Surikata (Suricata suricatta)

Topení

Jako hlavní topení se osvědčily elektrické výhřevné kabely zabudované do části podlahy. Rovněž toto vyhřívané místo s velkou oblibou vyhledávají. Teplota v prostoru vnitřní ubikace se pohybuje kolem 20-25 °C s tím, že na výše zmiňovaných výhřevných místech je až o 10 °C vyšší. V příliš chladné a vlhké ubikaci dochází brzy k prvním problémům. Objevují se kožní obtíže, mokvavé skvrny na chodidlech, břiše a ocase.

Surikaty útěkářky?

Při své šikovnosti dokážou surikaty zdolat nejen dřevěnou stěnu, pletivo ale i hrubou zídku. Sám jsem se o tom mohl přesvědčit na vlastní oči, když dva samci s přehledem zdolali králičí pletivo, kterým byla vyplněna horní část jejich nízké provizorní ubikace. Když jsem jako každé ráno vstoupil do místnosti, ve které byli tito dva samci po příchodu z Holandska umístěni v karanténě, ucítil jsem, jak se mi něco otřelo o nohu a v zlomku sekundy bleskově zmizelo pootevřenými dveřmi. Stačil pohled na pečlivě rozkousané pletivo a bylo vše jasné. Jelikož dveře vedly ven z budovy, čekal na ně příjemný výlet po zalesněném areálu Mniší hory. Za celý týden co byli pryč, je nikdo nespatřil. Až sedmý den ráno, když jsem nechal otevřené dveře do budovy, se oba dva ve vynikající kondici proháněli přímo v návštěvnické chodbě. Hned jsem zavřel všechny dveře a po menší honičce již okoukávali novou, bytelnější ubikaci. Kvalitní zabezpečení proti úniku musíme mít na zřeteli např. při budování hrazení u venkovního výběhu. Osvědčily se hladké materiály, např. sklo ve výšce alespoň 120-150 cm. I ostatní použité materiály musí být tvrdé (cihly, betonové tvárnice) s tím, že omítka bude mít vysoký podíl cementu.

Vnitřní vytápěný prostor o ploše asi 20 m2

Pro menší skupinu o 4-6 jedincích se osvědčil vnitřní vytápěný prostor o ploše asi 20 m2 a stejně veliký venkovní výběh. V některých zahraničních zoo (Německo, Holandsko) chovají skupiny 10-20 zvířat, které mají k dispozici venkovní výběhy o ploše několikrát převyšující 100 m2. Naopak považuji za nutné v rámci objektivity uvést, že v brněnské zoo se nám jeden pár opakovaně úspěšně rozmnožil pouze ve vnitřní vytápěné místnosti o ploše sotva 12 m2.
Na dno vnitřní i venkovní části, které musí být vybetonované, nasypeme asi 20-30 cm vysokou vrstvu písku. Na něj rozmístíme kořeny, větší kameny, nebo vyrobíme betonové termitiště opatřené řadou tunelů a děr. Tyto předměty pak surikaty hojně využívají k hlídkování. Nesmíme zapomenout na instalování několika budek nebo umělých nor. Osvědčily se delší boudy opatřené několika východy a uvnitř rozdělené na několik menších, navzájem propojených komůrek o rozměru asi 30 x 30 x 25 cm.

Plodný listopad a prosinec

Přesto, že jsme pozorovali páření a porody mláďat během celého roku, je možné vysledovat jeden úsek během měsíců listopadu a prosince, kdy k páření dochází nejčastěji. Samici před porodem neoddělujeme a ponecháváme ji ve skupině. Po 75-80 dnech březosti rodí samice v boudě nebo v noře 2-5 mláďat, nejčastěji 2-3. V této době je dobré omezit zbytečnou manipulaci v ubikaci i okolí a vyloučit rušivé vlivy. Přesto jsme již několikrát zaznamenali situaci, kdy skupina sama celý vrh zlikvidovala. Podle některých zoologů má úspěšné odchovy pouze dominantní samice a mláďata ostatních samic jsou členy rodiny zabita a sežrána. Velmi brzy (ve stáří 7-14 dnů) vynáší samice mláďata ven na vyhřívané místo, nebo přímo na sluníčko. O mladé surikaty se starají vedle matky i další členové skupiny. Ve věku dvou až tří měsíců jsou mláďata samostatná a můžeme je odstavit nebo i nadále ponechat ve skupině společně s dospělými. Samozřejmě, že zde je důležitá velikost chovného prostoru, aby zde později na malé ploše se zvyšující se koncentrací zvířat nedocházelo k častým šarvátkám a vzájemným napadáním. Mladé surikaty dospívají do jednoho roku.

Mláďata

Mladší mláďata si dobře zvyknou na člověka a zůstanou krotká i v dospělosti. Některá zvířata se však snaží mít navrch i v domácnosti a jsou kousavá. Jejich drzost je o to větší, že nemají přirozený strach z člověka. Např. jeden z dospělých samců, původem z Polska, který byl odchován uměle člověkem, mně projevoval zvláštní náklonnost. Jakmile jsem vkročil do jeho ubikace a podřepl, byl ihned u mě. Po seznamovacím očichávání na mě hbitě vyskočil a přitom se nechal drbat, tahat za ocas nebo nohu, krmit z ruky atd... Na oplátku mně v náručí usnul a nebo pokud byl rošťácky naladěn, vyšplhal po mně a suveréně strčil svůj čenich do mé náprsní kapsičky u pracovní vesty, kde dlouhé minuty s velkou rozkoší nasával pach tabáku z ukryté krabičky cigaret. Nutno dodat, že k ostatním lidem se choval mnohem odměřeněji a neváhal i kousnout.

Krmení

Surikaty krmíme kvalitním mletým drůbežím nebo hovězím masem, k němuž můžeme zamíchat tvaroh, vejce, vařenou rýži, těstoviny, kompoty, sladké ovoce spolu s přídavkem běžných vitamino-minerálních směsí. Jako na nezbytnost musím upozornit na dostatek biologického krmení. Podáváme myši, menší potkany, kuřata. Důležitou částí krmné dávky surikat (v přírodě hlavní) je hmyz. V našem chovu to jsou různé druhy cvrčků, švábů, sarančata a larvy potemníkovitých brouků. Všechen hmyz požírají s obrovskou chutí. V době odchovu mláďat mají svůj význam mléčné výrobky - tvaroh, jogurty, termix a pravidelné dávky biologického krmení. Potravu předkládáme v nadbytku, neboť část ji znehodnotí a roztahají po ubikaci. Krmíme jednou denně, nebo v menších dávkách dvakrát za den. Jednou týdně zařadíme hladovku.

Nemoce

Z nejčastějších veterinárních potíží, kromě již zmiňovaných pokousání ze šarvátek a onemocnění (hlavně kožních) při chovu ve vlhku a nízkách teplotách, se můžeme setkat hlavně s různými vnitřními i vnějšími parazity. Vakcinace se provádí proti vzteklině a psince.
Pro chov surikat je potřeba rovněž vlastnit povolení k chovu nebezpečných zvířat, které vydává příslušná městská nebo okresní veterinární správa.

Použitá literatura:
Dorst J., Dandelot P., 1973: Säugtiere Afrikas. Hamburg und Berlin. Verlag P. Parey
Koříne M., 2000: Velká kniha pro chovatele savců. Rubico Olomouc
Jiroušek V. et. al., 1984: Chovatelství cizokrajných zvířat 3. Praha SZN
Veselovská A., Felix J., 1984: Speciální zoologie 2. Praha SZN