POHÁDKY O BLBOSTI, POTAŽMO O PTAČÍ CHŘIPCE

Moje babička bývala tak pěkná a pohledná ženská, že jsem si ji ve věku asi čtyř let dokonce chtěl vzít za manželku. Říkávala, že kdo lže, ten i krade. Samozřejmě, že já jsem v tom věku lhal, jen se mi od pusy prášilo. Prášilo, jo? Himbajz, no to by byl vynález! Jenom jak si od toho Rumburaka vypůjčit nějaký takový tenhle kouzelný zviditelňovač lží? Ne, ne a ne. To by mě dav brzy ušlapal, anšto by na jejich televizních obrazovkách byla jen samá mlha. Ona tam sice je i dneska, je ale milosrdně neviditelná. A co třeba pohádka modernějšího charakteru? Dát se na genetiku a zmutovat tendlecten H5N1 tak, aby šel jenom na blbce a vypadal přitom třeba jako mor. Uvědomuji si, že by to taky nešlo. Vono je to jištěný! To bych skončil v Haagu, protože by to byla genocida! Obávám se, že v případě, kdyby se to povedlo, mohlo by nás být po té, co by se taková pandemie přehnala, méně, než je dnes Lužických Srbů. Anebo by to mohlo mít ještě strašidelnější scénář. Někdo by se mi mohl vloupat do mé pohádkové laboratoře, ukrást vzorek a nejdříve vyvinout protilék, který by si ponechal jen sám pro sebe. Potom malinko upravit ten virus, aby naopak zkosil ty chytřejší, co ještě dokážou sami myslet. No a potom by mohl být Stalinem až do smrti. Nejsme sice od takového scénáře příliš daleko ani dnes, ovšem máme přeci jenom malinkou šanci. Stačí, aby k volbám přišlo více lidí než šimpanzů.

Svoboda slova. Ohromný, nezpochybnitelný pojem. Protože slovo má tu největší sílu! Všichni to dnes známe! Již soudruzi si sílu slova zatraceně uvědomovali a proto se novinářem mohl stát jen opravdu kovaný soudruh. A na studium tohoto oboru se mohl dostat opět jen jejich člověk. A také právě slovem nejvíce týrali lidi. Televizní zahraničně politické komentáře soudruha Jambora mi způsobují ještě dnes tiky, kdykoliv si na ně vzpomenu a to jsem je nikdy do konce nedokázal vyslechnout. Přitom ten člověk třeba ani nebyl komunista! Znáte to. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. To mě asi před patnácti lety přivedlo k hospodskému výroku, byv vyzván, abych něco řekl o novinářích. Myslel jsem si, že všichni, co žijeme v Čechách od západu po východ a od severu na jih a dokonce i většina těch, kteří vzali nohy na ramena až někdy v roce 1968, taky i já, máme svoji hroudičku másla na hlavě. Někdo větší, někdo menší. Jak ji má každý velkou se dozvíme až u posledního soudu. Ti pasivní asi menší, ti aktivní větší. Jestli bude blbost polehčující okolností si netroufám odhadovat. Jenže o tom, že takový komunistický novinář má tu svoji hroudu másla na hlavě tak velkou, že by ji neschovalo ani to největší mexické sombrero, o tom není nejmenší pochybnost již dnes. Jelikož od převratu uplynulo pouhých 17 let, nemůže téměř existovat novinář, který by nebyl komunisty prověřen. Protože v tomto závisti hodném věku se obvykle nedosahuje ani maturity, natožpak absolutoria fakulty žurnalistiky. Proto jsem tenkrát prohlásil, samozřejmě v nadsázce, že revoluce měla začít veřejnou popravou dvou až tří novinářů, kteří lžou, vyvolávají neopodstatněnou paniku a vůbec šíří blbou náladu! Ta myšlenka mě vůbec neopustila, jenom jsem zvýšil počet spravedlivě odsouzených novinářů. Oni to zatraceně dobře ví. Docela legrační je proto i maskovací přejmenování jejich svazu na syndikát. Slovník naučný říká, že slovo syndikát je forma kapitalistického monopolu, kdy samostatné podniky organizují společný odbyt výrobků nebo nákup surovin, obvykle jsou i kapitálově propojeny. No, jestli právě tohle někomu vůbec nepřipomíná situaci v našem sdělovacím průmyslu, který z nás takovou silou činí blbce, tak nás může ochránit jen Bůh.

Kampaň okolo tak zvané ptačí chřipky směle překonává ony zahraničně politické komentáře soudruha Jambora neblahé paměti. Máme sice svobodu slova, sem tam ji dokonce snad i pociťujeme, ponejvíce však o ni slyšíme jen tenkrát, když se někdo pokusí pohnat nějakého novináře k odpovědnosti za šíření nepravdivých zpráv, lží, urážek a porušování zákona presumpce neviny. Denně jsme toho svědky. Za současného stavu soudnictví, rovněž prolezlého dnes zcela nezávislými arogantními starými strukturami, proti tomu není obrany. Člověk, který by dokázal zorganizovat alespoň jednodenní, celoplošný bojkot denního tisku, by byl přímo předurčen k nominaci na Nobelovu cenu míru.
Tiskem je všeobecně prezentován vir typu H5N1 jako nový, vysoce nebezpečný typ viru, který se objevil v Asii a rychle se šíří světem. To však není pravda! Tento typ viru je znám od roku 1959, kdy byl izolován ve Skotsku. Izolát je označován jako A/duck/Scotland/59 a je označován jako subtyp H5N1, influenza virů typu A. Onemocnění je označováno jako fatální forma influenzy. Dříve ovšem jako klasický mor drůbeže. Ten tady koloval od nepaměti a nebyl by tudíž vůbec žádnou senzací. Pro tisk nezajímavé. Nakonec ten virus není ani pro ptáky všeobecně smrtelný a dokonce ani po inokulaci do kuřecích embryí nezpůsobuje vždy jejich úhyn! Jeho přítomnost v těle ptáka však způsobuje přinejmenším snížení odolnosti vůči jiným onemocněním, například plísním a v období s nepříznivými povětrnostními podmínkami může tak způsobit zvýšený úhyn ptáků, třeba labutí. Uhyne-li koncem zimy třeba labuť, vůbec to neznamená, že uhynula na ptačí chřipku. Na co konkrétně uhynula, to nezjistíte. Můžete jen zjistit, že měla v těle protilátky proti tomuto typu viru. To znamená, že virus byl v jejím těle přítomen. Mohla být nemocná, ale mohla tu nemoc překonat třeba již minulý rok a právě teď uhynula hladem. Mohla však být třeba jen očkována! Proto EU až do současnosti zakazovala očkování, nešlo odlišit zdravá zvířata od nemocných. Zdá se, že však EU svým povolením očkovat drůbež ve Francii otevřela dveře obřímu obchodu. Dost možná, že právě tohle byl cíl této gigantické mediální kampaně. To se snad jednou i dozvíme. Musíme však sledovat i průvodní jevy, které se objevily i u nás. Třeba snahy všelijakých úřadů vloudit se do soukromí lidí pod záminkou ptačí chřipky, když to nejde jinak. To jsou třeba ty všelijaké soupisy drůbeže a ptáků, které lidé drží doma. Dojímá mě rovněž absolutní neúčast veterinářů při nějakém odborném vysvětlení. Inu, pro ně je to nevšední příležitost k dobrému obchodu. Každý vyšetřený či utracený pták přeci znamená nějaké korunky. A což teprve různá povolení či karantény. Jen se jich zeptejte, kolik bylo skutečně nakažených krav v tak zvaných kohortách, což jsou krávy utracené proto, že jejich kolegyně ve stádu měla pozitivní test na BSE. Z tisíců takto utracených zvířat až dosud jen jedna jediná. Zdá se vám, že je to zatraceně dobrý obchod? Zdá se vám to správně! Možná však, že jim media nedají sebemenší šanci, maximálně tak dají příležitost ministru zemědělství, aby okusoval kuřecí stehna před kamerou.
To, co se nově v Asii objevilo, bylo prokázání tohoto viru u lidí s těžkým onemocněním plic, které v několika případech vedlo ke smrti. Uvážíme-li, že Vietnam má nejméně 50 milionů obyvatel, potom počet takových úmrtí je tak nízký, že by normálně mediím nestál za zaznamenání. Navíc tamní obyvatelé mají, oproti nám, některé zvláštní gastronomické návyky, které právě mohou být nebezpečné. Například pudink ze syrové kachní krve. Když uvážíte tohle, musíte být překvapeni tak nízkým počtem onemocnění! Virus se asi musí dostat přímo do krve strávníka nějakým drobným poškozením sliznice zažívacího traktu. Navíc je tady ještě jedno vysvětlení. Ve Vietnamu se zdravotníci prostě naučili identifikovat tento virus. Nakonec i u nás s největší pravděpodobností zemře každoročně mnoho lidí s diagnózou neidentifikovatelné virózy. Nikoho to ovšem nevzrušuje.
Jedno je jisté. Tohle má být práce pro odborníky. Poctivá, ale tichá práce. Media do toho vložila jednoznačně trestný čin. Jestli právě tohle není šíření poplašné zprávy, pak můžete tento paragraf ze zákona vyškrtnout! Nějaký právník by se měl probudit a podat příslušný podnět. My ostatní si musíme dávat pozor, aby nám tak zvané úřady pod touto záminkou nevlezly až do postele. Ostatně i ministerská vyhláška naznačuje, že se vlastně nic neděje. Ovšem přehrává zodpovědnost na nižší instance, které mohou například povolit ptačí trhy. Jsem zvědav, kdo však najde tu odvahu! Leda, že by se třeba na Kladně stal příslušným veterinářem rytíř Bruncvík a v Týništi pak Ilja Muromec. Loučím se s pozdravem: Všem nepřátelům volných křídel, hlavy dolů!