VLOČKOVNÍK HNĚDÝ

Právě prožíváme období jakýchsi podivných mediálních her točících se okolo pojmu ptačí chřipka. Pro někoho budou mít tyto hry nepochybně pořádný finanční přínos, pro chovatele ptactva znamenají téměř katastrofu. Bojovat se s tím vlastně nedá. Pro zlepšení nálady jsem se rozhodl napsat o ptácích, kteří jsou u nás prakticky neznámí. V našich chovech jsem je ještě neviděl. Ani v naší literatuře se o nich moc nepíše. Něco nového nám může dát zapomenout, alespoň na chvíli, na to, jak z nás dělají hlupáky a sobě přihrávají vliv a peníze.

Tito ptáci byli poprvé popsáni Hartlaubem v roce 1860 jako Pytelia monteiri. Popis byl uveřejněn v časopise Proceedings of the Zoological Society of London, strana 111. Místo původu vzorku Bembe, okres Congo, Angola. I v dnešní době je zdůrazňována jejich blízká příbuznost k astrildům rodu Pytilia. To jsou astrildi pestří, rudokřídlí, Wienerovi, rudočelí. Jsou to ptáci menších postav, o délce těla asi 13–ti cm. Další udávané míry jsou: křídlo 55–61 mm, ocas 43–55 mm, běhák 17–18 mm, zobák 11–13 mm.

V české literatuře je poprvé uvádí až Rudolf Vít pod jménem astrild krvavý. V té době ještě píše, že jakékoliv údaje o jeho výskytu v literatuře zcela chybí. Karásek tyto ptáky ještě ve své knize uvedeny nemá. Neunzig (1920) píše, že jeden samec byl Hagenbeckem dovezen do Evropy v roce 1873. Snad skončil v londýnské zoologické zahradě. Takové staré údaje uvádí všichni, ale jsou jen málo spolehlivé. Teprve v roce 1960 byly uskutečněny první dovozy, ale v malém počtu. První zkušenosti tak uvádí Dr. Burkard ze Švýcarska a Pilz. Dr. Burkard byl bohatý švýcarský chovatel, jehož jméno se vyskytuje prakticky u všech vzácných dovozů a prvoodchovů z té doby. V roce 1977 jsem se jej pokusil navštívit v jeho vile u Ženevského jezera, ale neměli jsme úspěch. Ostatně, byli jsme si vědomi, že k takto situovaným lidem se obvykle nechodí tak, abyste jen zazvonili z ulice, ale za pokus nám to stálo. Domovníkovi atletické postavy jsme se zdvořile omluvili a pokusili se mu vysvětlit, že to opravdu není jen tak, že jsme se dostali do Ženevy a nemohli jsme dost dobře naši návštěvu domluvit předem. Řekl, že Dr. Burkard opravdu není a nebude doma a naše vřelé pozdravy vyřídí. Tak jsme se tedy pokochali pohledem na luňáka červeného, který nám právě přelétal nad autem a nesl si nějakou rybu. Nakonec, kdo z našich chovatelů viděl domeček pana doktora aspoň z ulice. Taky úspěch.

Ptáci se vyskytují ve střední, rovníkové Africe. Jedna oblast jejich výskytu leží na sever od rovníku, ta druhá pak na jih. Jsou to vlastně okraje ohromné, souvislé oblasti rovníkových deštných pralesů. Ty zaujímají celou oblast pánve řeky Konga a jejich přítoků. To je opravdu ohromná oblast. Povodí řeky Konga zaujímá rozlohu 3,8 milionů km2, což je druhé největší povodí světa. Na východě je ohraničuje hradba hor táhnoucích se podél propadliny příkopových jezer. Na jihu pak angolská náhorní rovina, na severu pak náhorní plošiny od Kamerunu až po východní hory. Ptáci se právě vyskytují poměrně sporadicky na vlhčích místech savan, které lemují okraje deštných pralesů. Jsou to typičtí trávožrouti, živicí se převážně semeny různých trav, které mají celoročně k disposici. V oblastech vysoké a husté trávy, která dosahuje výšky až tří metrů a různých keřových porostů jsou to obyvatelé spodního rostlinného patra. Dokonce se velmi často pohybují i na zemi a nízko při zemi i hnízdí. Téměř celá tato oblast je však dodnes politicky velmi neklidná a proto jsou i dovozy ptáků z této oblasti jen opravdu nahodilé. Jižní oblast výskytu je politicky prakticky odříznuta od světa. A tak velmi vzácné dovozy se téměř vždy uskutečňovaly jen z Kamerunu, což je země politicky nejstabilnější. Ptáci se podle sporadických zpráv vyskytují nejhojněji ve Středoafrické republice, ale tato země je spíše zemí pro skutečné dobrodruhy. Mnohé druhy astrildů chytají domorodci spíše jako škodnou na svých políčkách prosa. To však není případem vločkovníků hnědých. Ti se totiž podle všech dostupných zpráv neshlukují do velkých hejn. Tito ptáci byli spíše pozorováni jen v malých, rodinných skupinkách. Takové ptáky pak musí chytat skutečný specialista a i tomu pak trvá delší dobu než jich nashromáždí dostatečný počet. Nemá to však nic společného se skutečnou početností tohoto druhu v přírodě. Protože je tedy k jejich získání potřeba nepoměrně více práce než u většiny druhů obvyklých astrildů, je nabíledni, že i cena těchto ptáků bude vysoká. Asi koncem osmdesátých let minulého století, v době, kdy jsem tyto ptáky viděl poprvé na vlastní oči, přesahovala cena jednoho páru 1000,- německých marek. Jeden pár mě byl nabízen v té době za 1200,- marek. Koncem let devadesátých se již ptáci vyskytovali častěji z evropských odchovů a jejich cena klesla. V době, kdy jsem je fotografoval na výstavě v Reutlingenu, stáli již jen 500,-DM. To bylo pro našince stále příliš. Ale takto poměrně vysoká cena je pro jejich chov zřejmě velmi příznivá. Pro některé specializované chovatele, kteří mají vybudovaná chovatelská zařízení, dá se říci, až průmyslového charakteru, je tento druh přímo ideální. Jsou to totiž ptáci klidní, kteří se dají množit i ve větších klecích a při jejich vysoké ceně, jsou pak tyto rozmnožovny rentabilní. Je to situace, kterou můžeme zaznamenat v Holandsku, Belgii a částečně i v Německu. U nás, jak všichni víme, chov drobných exotických ptáků skomírá. Jsme zemí papouškářů. Sporadické dovozy k nám pak obvykle velmi rychle putují dále na východ dříve, než se naši chovatelé vůbec odhodlají k nějakému nákupu. To je situace, která společně s hysterií okolo tak zvané ptačí chřipky, může naše chovatelství drobných exotů definitivně srazit na kolena.

Pro chovatele je nejvýznamnější ta okolnost, že samce od samice lze bezpečně rozeznat. Samec má uprostřed hrdla pod zobákem malou, krvavě červenou skvrnu, zatímco samice má bradu a hrdlo světle šedé. Nevybarvená mláďata jsem na vlastní oči neviděl. Lze však předpokládat, že tak jako u ostatních astrildů, začínají mláďata přepelichávat velmi brzy, takže chovatel záhy ví, jaký poměr pohlaví bude u svého odchovu mít. Chovatel, který mi na výstavě ptáky zapůjčil k fotografování, říkal, že již dokáže odhadovat vcelku spolehlivě, jakého pohlaví mláďata budou. Odchovů dosahoval ve velké bednové kleci. Ptáci staví poměrně velká, překlenutá hnízda a to jak v polootevřených budkách, tak s oblibou na nějaké rovné podložce. Proto jim chovatelé dávají někde nízko umístěná rovná prkénka. Některé odchovy nebyly početné, jen dvě vylétlá mláďata, průměr je však tři. Zřídka kdy pak i 5 mláďat. Podle německých statistik bylo v devadesátých letech hlášeno okolo 60-ti odchovaných mláďat v jednom roce. (Nechci lhát. Já teď nevím, jestli těch 60 mláďat nahlásil jeden chovatel nebo všichni dohromady. Musel bych to číst znovu. Zrovínka však nemohu najít, kde jsem to tenkrát četl. Proto raději tahle poznámka). V jedné voliéře může být držen pouze jeden pár, protože v době hnízdění a toku jsou ptáci vůči sobě velmi agresivní. Při jejich vysoké ceně by to bylo vysoce riskantní. I proto je chovatelé spíše chovají ve větších klecích, protože tak lze ptáky snadněji kontrolovat. Pokud u takto drahých ptáků víme o poznámkách o jejich agresivitě, rozhodně se vyplatí i mladé ptáky z odchovů rozdělovat do více klecí a pozorně je sledovat. Ve větší skupině mohou začít někteří dominantnější jedinci uplatňovat agresivně svoje vyšší postavení dříve, než bychom snad očekávali. Jakmile zjistíme nějakého ptáka třeba s oškubaným peřím za krkem, musíme takového zřejmě slabšího jedince oddělit dříve, než dojde ke ztrátám. Musíme se však také pokusit odhalit původce a toho oddělit od skupiny také. Však to znáte. Takový postup je nakonec platný u všech druhů držených v omezeném prostoru. Podstatný rozdíl u vločkovníků hnědých je v tom, že každá ztráta nás stojí mnohem více a je také mnohem těžší každou ztrátu nahradit.

Byl bych velmi potěšen, kdybych tyto mimořádně zajímavé ptáky mohl vidět i v našich chovech. Vůbec nejraději bych však viděl i odchovaná, dosud nevybarvená mláďata, která bych si mohl vyfotografovat.