ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

Tohle je má prvorozená dcera Ali-atima Hisnani Melissa Maskelyna, je jí patnáct let a vzhledem k tomu, že byla přistižena …
Koutkem oka jsem zahlédl Hanku, jak se v mylné představě, že se pod oděvem skrývá sám strýček Albert, na ni vrhla a momentálně ji cupuje jako zlý Dobrman sousedovic slepici. Nevěnoval jsem tomu však víc pozornosti a klidně četl dál:
… byla přistižena v poněkud, na zdejší poměry, prekérní situaci s chlapcem ze sousedství. Bojím se o její život. Proto Vám ji svěřuji do poručnictví, které dozajista neodmítnete, zvláště ne po tom, kolik jste mi dlužni …
Při těch slovech, ačkoliv jsem naprostý kliďas, se mi zježily všechny chloupky na celém těle. Připadal jsem si v tu chvíli jako dikobraz. Dopis však ještě nekončil:
Je to milé děvče, jen se momentálně dostala do pubertálně telecích let. Prosím, postarejte se o ni, jak nejlépe dokážete, mám ji totiž moc rád.
S láskou Váš oddaný strýc Albert.
„To není Bert,“ prodrala se rozvzteklená Hanka konečně až na holé tělo své oběti.
„Ne, nejni,“ konstatoval jsem suše.
„To je…“ Hanička poněkud zkoprněla, „ženská???!“
„Jo!“
Hanka to nechápala.
„Boženka,“ přeložil jsem její arabsky znějící jméno do své vlastní češtiny.
„Tys ji znáš?!“ napružila se Hanka a hlavou jí táhly myšlenky nevěstící nic dobrého.
„Nee,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Tak proč za tebou přišla?“ obrátila se Hanička ke mně a já viděl, kterak přesměrovává svou negativní energii ke zjištění podstaty mého vztahu k příchozí dívce. Najednou vypadala jako Picassův býk z Guernicy, rozlícený a divoký, jako japonské torpédo, lokalizující svůj cíl.
„Ne, co blázníš,“ vyřkl jsem první slova, jež mi vytanula na mysli a vzápětí si uvědomil, jak nesmyslně v této situaci asi zní.
„Odkud ji znáš?“
„Neznám.“
„Nekecej!!!“ pravila Hanka. To už se skláněla nade mnou a třebaže jsem o dobrých dvacet centimetrů vyšší, v tuhle chvíli jsem si připadal jako docela malý trpaslíček. Naštěstí se z otevřených dveří do chodby ozvalo: „Můj tatko…“
„Cože?“ obrátila se Hanička k té dívce. Žíly na krku jí podivně nabíhaly, „On je tvůj otec?“
„Neee“ hlesl jsem poněkud nejistě.
Dívka otázku očividně nepochopila.
„Tady,“ podal jsem Haničce dopis, ale ona ho jen tak popadla a divoce se na mě dívala: „Ty zmetku!“
„Ne, fakt, je to Albertovo dítě…“ hájil jsem svou nevinnost, jak se jen dalo.
„Ano,“ přidala se tiše dívenka s pošramoceným zevnějškem.
„Ne!“ vykřikla Hanička. Nebylo sice znát, jestli tím popírá mou nevinu, nebo jestli odmítá převzít zodpovědnost za činy svého strýce, nicméně to vypadalo, že se situace začíná vyjasňovat.
„A nejede se nikam,“ pravila, když dočetla.
„Proč ne?“
„Proč ne?! Přece ji tu nemůžeme nechat? Samotnou!“
„Tak pojede s námi. Pas přece má, ne?“ držel jsem se svého původního plánu zuby nehty.
„To asi jo?“ zaváhala Hanička a já se obrátil na dívku, jejíž snědá tvář se skobovitě zahnutým nosánkem vyčuhovala nechápavě ze zbytků potrhaného oděvu.
„Máš pas?“ zeptal jsem se jí.
Boženka, jak jsem ji prve nazval, naklonila hlavu poněkud stranou a pak se neuvěřitelně rychle rozhalila. Představte si snědé tělo bájné Šehrezád, dočista nahé. Tak něco takového jsem měl právě před očima.
Hanička se vedle mne zakabonila a Boženka si naivně ukázala na pupík: „Pas?“
„Jo,“ vzdychl jsem si, „to je pas.“ Přitom jsem však myslel na to, že jablko nepadá daleko od stromu. Ještě že ta holka neráčkuje.

Cesta autobusem do Paříže proběhla bez větších komplikací, hlavně proto, že se nám po krátkém přemlouvání podařilo Boženku převléknout do civilizovaných svršků, džínů a červené halenky. Bez problémů jsem dokonce zajistil i jednu letenku navíc do téhož letadla a tak jsme v předvečer všech svatých stanuli v odbavovací hale „L´aéroport de Charles de Gaulle“. A tady to začalo.
Podivné pípání roentgenu jsem vlastně ani nezaregistroval. Byl jsem totiž šťastný, že se mi splní můj dětský sen a uvidím Gaguinův ostrov. Vlastně jsem až dosud byl v jakémsi nedefinovatelném oparu blaženosti, z něhož mne vytrhla slova: „Avez-vous quelque chose a déclarer?“
„Ne,“ odpověděl jsem žoviálně, „já nemám nic k proclení.“
„Ouvrez, s´il vous plaît, vos bagages!“ pravil mi důrazně ten člověk a já si v tu chvíli uvědomil, že je ještě o hlavu větší než já, váží nejméně půl druhého metráku a právě se k němu připojili dva uniformovaní členové ostrahy letiště.
„Co chce?“ zeptala se Hanka.
„Něco se mu nezdá,“ řekl jsem tiše přes rameno a vzápětí splnil přání úředníka. Otevřel jsem jeden ze sedmi kufrů. On jen vsunul ruku do změti mých osobních věcí a docela najisto vytáhl ven skládací smýkadlo. Podíval se na mne a s povytaženým obočím pravil: „Gu´est-ce que c´est?“ (Co je to?)
To už se kolem nás začal srocovat zvědavý dav.
„Quelque chose,“ (něco) odpověděl jsem nejistě, protože ani kdybych chtěl, nedokázal bych v tomto jazyce smýkadlo pojmenovat.
Nijak ho to nevzrušilo, což bylo dost zvláštní. Jen znovu zalovil v mých věcech a na jeho otevřené dlani se objevila teleskopická lovecká tyč s nylonovým očkem na konci. Vyrobená z rozhlasové antény byla vlastně ve složeném stavu jen patnáct centimetrů dlouhá a z mého pohledu nevypadala nikterak hrozivě.
„Et qu´est-ce qu´il y a?“ (A co je zde?), podíval se mi lhostejně do tváře, načež pokračoval: „Votre passeport, s´il vous plaît.“
„Tak co se děje?“ zeptala se Hanička, která se v nedočkavosti prodrala vedle mne následována svojí čerstvě objevenou sestřenicí.
„Chce vidět pas!“ pravil jsem důrazně a jen jsem to vyřkl, už jsem svých slov litoval. Postřehl jsem totiž na tvářích zaměstnanců letiště, jak jim ústa poklesla, oči se vykulily a oni teď mlsně zírají kamsi mimo mne. Dodnes nechápu, jak to tak rychle dokázala, ale naše malá Fatima zde stála tak, jak ji pánbů, respektive Alláh stvořil a naivně si ukazovala na pupík: „Pas, že jo?“

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha