Respektujme individualitu psovodů a psů aneb individuální přístup k výcviku se vyplácí

Sportovní výcvik psů je založen na vzájemné „souhře“ psovoda a psa. Není žádným novým objevem, že na cvičištích jsou psovodi různého věku, kdy jedni mají určité zkušenosti, jiní začínají. Právě mezi začátečníky bývá i dost těch, kteří se chtějí věnovat sportovnímu výcviku se psy, jejichž původní využití bylo jiné – retrívři, kokršpanělé, pudlové, šeltie, Kříženci … .
Jedná se tedy o specifickou skupinu psích ras, popř. kříženců ve srovnání s plemeny psů, kteří převládají na soupiskách výcvikových akcí – němečtí a belgičtí ovčáci, boxeři, dobrmani, knírači.
Mám mnoholetou zkušenost, že začínající psovodi s méně obvyklými plemeny psů se od prvního dne výcviku chtějí srovnávat ve výcviku např. s německými ovčáky. Dlouho obvykle nepomáhá vysvětlování výcvikáře, popř. jiných zkušenějších psovodů, horlivému majiteli desetiměsíčního Labradora, že se jedná o jiný druh výcviku, kdy je nutno zvolit jinou metodiku. Je nutná větší trpělivost než u kamaráda, který se stejně starým německým ovčákem má již viditelné výsledky. Zde právě vystupuje do popředí úloha výcvikáře i ostatních zkušených kolegů, kdy musí takového horlivce citlivě a přesvědčivě usměrnit, nikoliv odradit. První kroky v tomto směru by měly mít charakter základního vysvětlení výcvikových metod (mechanická, pokrmová, napodobovací, kontrastní), rozlišení základních typů vyšší nervové činnosti (cholerik, sangvinik, melancholik, flegmatik a jejich vzájemné překrývání tzn., že se nevyskytují v absolutně čisté podobě). Stručně řečeno, každý pes je individualita, stejně jako jeho psovod.

V čem se projevuje individuality psa/feny:
– plemeno,
– pohlaví,
– věk,
– dědičné předpoklady po předcích,
– zdravotní stav,
– momentální fyziologický stav (např. u fen hárání či březost),
– převládající typ vyšší nervové činnosti,
– dosavadní úroveň výchovy a výcviku konkrétního psa.

Individualita psovoda se projevuje:
– v dosavadních zkušenostech z výcviku,
– v převládajícím typu vyšší nervové činnosti – stručně řečeno povahové rysy,
– ve výběru správné výcvikové metody,
– ve stávajícím zdravotním stavu psovoda,
– v pohlaví psovoda,
– ve věku psovoda (dítě, senior – u každého bude určitě jiný přístup k výcviku).

Výcvikář by měl znát své svěřence na cvičišti, jak psy, tak i psovody a podle toho organizovat vlastní výcvik. Cílem tohoto příspěvku bylo především připomenout důležitý prvek – individuální přístup k psovodům a psům. Mám dobrou zkušenost z individuální práce se začátečníky, kdy šablonovitost se nevyplácí a ztěžuje dosažení kýžených výsledků a očekávání. Špatný přístup je mnohdy důsledkem opadnutí zájmu o kynologii ze strany začátečníka. Záměrně jsem více nerozváděl typy vyšší nervové činnosti, fyziologii a metodiku výcviku psů, neboť toto je popsáno v celé řadě kynologických publikací. Možná, že tyto řádky budou pro některé pejskaře zabíháním do teorie, ale chtěl jsem uvést své poznatky a zkušenosti.

Miroslav Ryneš st.