská …
„Hmm, Albert,“ hlesl jsem mezi řádky směrem k Hance a mlčky četl dál:

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha